ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.779.2003.1
sp. zn. 29 Odo 779/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně G. M., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému F. n. m. Č. r., o zaplacení 3,103.410,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 53/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2002, č.j. 5 Cmo 70/2002-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.4.2001, č.j. 55 Cm 53/97-63, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 3,104.410,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít zaplacením smluvní pokuty sjednané v komisionářské smlouvě ze dne 28.7.1994 uzavřené mezi obchodníkem s cennými papíry A. S. s.r.o. a žalovaným jako komitentem o zařízení prodeje 11.005 ks akcií emitenta S. ú. p. r. p. m. a o. a.s. (dále jen „smlouva“) za nedodržení lhůty blokace akcií ve prospěch obchodníka s cennými papíry. Tvrdila, že prodej akcií byl realizován v době stanovené smlouvou ve znění změny provedené oprávněnou osobou a nevznikla při něm nikomu žádná škoda či újma. Pokud S. c. p. (dále jen „Středisko“) provedlo blokaci akcií na dobu neurčitou, nelze tento postup připisovat komisionáři, neboť ten při žádosti o blokaci předložil smlouvu, z níž jednoznačně vyplývalo, po jakou dobu mají být v jeho prospěch akcie blokovány. Komisionář, který postoupil právo na vrácení smluvní pokuty žalobkyni, tedy nejednal v rozporu se smlouvou. Smluvní pokuta byla zaplacena proto, že žalovaný jako instituce s celostátním významem mající silnější postavení oproti soukromoprávnímu subjektu - komisionáři, by bez její úhrady nedal souhlas k prodeji akcií.
Odvolací soud odůvodnil rozsudek tím, že v článku 5 písm. f) smlouvy bylo dohodnuto, že za každé porušení ustanovení článku 5 písm. a) a c) zaplatí komisionář komitentovi smluvní pokutu ve výši 20 % minimální ceny akcií, které jsou předmětem této smlouvy. Zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo komitenta vůči komisionáři na uplatnění nároku na náhradu škody.
V článku 5 písm. a) smlouvy zmocnil komitent komisionáře aby ve Středisku zaregistroval ve svůj prospěch pozastavení výkonu práva nakládat s akciemi v rozsahu podle článku 2 na dobu podle článku 3 smlouvy.
V článku 3 smlouvy bylo dohodnuto, že se komisionář zavazuje, že činnost pro komitenta podle článku 2 bude provedena nejpozději do 31.8.1994.
V řízení bylo prokázáno, že prvý příkaz, který udělil komisionář Středisku k pozastavení práva nakládat s akciemi byl ze dne 11.8.1994. V tomto příkazu nebyla uvedena žádná doba, po kterou má být výkon práva nakládat s akciemi pozastaven.
Z §27 odst. 4 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen „zákon o cenných papírech“) vyplývá, že příkaz k registraci pozastavení práva nakládat s akciemi musí obsahovat dobu, na niž se výkon práva pozastavuje. Tomu odpovídalo i ujednání v komisionářské smlouvě.
Jestliže tedy právní předchůdce žalobkyně dne 11.8.1994 v příkazu k registraci pozastavení práva nakládat s akciemi neuvedl dobu pozastavení, porušil shora uvedené ustanovení zákona. Porušil rovněž smlouvu, která vyžadovala, aby zaregistroval u Střediska pozastavení práva nakládat s akciemi na dobu podle článku 3 smlouvy; v době udělení příkazu Středisku to bylo do 31.8.1994. Tvrzení, že komisionář předložil Středisku smlouvu je vyvráceno tím, že ve formuláři příkazu ze dne 11.8.1994 o této smlouvě není zmínky, ta se nachází až v dalším příkazu ze dne 14.9.1994. I kdyby však bylo prokázáno, že tuto smlouvu Středisku předložil, neprokazovalo by to nic o tom, že v příkazu samém byla doba pozastavení práva nakládat s akciemi uvedena.
Ostatně i sama žalobkyně v žalobě uvádí, že „obchodník s cennými papíry má právo nakládat s cennými papíry dvěma způsoby: - zablokování do termínu podle smlouvy, nebo zablokováním na dobu neurčitou a následným odblokováním podle doby platnosti smlouvy......V komisionářské smlouvě nebyl stanoven způsob a forma provedení pozastavení práva nakládat s cennými papíry a A. S., s.r.o. zvolila zcela korektně druhý způsob.“ Sama žalobkyně tedy v žalobních tvrzeních uvedla, že komisionář zvolil způsob pozastavení práva nakládat s akciemi na dobu neurčitou a následným zrušením registrace podle doby platnosti smlouvy. Tím, že v příkazu ze dne 11.8.1994 komisionář neuvedl dobu pozastavení práva nakládat s akciemi, porušil článek 5 písm. a) smlouvy, kde bylo dohodnuto, že právo nakládat s akciemi lze pozastavit jen na dobu určitou. Žalovanému tak ve smyslu článku 5 smlouvy vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ta mu náležela za každé porušení článku 5 písm. a) smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o.s.ř , co do jeho důvodů na nesprávné právní posouzení věci - §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V dovolání uvedla, že soudy obou stupňů vůbec nehodnotily ve spisu obsažené zjištění, že oprávněný zaměstnanec žalovaného dodatečně smlouvu upravil tak, aby bylo zřejmé, že jde o smlouvu na dobu určitou. Žalobkyně proto vycházela z toho, že „účinnost smlouvy v příslušném termínu zanikla“ a nyní je konfrontována s faktem, že žalovaný „jakoby nepřihlíží k právnímu úkonu svého vlastního oprávněného zaměstnance, za něhož má být odpovědný.“ Soudy obou stupňů „vycházely pouze z jednostranného tvrzení žalovaného, že komisionářská smlouva nebyla upravena samostatným dodatkem.“ Podle dovolatelky je třeba vycházet z toho, že vpisek do smlouvy, který učinil oprávněný zaměstnanec jedné smluvní strany na žádost druhé smluvní strany, je třeba hodnotit jako dodatek ke smlouvě.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že dovolání nepřináší žádné nové právní skutečnosti, které by odůvodňovaly oprávněnost žalovaného nároku.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srv. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, II. díl. s. 1047). V projednávané věci dovolací soud takovou právní otázku neshledal. Závěr, jaké povinnosti vyplývají pro komisionáře ze smlouvy a v jakém znění smlouva platila v rozhodné době, je věcí konkrétního posouzení smlouvy a případného dodatku k ní a takové posouzení již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v .r.
předsedkyně senátu