ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.758.2002.1
sp. zn. 29 Odo 758/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně P., s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo dopravy a spojů, Praha 1, Nábř. Ludvíka Svobody 12/22, IČ: 66 00 30 08, PSČ 110 15 a 2) R., a. s., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 238/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, čj. 13 Co 97/2000-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací v předmětné věci k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku I. rozsudku ze dne 1. 10. 2001, čj. 12 C 238/99-45, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená 30. 4. 1999 mezi Českou republikou – Ministerstvem dopravy a spojů, se sídlem Nábř. Ludvíka Svobody 12/22, 110 15 Praha 1, IČ 66 00 30 08 jako prodávajícím, a obchodní společností R., a. s., jako kupujícím, kde předmětem kupní smlouvy je jedna ideální polovina nemovitosti – domu čp. 85, zapsaného na LV č. 508 pro kat. území M., obec P. a jedna ideální polovina pozemků parc. č. 741 o výměře 186 m2 – zastavěná plocha a parc. č. 1039/2 o výměře 59 m2 - ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaných na LV č. 6 pro kat. území M., obec P., u Katastrálního úřadu P. – m. (dále jen „kupní smlouva“) je neplatná, se zamítá.
Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že žalobkyně uplatnila odvolací důvody podle ustanovení §205 odst. 2 písm. d) a g) občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), avšak odvolací soud se zabýval pouze otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně, pro kterou byla žaloba zamítnuta, a nikoli skutkovou či právní stránkou věci. V daném případě žalobkyně není a nikdy nebyla vlastníkem nemovitostí, o které v řízení jde a tedy není a nebyla účastníkem právního vztahu. Spekulativní tvrzení žalobkyně, že kdyby bývalo došlo k uplatnění předkupního práva příspěvkovou organizací D. r. s. (ta však předkupní právo neuplatnila), byly by nemovitosti zahrnuty do privatizačního projektu a vlastníkem privatizovaného majetku by se stala následně žalobkyně, nemohou na nedostatku její aktivní věcné legitimace nic změnit.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně rozhodl zcela správně, aniž se věcí dále zabýval z jiných hledisek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Dovolání podává „z důvodu“ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka rekapituluje průběh řízení a zjištěný skutkový stav a dovozuje, že na základě privatizačního projektu D. r. s. p. o. mělo být postupováno tak, že žalobkyně získá ideální spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na předmětných nemovitostech. Kupní smlouva mezi žalovanými, která je předmětem řízení, je neplatná především proto, že žalobkyni svědčilo předkupní právo k ideální polovině nemovitostí, a to z důvodu převodu veškerých majetkových práv D. r. s. na žalobkyni na základě kupní smlouvy, jíž žalobkyně privatizovaný majetek D. r. s. (jež mezitím zaniklo bez likvidace), nabyla. V řízení tedy mělo být posouzeno, zda žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci – D. r. s. – svědčilo či nesvědčilo předkupní právo.
Dovolatelka dále namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud nezkoumal skutkovou a právní stránku věci, zejména žalobkyní zpochybněný listinný důkaz – dopis JUDr. S. z 10. 3. 1997 – o využití překupního práva a neprovedl další žalobkyní navržené důkazy, které dovolatelka vypočítává.
Konečně dovolatelka namítá nesprávné hodnocení otázky nedostatku aktivní věcné legitimace soudy obou stupňů. Žalobkyně má za to, že žalovaná 1) postupovala nesprávně, jestliže spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny prodala napadenou kupní smlouvou druhému žalovanému, poněvadž předmětný spoluvlastnický podíl byl vyňat z majetku právního předchůdce – D. r. s. – zřejmě v rozporu s usnesením „vlády České republiky“ o schválení privatizačního projektu.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud řešil nedostatečně právní otázku její aktivní věcné legitimace. V řízení měla prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda kupní smlouva je platná či neplatná, popř. zda se jedná o neplatnost absolutní nebo relativní. Podle mínění dovolatelky je dovolání důvodné též ohledně právní otázky zásadního významu, zda žalobkyně mohla či nemohla na základě hmotněprávních vztahů mezi ní a žalovanou 1) [včetně rozhodnutí „vlády České republiky“ o privatizaci] být aktivně legitimována k podání žaloby, tj. zda jí mohlo na základě těchto vztahů svědčit předkupní právo k převáděné ideální polovině nemovitostí.
Z hlediska celkového právního hodnocení věci má dovolatelka za to, že v rámci zrušení D. r. s. p. o. bez likvidace nabyla po provedené privatizaci veškerá majetková práva, a to na základě kupní smlouvy, resp. smlouvy o prodeji majetku D. r. s. Na základě uvedené smlouvy došlo i k převodu práv ze spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a tudíž předkupního práva z titulu právního nástupnictví, na žalobkyni. Oba soudy tyto námitky nevzaly v úvahu.
Dovolatelka uvádí, že věc je v současné době k podnětu na zahájení trestního stíhání šetřena Policií České republiky, avšak odvolací soud přesto rozhodl, bez provedení důkazů, navrhovaných žalobkyní a bez stanoviska Policie České republiky.
Na závěr dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud neúplně a nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti předmětné smlouvy.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že podané dovolání vykazuje náležitosti stanovené zákonem (ustanovení §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o. s. ř.) a poté se zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jde o důvod dovolání, který lze uplatnit teprve tehdy, je-li dovolání přípustné.
V daném případě však přípustnost dovolání lze opřít pouze o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené (potvrzující) rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jehož se dovolatelka sama výslovně dovolává.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na prvním místě dovolací soud zdůrazňuje k námitkám dovolatelky, které se týkají provedení těch či oněch důkazů včetně přihlédnutí ke stanovisku Policie České republiky, že tyto otázky skutkového zjišťování nemohou být předmětem posuzování dovolacím soudem, neboť nejde o otázky právní.
Právní otázku, která by v daném případě mohla mít zásadní právní význam obecně, pro všechny totožné či obdobné případy, dovolatelka neformuluje.
Dovolací soud dovozuje, že posouzení otázky, zda na dovolatelku přešlo předkupní právo Dopravního rozvojového střediska a zda je v důsledku toho kupní smlouva neplatná, postrádá příslušný judikatorní přesah, když je významné jen pro věc samu. To platí i pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně v této věci.
Otázku věcné legitimace žalobkyně – co do vzniku předkupního práva - odvolací soud neřeší ani v rozporu s hmotným právem (ustanovení §140 obč. zák.).
Dovolání proto není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 ve vazbě na §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. srpna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu