ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.879.2003.1
sp. zn. 29 Odo 879/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele MUDr. P. S., proti odpůrkyni - úpadkyni S. – I., a.s., o určení právního stavu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 102/99, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002, čj. 14 Cmo 181/2002-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.3.2002, čj. 20 Cm 102/99-77, kterým soud prvního stupně zamítl návrh MUDr. P. S. na určení, že odpůrkyně je investičním fondem ve smyslu zákona č. 248/1992 Sb.
Navrhovatel zastoupený advokátem podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda jsou změněné stanovy odpůrkyně absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a zda skutečně došlo k přeměně odpůrkyně z investičního fondu na akciovou společnost s jiným předmětem podnikání. Dovolatel považuje závěry, k nimž dospěly oba soudy, za nesprávné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., se pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci.
Dovolání není přípustné.
Dne 14. 3. 2003 prohlásil Městský soud v Praze na odpůrkyni konkurz. Protože nejde o řízení o návrhu, na který dopadá ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., Nejvyšší soud pokračoval v řízení s odpůrkyní.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. nelze opřít.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť navrhovatel, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a odpůrkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu