ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.966.2003.1
sp. zn. 29 Odo 966/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované B. B. CZ, a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 127/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 14 Cmo 43/2003-79, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2003, č.j. 14 Cmo 43/2003-79, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25.11.2002, č.j. 5 Cm 127/2001-61, kterým tento soud uložil žalované zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč z titulu odměny člena představenstva.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právním posouzením.
Podle §66 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen „obch. zák.“), se vztah mezi společností a členem statutárního orgánu řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jeho ujednání se společností nebo z jiných ustanovení obchodního zákoníku upravujících povinnosti členů orgánů nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci nepříslušela odměna za výkon funkce člena statutárního orgánu podle §571 obch. zák. v obvyklé výši. Dovodil, že mezi účastníky existovalo ujednání, že odměnu dostávat nebude. K ujednání dospěli mlčky, srozuměním žalobce s podmínkami, za nichž funkci v představenstvu nastoupil a následně vykonával. Žádná odměna mu nikdy nebyla ani slíbena, ani přiznána, nikdy žádnou nežádal a společnost odměny členům představenstva, kteří byli současně nejvyššími manažery banky, za což pobírali mzdu, nevyplácela. Se stavem, kdy dostával za své působení v bance jenom plat v rámci pracovního poměru za funkci náměstka generálního ředitele (od 1.4.1994 …,- Kč měsíčně, od 1.5.1996 …,- Kč měsíčně) a odměnu za účast v představenstvu již nikoli, byl žalobce nepochybně srozuměn. K datu 1.7.1997, od něhož žádá odměnu za výkon funkce člena představenstva, tento stav trval tři a půl roku, do konce působení žalobce u žalované společnosti více než šest let. Jde jistě o dobu dost dlouhou, aby bylo možno uzavřít, že k předmětnému konkludentnímu ujednání o odměňování žalobce jako člena představenstva došlo. Proto je žaloba nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel uvádí, že ačkoli se odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na rozdíl od tohoto soudu, který vzal za prokázané, že mezi účastníky neexistovala žádná smlouva o výkonu funkce člena představenstva, uzavřel, že mezi účastníky existovalo ujednání, ke kterému došlo konkludentně a na jehož základě měl žalobce vykonávat funkci bezplatně. Tím se dle žalobce odvolací soud dopustil významného pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Existence uvedeného skutkového zjištění je zcela novým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporné, zda byl výkon funkce člena představenstva úplatný či nikoli. Žalovaná od počátku tvrdila, že v měsíčně vyplácené odměně žalobce byla obsažena i odměna za výkon funkce člena představenstva. Žalovaná rovněž tvrdila, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky v roce 1997 je smlouvou o výkonu funkce. Jestliže žalovaná uplatnila námitku promlčení nároku žalobce na odměnu, vyplývá z toho, že nepopírá „toto právo samotné“. Žalovaná též tvrdila, že jmenování do funkce člena představenstva bylo příčinou zvýšení odměny žalobce. Odvolací soud uvedené skutečnosti pominul, „čímž dochází k logickým rozporům mezi přednesy a tvrzeními účastníků a jeho skutkovým závěrem.“
Dále dovolatel namítá, že odvolací soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalobce na žalované nikdy žádnou odměnu nepožadoval, tato skutečnost však nebyla předmětem dokazování. Z toho plyne, že nebylo možno učinit ani závěr, jak dlouho žalobce na žalované „ničeho nežádal.“ Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Naopak odvolací soud pominul důkaz - dopis žalobce ze dne 19.1.2001 adresovaný žalované - který je založen ve spisu a svědčí o tom, že se žalobce domáhal svého nároku, a to ještě před podáním žaloby. Odvolací soud uzavřel, že žalobce byl srozuměn s podmínkami, za nichž do funkce člena představenstva nastoupil a vykonával ji. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by podmínkou přijetí funkce byl její bezplatný výkon.
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem, ačkoli je žádný z účastníků neuplatnil způsobem vyplývajícím z ustanovení §205a o. s. ř. Veškerá tvrzení jak žalobce tak žalované však, podle dovolatele, existenci soudem konstatovaného ujednání mezi účastníky popírají. To, že k takovému ujednání došlo, „vnesl“ do řízení pouze odvolací soud, a to bez provedení jakýchkoli důkazů odlišných od těch, které provedl soud prvního stupně a bez opakování důkazů provedených před soudem prvního stupně. K vadě řízení došlo tím, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §212a odst. 3 o. s. ř. přihlédl k novým skutečnostem, jež nebyly v řízení uplatněny ani jinak nevyšly najevo.
Podle názoru dovolatele jsou výše uvedené důvody postačující ke zrušení rozsudku odvolacího soudu. I kdyby však mělo teoreticky k tzv. konkludentnímu ujednání o nepožadování odměny dojít, bylo by neplatné. Podle ustanovení §35 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) lze učinit projev vůle konkludentně pouze způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit. Nepožadování odměny v době, kdy byl žalobce zaměstnancem žalované a byl na ní svým příjmem závislý, rozhodně nemůže vést samo o sobě k závěru, že žalobce projevil způsobem nevzbuzujícím pochybnost vůli, že odměnu nepožaduje. Žalobce nemá jako věřitel povinnost odměnu žádat, bylo to pouze jeho právo. Proto i kdyby žalobce odměnu nepožadoval, není to bez dalšího relevantní pro závěr, že se tohoto nároku vzdal.
Dále dovolatel dovozuje, že jakékoli ujednání, kterým se vylučuje podstatná náležitost smluvního typu - mandátní smlouvy, jejíž použití na vztah mezi společností a členem jejího představenstva nařizuje obchodní zákoník, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Podstatnou náležitostí mandátní smlouvy je nepochybně její úplatnost. I když ustanovení §263 odst. 2 obch. zák. se stalo účinným teprve 1.1.2001, vyplýval stejný závěr již z ustanovení §269 obch. zák. Žalobce dovozuje, že „vyloučením úplatnosti by došlo k tak závažnému zásahu do režimu právní úpravy mandátní smlouvy upravené v obchodním zákoníku, že by bylo zcela vyloučeno dále jakékoli ustanovení mandátní smlouvy použít.“ To však odporuje ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. Navíc ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. určuje, že míru odpovědnosti, která vzniká členu představenstva ze zákona, nelze smluvně ani vyloučit ani omezit. Dle názoru žalobce toto ustanovení implicitně vyjadřuje i nemožnost zbavit člena představenstva odměny za výkon funkce či vylučuje jeho případné vzdání se odměny. Opačný výklad by umožňoval nastolení zjevného nepoměru a nerovnosti v postavení společnosti a člena jejího představenstva a společnost by jednostranně a neodůvodněně zvýhodňoval, což je v rozporu se zásadou poctivosti obchodního styku a zásadou dobrých mravů.
A konečně dovolatel namítá, že pro vzdání se práva předepisuje ustanovení §574 obč. zák. písemnou formu, jejíž nedodržení má za následek absolutní neplatnost právního úkonu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání především poukázala na své odvolání ze dne 20.1.2003 a konstatovala, že skutečně nikdy netvrdila, že výkon funkce člena představenstva měl být bezúplatný. Ve své nabídce na odměňování žalobce vycházela z faktické jednoty činností vykonávaných v bankovních ústavech členy vrcholového managementu a tedy také z jednotné odměny.
Kogentní ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb. nařizuje, aby členové statutárních orgánů bank byli současně vedoucími manažery. Proto každý člen představenstva banky vykonává „v nerozlučné jednotě“ jednak povinnosti člena statutárního orgánu, jednak svou řídící manažerskou funkci, aniž by bylo možno vždy rozlišit v rámci rozhodovací a řídící praxe, v jaké z obou rolí v té chvíli příslušný člen představenstva působil. Požadavek ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb. řeší banky různě. Někdy je výrazně minoritní odměňování na základě pracovního poměru, jindy je vyplácena pouze symbolická odměna na základě smlouvy o výkonu funkce. Vždy však zůstává zachován princip víceméně jednotné odměny členů vrcholového managementu banky. Toto tvrzení je zcela v souladu s důkazy o analogické odměně členů statutárních orgánů … banky a.s. a … spořitelny a.s., které předložil žalobce - ani jeden z uvedených příkladů neobsahuje žádný údaj o tom, jaký podíl z celkové odměny připadá na odměnu dle smlouvy o výkonu funkce a jaký na mzdu na základě pracovního poměru; to zůstalo bohužel stranou pozornosti soudu prvního stupně, který tyto údaje vzal za základ svého závěru o analogické odměně žalobce za výkon činnosti člena představenstva.
Dále pak žalovaná uvedla, že argumentace týkající se toho, že žalobce nebyl se stavem svého odměňování srozuměn, je pouze obratnou eskamotáží. Žalobce více než šest let přijímal odměnu a vykonával funkci náměstka generálního ředitele a člena představenstva, o nichž jako člen nejvyššího managementu věděl, že jsou jak podle zásad vedení banky, tak podle jejích interních předpisů, nedílné a spojité. Věděl, že žalovaná vychází z principu nedílné odměny za výkon obou těchto funkcí a po celou dobu svého zaměstnání u žalované nevznesl jakoukoli námitku, podnět či dotaz, nikterak neprojevil svůj nesouhlas s takto upraveným odměňováním. Z toho lze podle žalované dovodit, že každé přijetí sjednané odměny bylo vlastně jednáním, z něhož bylo možno dovodit souhlas žalobce s opakovaným návrhem žalované. Zásadní srozumění obou stran s tímto stavem a způsobem odměňování je tak zcela nepochybné a odvolací soud ho podle názoru žalované učinil právem základem svého rozhodnutí. Přitom první a jediný požadavek žalobce na odměnu za výkon funkce (dopis ze dne 19.1.2001) žalobce učinil až po skončení pracovního poměru za okolností, které žalovaná charakterizuje jako ztrátu důvěry vůči žalobci. Žalobce se podle žalované mýlí, když dovozuje, že odvolací soud svou hypotézu a spekulaci povýšil naroveň skutkovému zjištění. Je sice možno připustit, že napadený závěr odvolacího soudu je svým způsobem hypotézou, která snad může být vyvrácena jinou hypotézou, vyhovující většímu okruhu fakt než hypotéza původní, takovou jinou hypotézu však dovolatel nenabízí.
Žalovaná se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že žalobce svou odměnu za výkon funkce člena představenstva obdržel. Odvolací soud se nezabýval otázkou povahy odměn vyplacených žalobci, nevyjádřil se tedy k těm námitkám žalované proti povaze a platnosti ujednání účastníků v dokumentu ze dne 12.11.1997, nazvaném pracovní smlouva (dále jen „smlouva“). Žalovaná má za nepochybné, že sjednaným druhem činnosti dle smlouvy byl výkon funkce statutárního orgánu. Tento závěr činí žalovaná na základě výkladu textu smlouvy, použité terminologie i celkového ladění. Smlouva se ani okrajově nezmiňuje o tom, že by žalobce podle ní měl vykonávat u žalované funkce náměstka generálního ředitele, ale hovoří pouze o činnosti žalovaného jako člena představenstva. Nabízející se závěr o neplatnosti uvedeného ujednání jako smlouvy pracovní je navíc posilován rovněž nezodpovězenou otázkou, zda má smlouva esenciální náležitosti pracovní smlouvy ve smyslu §29 odst. 1 zákoníku práce (chybí místo výkonu práce). Žalovaná soudí, že smlouvu je třeba považovat za platné smluvní ujednání, považuje smlouvu za obchodní a uzavírá, že žalobce inkasoval odměnu za výkon funkce člena představenstva právě na základě smlouvy.
Žalovaná dále tvrdí, že odvolací soud neporušil ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř., neboť nevnesl do řízení jakékoli nové skutečnosti, ale pouze konstatoval dlouhodobé a bezvýhradně akceptované srozumění žalobce se způsobem a výší jeho odměňování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podle žalobkyně neobsahuje žádnou skutečnost, která by byla rozdílná od tvrzení, která již zazněla před soudem prvního stupně. Odvolací soud pouze opětovně zhodnotil, popřípadě rozdílně pojmenoval, již provedené důkazy a vyvodil z nich odpovídající závěr. Dále uvádí, že nikdy nepopírala existenci konkludentní dohody o způsobu odměňování žalobce - v tom směru se odvolává na obsah svých vyjádření před soudem prvního stupně a na své odvolání (bod 4.3).
Co do právního posouzení žalovaná uvádí, že chování žalovaného nevzbuzovalo pochybnosti o tom, že jde o jednání výslovné. Podle ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. je přijetím návrhu i včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas s návrhem. Takovým jednáním je podle žalované to, že žalobce přijímal vždy a bez výhrad svou měsíční odměnu. Sjednaný způsob odměňování podle žalobkyně nepředstavuje porušení ustanovení §66 odst. 2 obch. zák., neboť žalobce odměnu za výkon funkce dostával podle smlouvy. Podle žalované již z výše sjednané částky vyplývá, že šlo o odměnu kumulovanou, přičemž o oprávněnosti tohoto záměru svědčí i kalkulace a údaje srovnatelných bank. Vzhledem k tomu, že „nedošlo k vyloučení úplatnosti za výkon funkce člena statutárního orgánu“ a tedy ani ke vzdání se práva, není významná ani námitka obligatornosti písemné formy. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se nejprve zabýval tvrzením dovolatele, že mezi účastníky nebylo sporné, zda byl výkon funkce člena představenstva úplatný či nikoli a že žalovaná od počátku tvrdila, že v měsíčně vyplácené odměně žalobce byla obsažena i odměna za výkon funkce člena představenstva. Tento závěr dovolatele potvrdila ve vyjádření k dovolání i žalovaná a vyplývá i z vyjádření obou účastníků založených ve spisu. Odvolací soud pak - v rozporu s uvedeným tvrzením - učinil skutkový závěr, že mezi účastníky existovalo konkludentní ujednání, že žalobce odměnu dostávat nebude, aniž se řádně vypořádal s opačnými shodnými skutkovými tvrzeními účastníků a se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že mezi účastníky nebyla uzavřena zvláštní smlouva, která by upravovala vzájemná práva a povinnosti při výkonu funkce člena představenstva. Svůj závěr založil pouze na tom, že žalobce nikdy odměnu za výkon funkce nepožadoval. To však soud prvního stupně, s jehož skutkovým zjištěním se odvolací soud ztotožnil, neučinil součástí svého skutkového zjištění, a jak namítl žalobce, nebylo to ani předmětem dokazování. Uvedeným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z uvedených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve světle shora uvedeného považoval dovolací soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele, týkajícími se právního posouzení věci, neboť toto právní posouzení vychází z nesprávného postupu odvolacího soudu.
V dalším řízení se bude odvolací soud, v návaznosti na závěry soudu prvního stupně, zabývat i hodnocením smluv uzavřených mezi účastníky, a to zejména z hlediska jejich povahy, tj. zda jde o smlouvy pracovní, o výkonu funkce či smíšené a jaký je jejich obsah.
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. července 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu