ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.953.2003.1
sp. zn. 29 Odo 953/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. M., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému m. P., o zaplacení částky 249.260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 125/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č.j. 13 Co 237/2003-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 5. května 2003, č.j. 20 C 125/2002-21, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku, uzavíraje, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V dovolání snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení uvedeným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byť je usnesením, jímž se řízení končí, tuto podmínku nesplňuje, když není rozhodnutím „ve věci samé“.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu