ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.922.2003.1
sp. zn. 29 Odo 922/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Z. d. Š. - v likvidaci, zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1 475.437,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 117/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2003, čj. 38 Co 167/2001-239 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2003, čj. 38 Co 167/2001-239, se ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.12.2000, čj. 7 C 117/95-195, ve výroku I. pokud jím bylo rozhodnuto, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci 3.002,- Kč s 3 % úrokem od 19.5.1994 do 14.7.1994 a 16 % úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, a změnil tento výrok tak, že zamítl žalobu na zaplacení 633.447,50 Kč s 3 % úrokem od 19.5.1994 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem od 15.7.1994 do zaplacení. Dále pak potvrdil výrok II. napadeného rozsudku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu do částky 838.988,10 Kč s 3 % úrokem od 19.5.1994 do 14.7.1994 a 16 % úrokem od 15.7.1994 do zaplacení.
V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že valná hromada oprávněných osob k projednání a schválení transformačního projektu žalovaného byla svolána na 31.10.1992 a schválila transformační projekt.
Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že M. B., L. B., V. B. a žalobce byli členy žalovaného a jejich členství zaniklo po uplynutí šesti měsíců od doručení písemného vystoupení z družstva dnem 27.2.1993. Vystoupení z družstva bylo žalovanému doručeno 27.8.1992. Protože jejich členství zaniklo po 4.1.1993, kdy bylo transformované družstvo zapsáno do obchodního rejstříku, nutno dovodit, že se uvedené osoby staly členy družstva. Pokud jde o členství samotného žalobce, pak k obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20.4.1999, čj. 29 Cdo 2166/98-83.
V souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v citovaném rozhodnutí pak odvolací soud uzavřel, že M. B., L. B. a V. B. nevznikl nárok na vydání majetkového podílu z transformace, a proto nemohlo dojít k platnému převodu těchto pohledávek na žalobce dohodami ze dne 17.2.1994 a žalobce se nemůže úspěšně domáhat vydání uvedených majetkových podílů.
Odvolací soud dále uzavřel, že J. B., zemřelý dne 12.11.1992, byl ke dni své smrti členem žalovaného před transformací. Nestal se však členem transformovaného družstva a nebylo prokázáno, že by požádal o vydání majetkového podílu podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen „transformační zákon“). Oprávnění požádat o vydání majetkového podílu z transformace přešlo děděním na M. B., a proto je nutno zkoumat u ní, zda splňovala předpoklady pro jeho vydání. M. B. se stala členkou žalovaného po transformaci, a proto ve vztahu k majetkovému podílu po J. B. nesplňuje předpoklady pro jeho vydání. V tom směru byl závěr soudu prvního stupně nesprávný.
Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že R. B. se nikdy nestala členkou žalovaného po transformaci. Ohledně jejího majetkového podílu proto došlo k platnému uzavření dohody o postoupení pohledávky žalobci. Protože žalobce, jak bylo v řízení prokázáno, v době žádosti o výplatu majetkového podílu, provozoval zemědělskou výrobu, měl mu být majetkový podíl vydán do 90 dnů ode dne, kdy o vydání písemně požádal. Od tohoto dne byl proto žalovaný v prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho důvodů odkazuje na ustanovení §241 odst. 3 písm. d), popřípadě c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Rozsudek napadá ve všech měnících výrocích a současně poukazuje na to, že odvolací soud nerozhodl o odvolání žalobce proti výroku II. soudu prvního stupně o zaplacení 838.988,10 Kč.
V dovolání uvedl, že pro posouzení žalovaného nároku je klíčovou skutečností, že přípisem žalobce ze dne 26.8.1992, doručeným žalovanému dne 27.8.1992, prohlásili manželé Ing. J. a M. B., že se nechtějí stát členy transformovaného družstva a oznamují právnímu předchůdci „současného žalovaného“, že ke dni 28.8.1992 vystupují z družstva. Žalobce „nikdy dobrovolně nesložil do transformovaného družstva žádný členský vklad, nepodepsal stanovy transformovaného družstva, tudíž ani nesouhlasil s transformačním projektem, když se navíc tzv. druhé valné hromady při transformaci družstva nezúčastnil.“
Na základě těchto skutečností postoupili manželé V. a L. B. podle „§33a zákona č. 195/1993 Sb.“ žalobci svůj majetkový podíl ve výši 717.915,- Kč, jeho dcera Ing. R. B. mu postoupila podíl ve výši 3.002,- Kč a jeho manželka M. podíl, který zdědila, ve výši 633.447,58 Kč. Všichni postupitelé, mimo dceru, která nikdy nebyla členkou družstva, podali „odhlášku“ z družstva, která byla družstvu doručena 27.8.1992.
Ukončení členského vztahu k družstvu se podle dovolatele řídilo původním právním režimem tj. zákonem č. 162/1990 Sb. a původními stanovami družstva a ne právním režimem „jak byl přijat po transformaci družstva.“
„Členství tedy bylo ukončeno po uplynutí lhůty šesti měsíců tedy 28.2.1993, ale v právním režimu původního netransformovaného družstva. Pokud bychom připustili možnost uplatnění právního režimu transformovaného družstva došlo by ke značnému omezení práv členů - občanů, kteří v žádném případě nechtěli být členy transformovaného družstva a kteří se chtěli jako oprávněné osoby svobodně rozhodnout, který ze zákonem (transformačním zákonem) upravených režimů naložení s majetkovými podíly z transformace využije.“ V tom směru žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.4.1999, čj. 29 Cdo 2166/98, kde tento soud konstatuje, že oprávněné osoby měly možnost výběru, zda se stanou či nestanou členy transformovaného družstva.
Dále dovolatel namítá, že není možné, aby transformované družstvo „bez jeho popudu“ převedlo z jeho pohledávky členský vklad na svůj účet, protože takový postup jednak odporuje zákonu a jednak jej obchází. Odvolací soud dovodil, že majetkové podíly jsou podle stanov družstva vázány jako členský vklad, tedy že se nejedná o tzv. volný majetkový podíl a proto nemůže být vydán podle §13 odst. 2 transformačního zákona.
Dovolatel dovozuje, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo zakotvené v článku 2 odst. 4 Ústavy a článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když byl žalobce nucen být členem transformovaného družstva, ačkoliv dal jednoznačně najevo, že jím být nechce. Porušeno bylo rovněž jeho právo na vlastnictví v článku 11 Listiny základních práv a svobod.
Dále pak dovolatel - stejně jako v předchozím dovolání - napadá závěry odvolacího soudu týkající se analogické aplikace §13 transformačního zákona.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované družstvo ve vyjádření k dovolání uvedlo, že z dokladů založených ve spisu je patrno, že členství převodců v družstvu skončilo až po zápisu družstva po transformaci do obchodního rejstříku.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ se jedná i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele, že se osoby, které na něj převedly majetkový podíl z transformace (dále jen „převodci“), nestaly členy transformovaného družstva. Především je třeba konstatovat, že touto námitkou se dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v projednávané věci nezabýval, jak mylně tvrdí odvolací soud. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., lze totiž rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Protože dovolatel uvedenou námitku nevznesl, odvolací soud se závěrem o tom, že se stal členem družstva zabývat, nemohl.
K uvedené námitce dovolací soud uzavřel, že je důvodná. Jak již Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 1710/99, z ustanovení §765 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že do zápisu změn v obchodním rejstříku se transformující se družstva řídí dosavadními předpisy a stanovami a do této doby se jimi řídí i právní povaha přeměňujícího se družstva. Ukončení členství v žalovaném družstvu se tedy neřídilo stanovami družstva přijatými v rámci transformace, jak uzavřel odvolací soud, ale jeho stanovami platnými v době, kdy učinily úkon směřující k vystoupení z družstva a právními předpisy platnými v té době. I kdyby však stanovy družstva platné v této době upravovaly vystoupení z družstva tak, že by se podle nich stalo účinným až po zápisu družstva po transformaci do obchodního rejstříku, neměnilo by to nic na tom, že jestliže člen družstva jasně vyjádřil v průběhu transformace vůli nestat se členem transformovaného družstva, členem tohoto družstva se nestal. Jak již dovodil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v projednávané věci) mohla každá z oprávněných osob zcela svobodně zvolit, který ze zákonem upravených režimů naložení s majetkovým podílem z transformace, využije, tj. zda se stane či nestane členem transformovaného družstva. Jakmile však zvolila některý z nich, nese i rizika s touto volbou spojená. Z uvedeného vyplývá, že jakékoli ustanovení stanov, které by omezovalo možnost takové volby, ze zákona na člena družstva projevujícího vůli nestat se členem transformovaného družstva nedopadá.
Pokud jde o další námitky dovolatele, Nejvyšší soud se s nimi vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí, proto se jimi již nezbýval.
K tvrzení dovolatele, že odvolací soud nerozhodl o odvolání žalobce proti výroku II. soudu prvního stupně o zaplacení 838.988,10 Kč, Nejvyšší soud konstatuje, že není správné, protože odvolací soud ve výroku I. svého rozsudku výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu