ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.819.2003.1
sp. zn. 29 Odo 819/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně K. M. B. S. C., spol. s r. o., proti žalovanému JUDr. J. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1,250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 148/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 2003, č. j. 27 Co 291/2001 – 123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2001, č. j. 48 C 148/98-98, v bodě I. výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1,152.982,- Kč s 16,4 % úrokem z prodlení od 16. února 1998 do zaplacení (první výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 3,6 % úrok z prodlení z částky 1,152.982,- Kč od 16. února 1998 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, podle kterých 21. listopadu 1997 účastníci uzavřeli smlouvu, kterou následně 23. listopadu 1997 doplnili dodatkem, přičemž podle smluvních ujednání žalobkyně poskytla žalovanému částku 1,525.000,- Kč a žalovaný se zavázal zajistit propagaci žalobkyně na Světovém poháru Zlatá lyže ve dnech 6.-7. ledna 1998 a na Mezinárodním mistrovství České republiky v běhu na lyžích ve dnech 15.-18. ledna 1998 způsobem dohodnutým ve smlouvě, s tím, že propagace bude zajišťována ode dne podpisu smlouvy a bude probíhat do konce roku 1997 ve sdělovacích prostředcích, výrobou reklamních nosičů a dalších podkladů směřujících k takovému průběhu a kvalitě akce, která je ve smlouvě zakotvena. V článku 4.5 smlouvy se účastníci dohodli, že „neuskuteční-li se akce“, má žalobkyně právo na vrácení zaplacené částky za propagaci. Jelikož se závody ve smlouvě určených termínech neuskutečnily pro nedostatečné sněhové podmínky, žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení zaplacené částky ve výši 1,250.000,- Kč ve lhůtě do 15. února 1998, když neměla zájem na žalovaným navrhované propagaci v jiných termínech, popř. na jiných závodech.
Smlouvu účastníků odvolací soud právně kvalifikoval jakožto inominátní kontrakt podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku, když byla uzavřena mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a byla v ní dostatečně určitě vymezena vzájemná práva a povinnosti. Žalobkyni pak podle smluvních ujednání (srov. čl. 4.5 smlouvy) vzniklo právo na vrácení částky poskytnuté žalovanému na propagaci, neboť ve sjednaných termínech se neuskutečnila ani jedna z akcí, na kterých měla být žalobkyně propagována.
Nedůvodnými odvolací soud shledal námitky žalovaného ve vztahu k nutnosti aplikace ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. občanského zákoníku), když účastníci si v rámci „smluvní volnosti“ upravili své vztahy i pro případ, že se akce, na nichž měla být žalující společnost propagována, neuskuteční. Následek zániku závazku z důvodu nemožnosti plnění tak byl upraven přímo smlouvou, pročež není možno „aplikovat na tento případ nový odpovědnostní právní vztah“.
Ujednání účastníků o vrácení poskytnuté zálohy odvolací soud nepovažoval za právní úkon, který by se příčil dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, a který by byl proto neplatný. Ze smlouvy je totiž zřejmé, že žalobkyně měla zájem pouze na výsledku činnosti žalovaného, tj. na své sjednané propagaci na obou sportovních akcích, a pokud se závody neuskutečnily, zamýšlený propagační efekt nenastal a pro žalobkyni neměla činnost žalovaného žádný význam. Pro takový případ bylo stranami výslovně ujednáno vrácení celé zaplacené zálohy, aniž by přitom byl brán ohled na dosud žalovaným vynaložené náklady.
Odvolací soud neakceptoval ani argumentaci žalovaného o nutnosti aplikace ustanovení §458 odst. 3 občanského zákoníku, když toto upravuje právo na náhradu nutných nákladů vynaložených na věc, která je předmětem bezdůvodného obohacení, a nikoli právo na vrácení poskytnutého plnění v souvislosti se zánikem závazku pro nemožnost plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku, podal žalovaný včasné dovolání, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o s. ř.“) a důvodnost z ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (dovolatel cituje tento předpis ve znění účinném do 31. prosince 2000), jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel zejména namítá, že ustanovení čl. 4. odst. 4.5 smlouvy z 21. listopadu 1997 ve znění dodatku (dále též jen „smlouva“) je absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, když se svým obsahem i účelem příčí dobrým mravům.
Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud se omezil pouze na „konstatování“, že ze smlouvy je zřejmé, že žalobce měl zájem pouze na výsledku činnosti žalovaného, tj. na sjednané propagaci na sportovních akcích, a pokud se závody neuskutečnily, zamýšlený propagační efekt nenastal a pro žalobkyni tak neměla činnost žalovaného žádný význam. Takový výklad je - podle názoru dovolatele - v rozporu s uzavřenou smlouvu, když dle dodatku č. 1 je zřejmé, že propagace žalobkyně směřující k akcím ve smlouvě specifikovaným měla být zajištěna již od uzavření smlouvy, přičemž dovolatel na realizaci propagace vynaložil celkem 960.000,- Kč. Předmětem smlouvy tak nebylo zajištění propagace žalobkyně až na samotných akcích, jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž zajištění propagace žalobkyně již několik měsíců před konáním těchto akcí. Přiznává-li výše uvedené ujednání právo na vrácení poskytnutého plnění pouze jedné ze smluvních stran, a narušuje-li tak „princip spravedlnosti“, je pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatné, popř. „nevykonatelné“ z důvodu rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obchodního zákoníku.
Odvolací soud se dále podle dovolatele nezabýval ani další podstatnou skutečností, totiž, že dovolatel měl podle uzavřené smlouvy zajistit propagaci žalobkyně na dvou závodech, přičemž závod „Zlatá lyže“ v náhradním termínu řádně proběhl a žalobkyně byla žalovaným propagována v souladu se smlouvou.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v rozsahu dovoláním napadeném) rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad smlouvy a její platnost z pohledu souladu s dobrými mravy, popř. se zásadami poctivého obchodního styku (v části upravující vrácení zaplacené částky v případě, že se akce neuskuteční), v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a pouze pro projednávanou věc.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak neřeší právní otázky platnosti smlouvy a povinnosti stran smlouvy zaniklé pro nemožnost plnění v rozporu s hmotným právem, když obchodní zákoník úhradu nákladů vynaložených smluvní stranou do zániku závazku pro nemožnost plnění neupravuje (srov. jeho ustanovení §352 až §354 ve spojení s ustanovením §351) a aplikace ustanovení občanského zákoníku o vrácení bezdůvodného obohacení by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by na straně žalobkyně „vynaložením těchto nákladů žalovaným“ bezdůvodné obohacení skutečně vzniklo, což odvolací soud, zastávaje závěr, podle něhož činnost žalovaného pro žalobkyni neměla vzhledem k neuskutečnění se sportovních akcí žádný význam, vyloučil.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. února 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu