ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.795.2004.1
sp. zn. 29 Odo 795/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T., s.r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované M. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 320/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, čj. 14 Cmo 235/2003-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.2.2003, čj. 35 Cm 320/99-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 720.000,- Kč se 17,18% úrokem z prodlení ročně od 13.8.1997 do zaplacení (výrok I.), řízení co do 3,82% úroku z prodlení ročně z částky 720.000,- Kč od 13.8.1997 do zaplacení zastavil (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) a o úhradě nákladů České republiky (výrok IV.).
K odvolání žalované odvolací soud rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žalobu co do 17,18% úroku z prodlení ročně z částky 720.000,- Kč za dobu od 13.8.1997 do 5.2.1999 zamítl a ve zbytku rozsudek v napadené části (ve výrocích I., III. a IV.) potvrdil.
Oba soudy dospěly k závěru, že žalované nevzniklo právo na ponechání si zálohy ve výši 720.000,- Kč. Soud prvního stupně tento svůj závěr odůvodnil tím, že nedošlo k naplnění podmínky pro propadnutí zálohy. Podle soudu touto podmínkou bylo odmítnutí uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu žalobkyní.
Odvolací soud uzavřel, že aby záloha propadla, musela by žalovaná prokázat, že žalobkyně učinila úkon odstoupení od uzavření smlouvy – ať již o převodu obchodního podílu nebo o převodu pohledávky. Žádný takový právní úkon vyjadřující vůli žalobkyně dle odvolacího soudu prokázán nebyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“), jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Konkrétně namítá porušení ustanovení §118a a §119a o.s.ř., dále, že se soudy nedostatečně zabývaly zjišťováním okolností rozhodných pro posouzení předmětné věci dle ustanovení §120 o.s.ř. a konečně, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně bez existence příslušných zákonných podmínek pro takový postup. Zároveň namítá, že obě rozhodnutí trpí nedostatkem řádného odůvodnění dle ustanovení §157 o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jejímu odvolání i proto, že žalovaná neměla údajně vyřešeny vlastnické vztahy k předmětu plánované smlouvy přesto, že ve skutečnosti tomu tak nebylo a k prokázání svých tvrzení žalovaná navrhla důkazy, které nebyly soudem prvního stupně provedeny. S ohledem na výše uvedené dovolatelka žádá, aby dovolací soud napadené usnesení (ve skutečnosti odvolací soud rozhodl rozsudkem) zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání zabývá dovolacími důvody uplatněnými žalovanou. Dle jejího názoru důvody pro dovolání nejsou dány a také soudí, že dovolání proti napadenému rozhodnutí není přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné není
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, „kterým soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně“ (srov. čl. 119), tedy i v části, v níž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, pod číslem 28/1998, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Zamítnutím žaloby v označené části bylo žalované vyhověno, takže v tomto rozsahu je její dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn) a Nejvyšší soud je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srv. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář 6. vydání, II. díl. s. 1047). V projednávané věci dovolací soud takovou právní otázku neshledal.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaná neprokázala splnění podmínek pro propadnutí zálohy. Přitom závěr, zda byly splněny konkrétní podmínky pro propadnutí zálohy, je věcí posouzení obsahu konkrétní smlouvy a skutkových zjištění. Zodpovězení takové otázky postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu). Odtud se uzavírá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k výše uvedenému závěru o nepřípustnosti dovolání se dovolací soud námitkami dovolatelky týkajícími se tvrzeného pochybení soudů spočívajícími v nesplnění poučovací povinnosti dle §118a a §119a o.s.ř., nerespektování §120 a §220 o.s.ř. a v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí nezabýval. Jde totiž o námitky, jimiž dovolatelka uplatňuje vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tomu, aby se soud v dovolacím řízení mohl takovými vadami zabývat, musí předcházet zjištění, že dovolání je v dané věci přípustné. V tomto případě však dovolání, jak už bylo uvedeno výše, přípustné není.
Pokud jde o námitku dovolatelky, že odvolací soud, že nevyhověl jejímu odvolání i proto, že žalovaná neměla údajně vyřešeny vlastnické vztahy k předmětu budoucí smlouvy přesto, že ve skutečnosti tomu tak nebylo a k prokázání svých tvrzení navrhla důkazy, které nebyly soudem prvního stupně provedeny, platí o ní totéž, co o námitkách v předchozím odstavci. Navíc, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud založil svůj výrok na závěru, že nebyl prokázán úkon žalobkyně o odstoupení od uzavření smlouvy. Jeho konstatování o vlastnictví předmětu budoucí smlouvy jde nad rámec rozhodnutí a svůj výrok na něm soud nezaložil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto. Žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu