ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.842.2002.1
sp. zn. 29 Odo 842/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně … banky, a.s., proti žalovaným 1. ú. S. i. c. O., a.s., 2. Ing. J. H., 3. F. Ž., a 4. Ing. I. M., o zaplacení 54,824.316,- Kč s přísl. ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 111/98, o dovolání 2., 3. a 4. žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2002, č. j. 4 Cmo 779/99-229, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní 2. 3. a 4. jsou povinni uhradit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7575,- Kč, do rukou jejího advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 27.1.1999, č.j. 23 Cm 111/98-89, ve znění opravného usnesení ze dne 31.5.1999, č.j. 23 Cm 111/98-165, kterým tento soud ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 24.8.1998, sp. zn. 2 Sm 199/98-17, ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, byl na majetek první žalované prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 18.2.2000 pod sp. zn. 8 K 56/98 konkurs. V souladu s ustanovením §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. došlo proto ve vztahu k první žalované k přerušení řízení. Protože však se na straně žalovaných jedná o samostatné společenství, když předmětem řízení jsou práva ze směnky, kdy každý ze žalovaných jedná sám za sebe (§91 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen „o.s.ř.“) odvolací soud s přihlédnutím k ustanovení §152 odst. 2 druhé věty o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu dotčeném odvoláním druhého, třetího a čtvrtého žalovaného.
Žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne 16.8.1996 smlouvu o poskytnutí stavebního úvěru (dále jen „úvěrová smlouva“), jejíž součástí jsou obchodní podmínky žalobkyně. Dne 1.11.1997 byl k úvěrové smlouvě uzavřen dodatek, který upravil mimo jiné splátkový kalendář pro splácení jistiny a závazek první žalované k zajištění splacení úvěru vystavením vlastní blankosměnky avalované druhým, třetím a čtvrtým žalovaným. V souladu s tímto dodatkem vystavila první žalovaná dne 10.11.1997 vlastní blankosměnku doplněnou směnečným prohlášením ze stejného data, kterým byly stanoveny podmínky jejího vyplnění. Směnka byla avalována druhým, třetím a čtvrtým žalovaným a avalisté rovněž podepsali směnečné prohlášení.
Vzhledem k tomu, že první žalovaná neplnila své povinnosti z úvěrové smlouvy, přijala žalobkyně úvěrové opatření ve smyslu článku III. obchodních podmínek, využila svého práva podle článku II. odst. 3 dodatku k úvěrové smlouvě a požádala první žalovanou o okamžité jednorázové splacení úvěru včetně příslušenství, do 31.3.1998. První žalovaná svoji povinnost nesplnila a dnem 1.4.1998 se dostala do prodlení. Žalobkyně proto doplnila blankosměnku o výši směnečného penízu odpovídající její pohledávce podle účetního stavu ke dni 31.3.1998 a datem splatnosti. Tuto skutečnost sdělila všem žalovaným. Žalobkyně směnku řádně prezentovala v platebním místě, den splatnosti i následující den však uplynuly marně, žalovaní svoji povinnost ze směnky nesplnili.
Poté, co částečně zopakoval dokazování, odvolací soud uzavřel k odvolací námitce žalovaných vztahující se ke smlouvě o vyplnění blankosměnky, že taková smlouva představuje určitou předpověď budoucího vývoje vztahů účastníků a není tedy v ničích silách, aby předem pomyslel na všechny v úvahu přicházející varianty. Proto nelze na smlouvu o vyplnění blankosměnky vztahovat stejné nároky, jako je tomu u smluv, na jejichž základě má být vzápětí plněno. Jistě je nezbytné, aby smlouva poskytla dlužníku informaci o tom, že směnka může být vyplněna a jakým způsobem a z toho hlediska nemůže být obsah směnky vágní a mnohoznačný, případně umožňující odlišné výklady. V posuzované věci směnečné prohlášení obsahující dohodu o vyplnění blankosměnky splňuje všechny náležitosti jednostranného právního úkonu učiněného všemi žalovanými, když z jeho obsahu zcela nepochybně vyplývá, že tímto prohlášením bylo majiteli směnky dáno právo směnku v případě prodlení výstavce, s odkazem na obchodní podmínky žalované, doplnit datem splatnosti a směnečnou sumou v aktuální výši pohledávky včetně příslušenství.
K námitce podpisu avalu na směnce odvolací soud uvedl, že statutární orgány právnických osob jsou zároveň i samy o sobě a za sebe účastníky právních vztahů, a proto, i když jednání těchto osob zavazuje právnické osoby vždy, nemůže to platit jindy, než je-li zřejmé, že jednají za tyto právnické osoby. Tak tomu je v případě, kdy je součástí podpisu právnické osoby jak její označení, tak i podpis osoby, případně osob, které jménem právnické osoby jednají. Uvedené náležitosti podpisu právnické osoby na směnce v posuzované věci splňuje podpis výstavce (první žalované). U podpisů druhého, třetího a čtvrtého žalovaného jde zcela jednoznačně o podpisy fyzických osob.
Z povahy směnky jako cenného papíru, pro nějž je rozhodné právě to, jak je listina vybavena, nemůže být významné, co chtěla určitá osoba na směnce vyjádřit, ale to, co skutečně vyjádřila. Jak správně uvedl soud prvního stupně, samotní členové představenstva nebo představenstvo nejsou právnickou osobou, ale jsou odlišnými subjekty, kteří v určitém případě jménem právnické osoby jednají. I když byl v posuzovaném případě text směnky upraven podle požadavku druhého, třetího a čtvrtého žalovaného, nic to nemění na tom, že tyto osoby se na směnku podepsaly jako fyzické osoby, i když s vyznačením svých funkcí v představenstvu první žalované.
Pokud žalovaní vznesli námitku, že výše směnečné sumy neodpovídá výši dluhu první žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že ani v odvolacím řízení žádný ze žalovaných neuvedl, jaká by měla být správná výše dluhu první žalované.
K odvolací námitce týkající se místa splatnosti směnky odvolací soud konstatoval, že obecně může být směnka splatná jak u remitenta, tak i u dlužníka. Pouze v případě je-li místo splatnosti u třetí osoby na účastnících nezávislé, jde o směnku domicilovanou, jak to má na mysli ustanovení čl. I. §4 směnečného zákona, podle kterého lze směnku učinit splatnou u třetí osoby, a to buď v místě směnečníkova bydliště nebo v místě jiném. V posuzované věci je platební místo uvedeno tak, že směnka je splatná u remitenta. Nejde tedy o osobu třetí, na účastnících nezávislou, a nejde tedy ani o domicil.
Návrhu na připuštění dovolání k otázce podepisování na směnce za právnickou osobu a způsobu podepisování kolektivního statutárního orgánu odvolací soud nevyhověl, když usoudil že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali druhý, třetí i čtvrtý žalovaní dovolání.
Všichni dovolatelé výslovně uvádějí, že dovoláním napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu a všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně.
Druhý žalovaný odkázal co do přípustnosti dovolání na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., co do důvodu na ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000.
Ve velmi obsáhlém dovolání, zahrnujícím prakticky veškeré myslitelné námitky, druhý žalovaný uvedl, že jej soud prvního stupně řádně nepoučil při zahájení soudního jednání a odvolací soud tuto chybu nenapravil. Soud prvního stupně zejména druhého žalovaného nepoučil o povinnosti podle ustanovení §120 o.s.ř., označit soudu důkazy k prokázání svých tvrzení. Tím se soud prvního stupně dopustil pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále soudu vytýká, že pominul mnohé skutečnosti které byly prokázány provedenými důkazy a tak vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konečně namítá, že sice soudy přihlédly k provedeným důkazům, ale hodnotily je jako bezvýznamné „a proto má za to, že se jedná o nesprávné právní posouzení.“ Poukazuje především na výpovědi svědků, kteří potvrzovali tvrzení žalovaných.
Dovolatel rovněž namítá, že směnka, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz nebyla platnou směnkou, a to pro způsob určení platebního místa. Z obsahu směnky vyplývá, že údaj „v sídle … banky, a. s.“ je údajem místa splatnosti. Tímto místem je dle výpisu z obchodního rejstříku P. (tento údaj je umístěn v části směnky, ve které se obvykle umísťuje údaj o platebním místu, je formulován jako údaj platebního místa, obsahuje místní údaj a z jeho povahy vyplývá, že nemůže určovat nic jiného, než údaj platebního místa). Směnka však obsahuje i další údaj místa splatnosti - v O. Měla-li … banka, a.s. v době vystavení směnky v O. pobočku, obsahuje směnka dva rozporné údaje místa splatnosti, což způsobuje její neplatnost.
Dovolatel tvrdí, že žalovaní se domáhali zrušení směnečného platebního rozkazu pro rozpor s §153 odst. 2 o.s.ř., protože soud přiznal žalobci plnění odlišné od toho, kterého se domáhal. Žalobce totiž v petitu žaloby požadoval přiznání práva nad rámec čl. I. §48 směnečného zákona, a to přiznání úroků z prodlení. Úroky vymezené v čl. I. §48 směnečného zákona však v žádném případě nemají povahu úroků z prodlení. Protože soud namísto toho, aby nevydal směnečný platební rozkaz a nařídil jednání, což je postup, který musí zvolit v případě, že návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nelze vyhovět, platební rozkaz vydal, mohlo to mít za následek jiné rozhodnutí ve věci (§212a odst. 5 o.s.ř.).
Za zásadní vadu řízení považuje dovolatel vadnou žalobu. Žalobkyně uplatnila v žalobním petitu částku 54,824.316,- Kč s úroky z prodlení ve výši 6 % ze směnečného penízu ode dne splatnosti směnky, tj. od 7.5.1998 do zaplacení, soud však ve směnečném platebním rozkazu rozhodl, že ukládá žalovaným zaplatit částku 54,824.316,- Kč se 6 % úrokem. Soud tedy evidentně rozhodl o tom, co nebylo předmětem žaloby a přitom se nevypořádal s celým uplatněným nárokem. Úrok z prodlení je nárok podle obchodního zákoníku, kdežto úrok z prodlení ve výši 6 % ze směnečného penízu je zákonný úrok dle směnečného zákona a nelze je zaměňovat či slučovat.
Dovolatel rovněž dovozuje, že žaloba „je ve vnitřním rozporu, když žalobkyně teprve v bodě V. žaloby požaduje přiznání jedné třetiny procenta směnečného penízu ve výši 182.748,- Kč a v bodě VI. již tato částka uvedena není.“ Další vnitřní rozpor žaloby spatřuje v tom, že žalobkyně nejprve v bodu V. žaloby požaduje úrok ve výši 6 % směnečného penízu a následně v bodu VI. žaloby požaduje úrok z prodlení ve výši 6 % směnečného penízu.
Podle čl. I. §48 odst. 1 bod 2. směnečného zákona může majitel směnky žádat 6 % úrok ode dne splatnosti. Jde o zcela specifický druh úroku, i když tento úrok plní do jisté míry funkci úroku z prodlení, nelze použít ustanovení §369 obchodního zákoníku a není vedle něj možno účtovat zvlášť úrok z prodlení, protože výčet v čl. I. §48 odst. 1 bod 2. směnečného zákona je vyčerpávající. Účtování takového úroku by přicházelo v úvahu jako smluvní sankce, ne však z titulu směnky, ale z titulu jiného obecněprávního závazku.
Podle dovolatele neměl soud vydat směnečný platební rozkaz, neboť nebyl splněna základní podmínka řízení spočívající v podání řádné žaloby. Soud měl proto žalobkyni vyzvat k odstranění vad žaloby.
Dovolatel rovněž namítá, že směneční rukojmí nejsou v projednávané věci pasivně legitimováni. Z dokazování podle něj vyplynulo, že skutečnou vůlí představenstva nebylo zavázat sebe jako fyzické osoby, ale zavázat právnickou osobu jednáním představenstva S. a.s. Tato skutečnost je dokumentována zápisem č. 16 z jednání představenstva S. a.s. ze dne 27.10.1997, který je součástí soudního spisu. Tato skutečná vůle není v souladu s vyjádřením vůle, jak je uvedeno na směnce, „kterou připravila podvodně, jak dnes zjištěno žalobkyně.“ Samotný projev vůle je co do svého obsahového vyjádření velmi nejednoznačný a zjevně připouští dvojí výklad.
Podle dovolatele v projednávané věci specifické okolnosti případu umožňují preferovat skutečnou vůli před projevem vůle, a opustit tak ve směnečných vztazích obvyklou preferenci formální stránky, tedy vyjádření vůle, která má jinak chránit poctivého nabyvatele směnky. Specifické okolnosti případu spatřuje dovolatel v tom, že osoby podepsané na směnce před podpisem rukojemského prohlášení projevily vůli nepodepisovat směnku za sebe, ale jako statutární orgán, věřitelka za tím účelem přepracovala text směnky a přitom vědomě zamlžuje dohodnutý aval právnickou osobou a takto připravené dokumenty po konsultaci na svém ředitelství v P. podsunuje k podpisu avalistům s ujištěním, že jedná ve smyslu dohody o avalu právnickou osobou a sama následně vymáhá směnečnou pohledávku. Proto není podle názoru dovolatele důvod nepřihlížet ke skutečné vůli osob, které směnku podepsaly, když tato vůle byla věřitelce v okamžiku podpisu směnky známa; projev vůle je tedy nutno podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 odst. 4 obchodního zákoníku vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale též podle vůle jednajícího.
Rukojemské prohlášení na směnce je právním úkonem. Rukojemství na posuzované směnce bylo od začátku směnečným závazkem právnické osoby S. i. c. O. a.s. (ve zkratce S. O. a.s.). Má-li být dlužníkem ze směnky právnická osoba, musí tato skutečnost ze směnky vyplývat. To vyžaduje, aby bylo součástí podpisu právnické osoby na směnce uvedení jejího jména a k tomu připojený podpis osoby oprávněné za označenou právnickou osobu jednat. V projednávané věci je v části per aval jméno právnické osoby „S. O. a.s.“ uvedeno a následují v souladu se zápisem v obchodním rejstříku podpisy členů představenstva i s uvedením jejich funkcí. V nejhorším by tedy prohlášení rukojmích „členové představenstva S. O. a.s.“ mohlo teoreticky připustit dvojí výklad projevu vůle „i když proč by měly fyzické soby zmiňovat, že jsou členy představenstva. Takový postup zjevně postrádá byť jen nepatrný náznak logiky“, přitom bylo v průběhu projednávání věci před soudem prvního stupně účastníky i svědky potvrzeno, že projevem vůle avalistů byl výhradně aval za právnickou osobu; dovolatel se odvolává na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25.3.1997, sp. zn. 5 Cmo 615/95.
To, že jediným rukojmím byla právnická osoba, dovozuje dovolatel i z toho, že na směnce je údaj „per val“ uveden jen jednou a společný je i druhý řádek rukojemského prohlášení „členové představenstva „S. O. a.s.“ Dovolatel má za to, že toto označení avalisty nelze opomenout, když je zcela v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, ze kterého vyplývá, že jménem společnosti jedná představenstvo, a to buď společně všichni členové představenstva nebo předseda samostatně anebo jeden člen představenstva, který k tomu byl představenstvem zmocněn. Přitom soud nepřihlédl ke svědeckým výpovědím Mgr. P. V. a Ing. J. V., kteří před soudem prohlásili, že směnka byla avalována právnickou osobou, a to členy představenstva, když tito jako fyzické osoby odmítli směnku podepsat.
Dále pak dovolatel namítá „nicotnost“ směnky. Ve směnečném prohlášení je výslovně uvedeno, že v blankosměnce není vyplněno datum splatnosti a že výstavce souhlasí s tím, aby byl tento údaj do blankosměnky doplněn. Současně však je v něm uvedeno, že „výstavce prodlužuje lhůtu splatnosti stanovenou v §34 odst.1 směnečného zákona“ s tím, že „směnka je splatná do tří let“. V ustanovení čl. I. §34 směnečného zákona je upravena splatnost vistasměnky. Ve směnečném prohlášení je tedy nepřímo řečeno, že předmětná blankosměnka je vistasměnkou, u níž je prezentační lhůta prodloužena na tři roky. Směnečné prohlášení tedy obsahuje zásadní rozpor, jenž způsobuje neplatnost směnky pro neurčitost obsahu.
Je-li směnečné prohlášení, tedy ujednání, kterým se uděluje vyplňovací právo, neplatné, nevzniklo vyplňovací právo. Doplnění údaje směnečné sumy do textu listiny, na základě které byl vydán směnečný platební rozkaz „není vyplněním blankosměnky, nýbrž změnou textu směnky. V důsledku tohoto doplnění údaje směnečné sumy do předmětné listiny tudíž nevznikla platná směnka.“ Dovolatel dovozuje, že tímto závěrem nerozšiřuje okruh podaných námitek, ale rozšiřuje pouze argumentaci k námitce včas podané.
Pokud tedy listina, na základě které byl vydán směnečný platební rozkaz, neobsahovala v okamžiku vydání údaj o směnečné sumě a pokud je vyplňovací oprávnění neplatné, není taková listina bez ohledu na to, co bylo doplněno do jejího obsahu platnou směnkou.
Za nesprávný považuje dovolatel způsob určení údaje směnečné sumy. Směnka je vyplněna na částku 54,824.316,- Kč, což neodpovídá dlužné částce včetně příslušenství. Soud prvního stupně uložil žalobkyni předložit „obratovou historii“ úvěrového účtu první žalované a způsob, jakým určil výši směnečné sumy. Dovolatel poukazuje na vady předloženého dokumentu, nesprávnosti uvedených údajů a neúplnost doložení výše dlužné částky a rovněž na nesprávnost použití částky 170.000,- Kč na úroky z dlužné částky a navrhuje, aby dovolací soud uložil žalobkyni prokázat dlužnou částku, předložit plán čerpání a splácení hypotéčního úvěru, „rozklíčit poplatky běžné a sankční“ a dokladovat oprávněnost inkasa 170,000,- Kč z účtu žalované. Předložení uvedených dokumentů prokáže, že dlužná částka neodpovídá údaji směnečné sumy.
Neplatnost směnky namítá dovolatel i „z důvodu totožnosti osoby remitenta a domiciliáta.“ Ve směnce je uveden domicil „… BANKA, a. s., pobočka O., sídlem N. 81, O., PSČ …“. Tímto textem je směnka nejen domicilovaná, ale zároveň je určeno i místo placení. Domiciliát však nemůže být osobou totožnou se směnečným věřitelem.
A konečně dovolatel namítá, že soudy v průběhu řízení nerespektovaly jeho námitky týkající se rozporu s právními předpisy, jejich jednotlivá ustanovení vyjmenovává, aniž by uvedl jakékoli souvislosti, a že nerespektovaly ani právní názory.
Dovolatel navrhuje aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání třetího žalovaného se věcně shoduje s dovoláním druhého žalovaného.
Čtvrtý dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání od ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., co do důvodů poukazuje na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) ve vazbě na ustanovení §237 odst. 1 písm. e), §241 odst. 3 písm. b) ve vazbě na §237 odst. 1 písm. e) a §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Za dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. považuje vady žaloby, které nedovolují soudu ve věci meritorně rozhodnout. Tento závěr odůvodňuje stejně, jako druhý a třetí žalovaný. Nedostatky žaloby považuje i za jinou vadu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Za další dovolací důvod považuje to, že odvolací soud zamítl připuštění dovolání. Za otázku zásadního právního významu pokládá, zda jsou druhý, třetí a čtvrtý žalovaní podepsáni na směnce jako ručitelé či jako členové statutárního orgánu právnické osoby. K této otázce odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 852/95, ve kterém tento soud konstatuje, že „pokud jde o podepisování na směnku právnickými osobami platí, že podpis je základním a zároveň jediným zavazovacím důvodem dlužníků na směnce. Přitom tento podpis také tyto dlužníky jako účastníky směnečného závazkového vztahu, jako směnečné dlužníky určuje. Osoby, přicházející v úvahu jako majitelé směnky právě jen z podpisů na směnce mohou nabýt jistoty, které osoby jsou zavázané. Je-li dlužníkem právnická osoba, musí tato skutečnost ze směnky vyplývat. To vyžaduje, aby součástí podpisu právnické osoby na směnce bylo uvedení jejího jména ať již formou zapsání jejího názvu nebo zobrazení tohoto názvu otiskem razítka či jiným obdobným způsobem. Toto označení pak musí být provázeno podpisy osob, které jsou z toho či onoho důvodu oprávněny za ni jednat. To plně platí i v případech, kdy za právnickou osobu jedná její statutární orgán. Tímto je vždy určitá fyzická osoba nebo několik fyzických osob. Tato osoba či osoby jsou nepochybně samy právními subjekty a právě jen prostřednictvím označení právnické osoby lze na směnce odlišit, kdy tyto osoby jednají samy ve svých osobních věcech a kdy jednají ve věcech právnické osoby, jejíž jsou součástí.“
Označení avalisty „členové představenstva S. O., a.s.“ je zcela v souladu se zápisem v obchodním rejstříku.
Rovněž namítá, že považuje posuzovanou směnku za domicilovanou, a nelze ji tedy umístit u remitenta, jak tomu je v posuzované směnce.
Z uvedených důvodů má dovolatel za to, že odvolací soud měl odvolání připustit.
Čtvrtý dovolatel rovněž namítá neplatnost směnky spočívající v tom, že z obsahu směnky vyplývá, že údaj „v sídle … banky, a. s.“ je údajem místa splatnosti. Tímto sídlem je P., přičemž směnka obsahuje i další údaj místa splatnosti - v O. Obsahuje-li směnky dva rozporné údaje o místu splatnosti, způsobuje to neplatnost směnky.
Stejně jako druzí dva dovolatelé a se stejnou argumentací dovolatel namítá i to, že soud přiznal žalobkyni plnění odlišné od toho, kterého se domáhala. Stejně jako druzí dva dovolatelé namítá též nedostatek poučení podle §5 o.s.ř.
Obdobně jako druhý a třetí dovolatel argumentuje čtvrtý dovolatel i ohledně námitky nedostatku pasivní věcné legitimace, „nicotnosti“ směnky, způsobu určení směnečné sumy a neplatnosti směnky z důvodu totožnosti remitenta a domiciliáta. Shodně namítá i rozpor s právními předpisy.
Závěrem označuje důkazy k prokázání svých tvrzení a navrhuje zrušení všech dosavadních rozhodnutí ve věci a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaní sice deklarují, že napadají rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení, jejich námitky však směřují do nedostatků skutkových závěrů obou soudů. Dále pak vysvětluje, v čem spatřuje nesprávnost argumentů, kterými dovolatelé zpochybňují skutkové závěry soudů.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném ve znění účinném do 31.12.2000.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku významnou nejen pro rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (který byl v dané věci naplněn) může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé považují především posouzení, zda osoby podepsané na směnce před podpisem rukojemského prohlášení, projevily vůli nepodepisovat směnku za sebe, nýbrž jako statutární orgán. K této otázce dovolací soud uzavřel, že nejde o právní otázku ve shora uvedeném smyslu, neboť její posouzení závisí, jak uvádí sami dovolatelé, na posouzení specifických okolností případu a zodpovězení takové otázky již postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné jen pro věc samu).
Za otázku zásadního právního významu dovolatelé rovněž považují otázku platnosti směnky, ve které jsou uvedena dvě místa splatnosti. Tvrdí, že směnka, která obsahuje dva údaje místa splatnosti, je neplatná. K této námitce nemůže dovolací soud vzhledem ke koncentraci směnečného řízení přihlížet, protože ji dovolatelé neuplatnili v rámci podaných námitek. Pouze čtvrtý žalovaný namítal, že je směnka domicilovaná u směnečného věřitele, což působí její vnitřní rozpor, námitku dvojího platebního místa však nevznesl. Pro úplnost je třeba uvést, že k této námitce pak odvolací soud uzavřel, že nejde o domicil, ale o určení místa splatnosti. V námitkách dovolatelé neuplatnili ani v dovolání namítanou nicotnost směnky vyplývající z tvrzeného zásadního rozporu směnečného prohlášení týkajícího se splatnosti směnky.
Dovolací soud neshledal ani tvrzený důvod zmatečnosti podle §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., spočívající dle čtvrtého dovolatele ve vadné, resp. neexistující žalobě. Ze žalobního petitu vyplývá, že se žalobce domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 6% ze směnečného penízu, a drobná odchylka v označení uplatněného nároku v odůvodnění žaloby, za situace, kdy je zřejmé, jaký nárok žalobkyně uplatňuje, nečiní žalobu zmatečnou.
Protože soud neshledal v projednávané věci otázku zásadního právního významu ani tvrzený či jiný důvod zmatečnosti uzavřel, že dovolání není přípustné.
Ostatní námitky žalované se týkají především tvrzených nesprávností postupu soudu v průběhu řízení. Tak dovolatelé namítají, že je soud řádně nepoučil o jejich právech, že sice soudy přihlédly k provedeným důkazům, ale hodnotily je jako bezvýznamné, že soud nevyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby a žalobu přes tyto vady projednal a namítají také nesprávné určení směnečné sumy. Těmito námitkami by se dovolací soud mohl zabývat pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že je dovolání přípustné. Protože však soud přípustnost dovolání v projednávané věci neshledal, nemohl se dalšímu uplatněnými námitkami zabývat.
V průběhu dovolacího řízení žalovaná sdělila dovolacímu soudu, že pohledávku zajištěnou směnkou a následně i směnku převedla na jinou osobu. Protože však přes výzvu nebyla soudu předložena k důkazu indosovaná směnka k osvědčení procesního nástupnictví, soud pokračoval v řízení s původní žalobkyní.
Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody přípustnosti dovolání a dovolatelé je ani netvrdili, dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., a přiznal žalobkyni náhradu nákladů podle ustanovení §3 odst. 1 bod 7., sníženou podle ustanovení §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a 1x paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 zákona č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinní nesplní dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat splnění této povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně 27. ledna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu