ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.881.2003.1
sp. zn. 29 Odo 881/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované B. – P. D. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 178.607,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 286/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2003, č. j. 11 Cmo 11/2003-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. října 2002, č. j. 53 Cm 286/97-95, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 178.607,60 Kč se 14 % úrokem od 22. dubna 1996 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 50.388,- Kč (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal v systému tzv. neúplné apelace, přihlédl i k jiným, než výslovně uplatněným „důvodům“ [§212a odst. 1, §205 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], jakož i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212a odst. 5 o. s. ř.), opakoval listinné důkazy (§213 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že 13. října 1992 uzavřela žalobkyně (jako pronájemkyně) se společností I. S. A. C. P. u. B. G. m. b. H. (jako nájemkyní) smlouvu o nájmu a předání domu čp. 620 a stavební parcely č. 31 na adrese P. 2, J. 29, zapsaných na listu vlastnictví č. 10, u bývalého S. g. P. – m., pro obec m. P., kat. území V., do správy. V rámci této smlouvy se nájemkyně zavázala, že převezme dluh 15,000.000,- Kč ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela žalobkyně s „I. b. P.“, s tím, že dle smluvního ujednání měl být převzatý dluh zohledněn při určení „společenských podílů“ na společnosti V. – V. spol. s r. o., kterou smluvní strany hodlaly založit. Pro případ, že k založení společnosti do 31. prosince 1994 nedojde, byla nájemkyně oprávněna „započítat částku 15,000.000,- Kč + 8% p.a. úroků na nájemné“, které je podle smlouvy povinna platit pronájemkyni.
Následnou smlouvu ze dne 4. ledna 1993 nájemkyně převzala dluh žalobkyně vzniklý poskytnutím úvěru na základě úvěrové smlouvy z 25. února 1992 a posléze 22. prosince 1993 žalobkyně kupní smlouvou prodala žalované nemovitosti tvořící předmět smlouvy o nájmu a předání domu z 13. října 1992. Téhož dne, tj. 22. prosince 1993 žalobkyně a nájemkyně „za souhlasného spolupodepsání žalovanou“ uzavřely smlouvu, v jejímž čl. IV prohlásily, že vzájemné požadavky a nároky ze smlouvy o nájmu a předání domu do správy jsou vyrovnány, což neplatí pro dlužné nájemné a provozní náklady za období od roku 1993 (jejich zaplacení je předmětem tohoto řízení) a pro úroky v souvislosti s převzetím „Kč 15,000.000,-“, které požaduje nájemkyně vůči žalobkyni. Současně se smluvní strany zavázaly, že ohledně vyrovnání těchto otevřených požadavků budou dále jednat, a to tak, že „namísto“ nájemkyně nastoupí žalovaná.
Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že „ujednání o úroku“ (rozuměj ujednání obsažené ve smlouvě o nájmu a předání domu do správy z 13. října 1992 o 8% úroku z částky 15,000.000,- Kč) je absolutně neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku, když „nemá oporu v žádném právním předpisu“, a to vzhledem k zásadě smluvní volnosti vyjádřené v ustanovení §2 odst. 3 občanského zákoníku.
Shledal však uvedenou část dohody neplatnou pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, když postrádal ujednání o počátku povinnosti platit zmíněný úrok, jakož i vyjádření, dokdy by měl být tento úrok vyčíslen, aby mohl být „započítán“.
Argumentaci žalované, že neuvedeným počátkem úročení měl být 4. leden 1993, kdy byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu žalobkyně nájemkyní, považoval za nepřesvědčivou, neboť „jde pouze o domněnku“. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že možnost zápočtu byla dohodnuta pro případ, že společnost, kterou chtěly strany nájemní smlouvy založit, nebude založena do 31. prosince 1994, jakož i na to, že ve smlouvě o převzetí dluhu z 4. ledna 1993 bylo dohodnuto „převzetí sjednaného úroku z úvěru od 13. ledna 1992 až do jeho zaplacení“.
Za tohoto stavu nemá - pokračoval odvolací soud - žádné logické opodstatnění, aby datum počátku úročení mohlo téměř o dva roky předcházet 31. prosinci 1994, přičemž uzavřel, že „chybějící údaj nelze vyložit ani za užití zákonných pravidel pro výklad projevu vůle“ (§35 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku).
Se zřetelem k odvolacím námitkám žalované, jejichž prostřednictvím zpochybnila převzetí závazku nájemkyně k úhradě dlužného nájemného a provozních nákladů za období roku 1993, zdůraznil, že dohodu z 22. prosince 1993 uzavřenou mezi žalobkyní a nájemkyní za souhlasného spolupodepsání žalovanou považuje za dohodu o převzetí dluhu ve smyslu ustanovení §531 odst. 1 občanského zákoníku, když žalovaná ostatně v průběhu řízení převzetí dluhu nezpochybňovala. Námitku „nesprávného posouzení dohody“ uplatněnou až v odvolacím řízení měl (i s přihlédnutím k uplatněné námitce započtení) za účelovou.
Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení právních otázek „obligatorního použití všech dostupných zákonných prostředků výkladu právních úkonů (úmysl/vůle účastníků, logický výklad se zřetelem na navazující právní úkony, okolnosti související s projevem vůle apod.) směřující k tomu, že právní úkon, pro který není pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, bude možno shledat dostatečně určitým“, jakož i obligatorního užití analogie zákona pro závazkový vztah z nepojmenované smlouvy (tzn. použití těch zákonných ustanovení, která upravují závazkový vztah obsahem a účelem mu nejbližší), není-li v určité otázce mezi účastníky nic smluveno“. Tyto právní otázky totiž - dle názoru dovolatelky - řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, přičemž „úplně“ nebyly dosud vyřešeny ani v rozhodování dovolacího soudu.
Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že odůvodnění právního posouzení věci v rozsudku odvolacího soudu nesplňuje podmínky „kladené na tuto část rozsudku zákonem“, odkazujíc na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu „publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, v sešitu 3/94 č. 10 II“.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje ve vztahu k jeho závěrům o převzetí dluhu, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení, dne 22. prosince 1993, a o neplatnosti dohody o úhradě „8% úroků“.
Zdůrazňuje, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v případě právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Dohoda z 22. prosince 1993 - pokračuje žalovaná - je neurčitá, když neobsahuje výraz „převzít dluh“ ani výraz „jemu obdobný“, a není v ní uvedena ani výše dluhu, který měla údajně od nájemkyně převzít, v důsledku čehož je absolutně neplatná.
Dále dovolatelka snáší argumenty k zániku dluhu započtením (pro případ, že by převzetí dluhu bylo posouzeno jako platné). V této souvislosti odkazuje na smlouvu o nájmu a předání domu do správy, podle které se žalobkyně zavázala pro případ, že by nedošlo k založení společnosti do 31. prosince 1994, zaplatit nájemkyni částku 15,000.000,- Kč + „8% p. a. úroků“ a to formou zápočtu na nájemné dle smlouvy. Vzhledem k obsahu smlouvy o úvěru z 25. února 1992 uzavřené mezi žalobkyní a I. b. a. s., dohody ze 4. ledna 1993 o převzetí dluhu z úvěru a kupní smlouvy z 22. prosince 1993 dovolatelka uzavírá, že jí zůstala vůči žalobkyni pohledávka ve výši „8% p. a. úroku z částky (jistiny) 15,000.000,- Kč za období ode dne převzetí dluhu z úvěru, tj. od 4. ledna 1993 do dne uskutečnění zápočtu jistiny 15,000.000,- Kč (rozuměj vkladu vlastnického práva předmětnému domu ve prospěch žalované do katastru nemovitostí, tj. do 12. ledna 1994), ve výši 1,226.666,66 Kč.
Období, za které jí přísluší úrok, jehož počátek a konec není v dohodě výslovně stanoven, tak dovolatelka určila za použití „výkladu právních úkonů“ podle ustanovení §266 obchodního zákoníku, popř. ustanovení §35 občanského zákoníku, kvalifikujíc toto ujednání odkazem na ustanovení §261 odst. 1 a §269 odst. 2 obchodního zákoníku, s tím, že se svojí povahou (v předmětné části) blíží právní úpravě smlouvy o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, popř. smlouvy o půjčce podle ustanovení §657 a násl. občanského zákoníku, když nájemkyně zbavila žalobkyni povinnosti splácet poskytnutý úvěr spolu s dohodnutými úroky. Z logiky věci tak plyne, že doba, za kterou se úrok platí, počíná běžet dnem „poskytnutí prostředků“ (dnem převzetí dluhu) a končí dnem úplného splacení jistiny (dnem uskutečnění zápočtu).
Ke stejnému závěru dovolatelka dochází, odkazujíc na ustanovení §491 odst. 2 a §583 občanského zákoníku, i při užití analogie zákona, s tím, že při aplikaci právní úpravy smlouvy o úvěru z ustanovení §502 odst. 1 a §503 odst. 3 obchodního zákoníku jasně plyne, že dlužník je povinen platit smluvní úroky ve sjednané výši od doby poskytnutí peněžních prostředků do jejich vrácení.
Závěr odvolacího soudu založený na argumentu neplatnosti předmětného ujednání pro neurčitost podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku tak neobstojí.
Proto dovolatelka požaduje, aby rozsudek odvolacího soudu (a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně) byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějších rozsudcích, které byly odvolacím soudem zrušeny.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 dost. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu o převzetí závazku žalovanou a neurčitosti ujednání o úhradě „8% p. a. úroků“ učiněné odvolacím soudem na základě výkladu právních úkonů účastníků a nájemkyně, v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Závěr odvolacího soudu o převzetí dluhu žalovanou (a její pasivní věcné legitimaci) vybudovaný s odkazem na ustanovení §531 občanského zákoníku neřeší otázku změny v osobě dlužníka v rozporu s hmotným právem, když toto ustanovení k platnému převzetí dluhu nevyžaduje určení jeho výše. Ani výklad uvedeného právního úkonu, jak jej provedl odvolací soud, Nejvyšší soud neshledává rozporným s ustanoveními §266 obchodního zákoníku a §35 odst. 2 občanského zákoníku, když ostatně samotná žalovaná (až do podání odvolání) neměla pochybnosti o tom, zda a jaký dluh převzala.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným - ve smyslu rozporu s hmotným právem - ani výhrady dovolatelky, podle kterých lze určit počátek a konec období, za které jí vůči žalobkyni vznikl nárok na úhradu „úroku“.
Dovolatelka totiž nebrojí proti závěru odvolacího soudu, že absence údajů o počátku a konci období, za které má být placen úrok, činí ujednání „o úroku“ neurčitým (a tudíž neplatným), nýbrž namítá, že tyto údaje jsou zjistitelné výkladem právního úkonu.
Vzhledem k závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, a vzhledem k tomu, že postup předestřený dovolatelkou nesměřuje ke zjištění obsahu právního úkonu, nýbrž k jeho doplnění, není ani závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání „o úrocích“ pro neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku) v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k dovolatelkou namítané možnosti užití „analogie zákona“ pro závazkový vztah založený nepojmenovanou smlouvou, dovolací soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu