ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.780.2003.1
sp. zn. 29 Odo 780/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně N. s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované Š. A. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 350.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 409/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 2 Cmo 82/2002-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2002, č.j. 53 Cm 409/99-47, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 350.737,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 31.405,- Kč (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle ustanovení §211, §212 a §214 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho skutkovými závěry.
Předmětem odvolacího řízení byla částka 350.737,- Kč požadovaná žalobkyní po žalované z titulu bezdůvodného obohacení a představující „garanční náklady“ ve výši 195.457,- Kč a 155.208,- Kč, s tím, že žalobkyně žalované ve výše uvedeném rozsahu plnila na základě neplatných dohod uzavřených ve dnech 7. května a 30. listopadu 1998.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně zejména v tom, že smlouva ze dne 1. března 1998 uzavřená mezi žalobkyní a S. E. s. r. o. (dále jen „společnost“) „není platná“, když dle jejího obsahu jde o dohodu o převzetí dluhu podle ustanovení §531 občanského zákoníku, kterou se žalobkyně dohodla se společností, že převezme její závazek dodávat žalované výrobky pro výrobní spotřebu, ovšem žalovaná „s uvedeným postupem“ nevyslovila souhlas.
Vzhledem ke shora uvedenému závěru odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkami žalobkyně vztahujícími se k rozsahu a časovému rozmezí převzatých záruk, jež byly součástí předmětu smlouvy z 1. března 1998.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že oprávněnost nároku žalobkyně je nutno posuzovat ve vztahu k dohodám uzavřeným účastníky ve dnech 7. května a 30. listopadu 1998, jejichž obsahem byl závazek žalobkyně k zaplacení částek 195.457,- Kč a 155.280,- Kč z titulu „garančních nákladů Š. A., a.s.“ za poslední čtvrtletí roku 1997 a první a druhé čtvrtletí roku 1998 žalované, a které za žalobkyni podepsal Ing. J. P., jenž v době podpisu smluv zastával u žalobkyně funkci vedoucího zkušebního technika, technika obchodně-technických služeb a servisu.
Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že Ing. P. jednal za žalobkyni ve věci, ve které je, vzhledem k jeho pracovnímu zařazení, obvyklé činit za právnickou osobu právní úkony spočívající v uzavření uvedených dohod, dospěl odvolací soud k právnímu závěru odlišnému. Akcentoval, že z popisu funkce Ing. P. „je zřejmé“, že nebyl zmocněn k zastupování žalobkyně, a tedy ani k podpisu dohod, a pokud za žalobkyni „předmětné dohody“ podepsal, překročil své oprávnění založené pracovní smlouvou.
Přes výše uvedený odlišný právní názor shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, když „uzavření dohod“ se týkalo předmětu činnosti žalobkyně, a žalovaná vzhledem k pracovnímu zařazení osoby, jež za žalobkyni tyto právní úkony učinila, nemohla o překročení oprávnění vědět (§20 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že Ing. P., který dohody podepsal, pracoval před jejich podpisem u společnosti, za kterou „takovéto dohody“ běžně podepisoval. S „přestupem“ k žalobkyni od 1. března 1998 již uvedené zmocnění neměl, přičemž pracovník zastupující při podpisu dohod žalovanou, věděl, že Ing. P. zastupuje subjekt jiný a bylo jeho povinností si „zmocnění“ vyžádat, když šlo o první dohodu o garančních nákladech uzavřenou mezi účastníky.
Dále dovolatelka upozorňuje, že dohody uzavřené 7. května a 30. listopadu 1998 „postrádají důvod uzavření“, když náklady garančních oprav „uplatněné v těchto dohodách“ se vztahovaly k produktům vyrobeným společností a nikoli žalobkyní. Tyto skutečnosti žalobkyně prokazovala jak listinnými důkazy, tak i výpovědí svého jednatele, přičemž soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. v tomto směru nezjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení věci, v důsledku čehož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Po právní stránce zásadní význam dovolatelka přisuzuje řešení otázky, zda právní úkony (rozuměj dohody z 5. května a 30. listopadu 1998) mohly vzniknout, když předchozí dohoda z 1. března 1998 je dle závěru soudu obou stupňů neplatná a jiný právní důvod k uzavření těchto dohod neexistoval.
Zastávajíc názor, že dohody ze 7. května a 30. listopadu 1998 jsou neplatné, a že byly uzavřeny bez právního důvodu pracovníkem, který k takovému úkonu neměl zmocnění, dovolatelka vyjadřuje přesvědčení o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované a důvodnosti uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění.
Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, pokud jde o vázanost žalobkyně právními úkony Ing. P., založený na výkladu ustanovení §20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, a vycházející z toho, že uzavření dohod ze dne 7. května a 30. listopadu 1998 se týkalo předmětu činnosti žalobkyně, a že žalovaná vzhledem k pracovnímu zařazení Ing. P. o překročení oprávnění nemohla vědět, především postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc (je založen na konkrétních skutkových zjištěních učiněných soudy obou stupňů a vztahuje se ke konkrétním právním úkonům účastníků řízení).
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani to, zda předchozí dohoda o převzetí závazku z 1. března 1998 uzavřená mezi společností a žalobkyní byla shledána neplatnou, popř. zda povinnost k úhradě garančních nákladů tížila společnost (a nikoli žalobkyni), když možnost převzetí závazku smlouvou s věřitelem, a to bez dohody s dlužníkem (jímž dle tvrzení žalobkyně měla být společnost), vyplývá z ustanovení §531 odst. 2 občanského zákoníku.
Jelikož dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud neshledal (a žalobkyně ostatně netvrdila) ani jiný důvod přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu