ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.975.2003.1
sp. zn. 29 Odo 975/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně RNDr. G. Š., CSc., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Z. o. d. P., o zaplacení 1,649.686,89 Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 27/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č.j. 28 Co 139/2003-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 12. 2002, č.j. 5 C 27/2002-72, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1,649.686,89 Kč jako majetkový podíl z transformace družstva tak, že žalobu zamítl.
Soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že těžiště sporu spočívá v tom, zda žalobkyně „splňuje podmínky oprávněné osoby“ ve smyslu §15 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. (dále jen “transformační zákon”). V této souvislosti soud řešil jednak, „zda žalobkyně – kromě parcely 588 ve Ž. – uplatnila nárok na vydání věci ve vztahu ke zbytkovému statku B.“, jednak zda svým jménem podala včas jako oprávněná osoba přihlášku do transformace.
Soud prvního stupně konstatoval, že transformační projekt žalovaného družstva byl schválen 19. 12. 1992.
Dále pak konstatoval, že „samozřejmě z hlediska velmi úzkého výkladu by měl žalovaný pravdu v tom, že žalobkyně s ohledem na obsah spisu pozemkového úřadu, kromě parcely 588 o nic jiného nepožádala a stejně tak by měl pravdu v tom, že stejně včas svým jménem písemnou přihlášku nepodala. Nicméně soud má za to, že tento úzký formální výklad by v daném případě neobstál.“
Dále soud prvního stupně uzavřel, že nároky z transformace obdobně jako restituční předpisy sledují, jak několikrát zdůraznil Ústavní soud, odstranění určitých křivd z minulosti. U těchto typů sporů nelze vycházet z restriktivního výkladu, naopak, z hlediska ústavního je namístě výklad extenzivní, a to z toho důvodu, aby jeho použitím bylo možno dosáhnout sledovaného účelu. Podle soudu prvního stupně pokud „z tohoto pohledu rozebereme obsah spisu pozemkového úřadu zn. PÚ 12991, je nepochybné, že původním úmyslem a projevem vůle nejen Ing. K., ale i žalobkyně bylo požádat též o vydání statku B..“ Z obsahu původní žádosti Ing. K. ze dne 5. 8. 1991 na č. l. 35-37 citovaného spisu vyplývá, že tuto žádost podal nejen jménem svým, ale i za žalobkyni. Také původní návrh dohody o vydání nemovitostí ze dne 5.12.1991 se vztahuje k oběma jmenovaným. Jinou otázkou je, že pozemkový úřad víceméně z formálních důvodů tyto listiny akceptoval a nakonec byly uzavřeny jiné dohody. Pro účely extenzivního výkladu je podle soudu prvního stupně podstatné, že „od počátku bylo nepochybně vůlí žalobkyně uplatnit tyto nároky také jako oprávněná osoba.“ Tomu nasvědčuje i „obsah spisu tohoto soudu 9 C 144/94, kde nároky na náhradu za inventář a zásoby uplatnili oba sourozenci jako oprávněné osoby“. Dále pak soud uzavřel, že pokud svědek Ing. K. dnes uvádí něco jiného, tak s ohledem na shora uvedené považuje soud jeho výpověď v této části za účelovou a nevěrohodnou.
Obdobnou metodu extenzivního výkladu lze použít i na posouzení otázky, zda žalobkyně podala včas jako oprávněná osoba písemnou přihlášku do transformace. Jak již bylo uvedeno, pokračuje soud prvního stupně, „z hlediska úzkého výkladu lze odpovědět, že nikoli. Ale z hlediska výkladu extenzivního se musí dospět k závěru opačnému. Nelze přehlédnout, že družstvo se žalobkyní jednalo téměř od počátku jako s oprávněnou osobou a žalobkyně je tak výslovně označována.“ V listinách založených ve spisu je ve vztahu k žalobkyni vypočítáván majetkový podíl. Žalobkyně tedy od počátku „musela být v dobré víře, že s ní družstvo jedná jako s oprávněnou osobou a že se do procesu transformace řádně přihlásila, byť z hlediska čistě formálního nepodala svým jménem písemnou přihlášku. S ohledem ale na shora uvedené skutečnosti vykládat tento nedostatek ryze formálního charakteru v neprospěch žalobkyně by bylo v rozporu s duchem restitučních a transformačních předpisů. Soud tedy shrnuje, že podle jeho názoru lze na žalobkyni hledět jako na osobu, která se včas do procesu přihlásila.“
Ohledně námitky promlčení soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě platí tříletá promlčecí doba. Žalobkyně dopisem ze dne 7. 11. 2001 požádala žalovaného o vypořádání majetkového podílu. Žalovaný odpověděl negativně dne 22. 11. 2001. Teprve tohoto dne se žalobkyně dozvěděla, že žalovaný nehodlá plnit. Proto teprve od tohoto data začíná běžet tříletá promlčecí lhůta, přičemž žaloba byla podána 15. 2. 2002. Soud prvního stupně neshledal v uplatnění nároku ani rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně uplatňuje své oprávněné zájmy.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona. Odvolací soud konstatoval, že podle tohoto ustanovení je oprávněnou osobou vlastník půdy a vlastník ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30.000,- Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti transformačního zákona a současně prokáže, že jeho majetek družstvo převzalo a užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. Všechny podmínky uvedeného ustanovení musejí být splněny současně.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení před soudem prvního stupně najisto postaveno, že žalobkyně požádala o vypořádání majetkového podílu z transformace dne 7. 7. 1998. Nikdy se však písemně nepřihlásila u družstva ve smyslu ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona, proto není oprávněnou osobou podle tohoto ustanovení a nemá nárok na vypořádání majetkového podílu. Odvolací soud považuje za správný závěr žalovaného, že transformační zákon není restitučním předpisem, a proto není namístě metoda extenzivního výkladu §14 písm. b) transformačního zákona, kterou použil soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolatelka tvrdí, že soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně splnila podmínky §14 písm. b) transformačního zákona prostřednictvím svého bratra, Ing. K., vybaveného plnou mocí k jednání za ní. Ing. K. sice při své svědecké výpovědi tuto skutečnost popřel, soud prvního stupně však jeho tvrzení neuvěřil a své rozhodnutí opřel o listinné důkazy založené ve spisu. Přitom právě Ing. K. žalovaný plnil namísto dovolatelky. Odvolací soud pak nevzal v potaz založené listinné důkazy a průběh důkazního řízení a konstatoval, že žalobkyně nepodala „písemnou přihlášku do transformace”, a není tedy oprávněnou osobou. Podle dovolatelky je postačující, že podala přihlášku prostřednictvím svého bratra, trvání odvolacího soudu na tzv. „osobní” přihlášce nemá oporu v platném soudním řádu.
Dále pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se vůbec nezabýval její námitkou, že je také osobou oprávněnou podle ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona, neboť jí byl stanoven podíl na jmění družstva i podle zvláštních předpisů, o čemž svědčí i výpočet majetkového podílu, jehož kopie je založena ve spisu. O oprávněnosti nároku dovolatelky svědčí podle jejího názoru i jednání mezi ní a žalobcem po schválení transformačního projektu a to, že s ní žalovaný jednal jako s oprávněnou osobou až do okamžiku, kdy podala žádost o vypořádání majetkového podílu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona je jedním z předpokladů toho, aby se vlastník půdy či ostatního majetku užívaného družstvem stal osobou oprávněnou k vypořádání majetkového podílu, aby se písemně přihlásil do tří měsíců od účinnosti transformačního zákona u družstva.
V projednávané věci dovolatelka tvrdí, že soud prvního stupně měl za prokázané, že splnila podmínky §14 písm. b) transformačního zákona prostřednictvím svého bratra, Ing. K., vybaveného plnou mocí k jednání za ni. Toto tvrzení nemá oporu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Z tohoto odůvodnění vyplývá, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalobkyně „včas svým jménem písemnou přihlášku do družstva nepodala.” „Výkladem“, který označil za extenzivní, se však dopracoval k závěru, že z toho, že družstvo se žalobkyní jednalo téměř od počátku jako s oprávněnou osobou, a ta proto musela být v dobré víře, že se do procesu transformace řádně přihlásila, „byť z hlediska čistě formálního nepodala svým jménem písemnou přihlášku”, plyne, že lze na žalobkyni hledět jako na osobu, která přihlášku včas podala. Tento závěr je nesprávný.
Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že účelem transformačního zákona bylo, mimo jiné, napravit některé křivdy minulosti. Pro osoby podílející se na této nápravě však zákonodárce stanovil určité předpoklady (z nichž některé byly objektivní, jiné subjektivní), jimiž účast na procesu nápravy křivd podmínil, přičemž ponechal na osobách, splňujících objektivní podmínky, zda nabízené možnosti využijí. Obdobný postup ostatně zvolily všechny restituční zákony. Bylo tedy na žalobkyni, aby se starala o svá práva a splnila subjektivní podmínky stanovené zákonem. Jestliže tak neučinila, nelze tento nedostatek odstranit „výkladem“. Na tom nic nemění to, že s ní družstvo po určitý čas - nesprávně - zacházelo jako s oprávněnou osobou.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že žalobkyně nepochybně věděla, že přihlášku nepodala (viz též její vyjádření na jednání dne 11. 3. 2003, č.l. 30), nelze tedy dovozovat její dobrou víru, že je oprávněnou osobou. Uvažovat lze pouze o tom, že ve lhůtě pro podání přihlášky nevěděla o nutnosti přihlášku podat; neznalosti zákona však nelze využívat ve prospěch osoby, která zákon nezná. I kdyby však žalobkyně ohledně svého postavení oprávněné osoby v dobré víře byla, nemůže taková dobrá víra nahradit nesplnění jedné z podmínek stanovených zákonem pro vypořádání majetkového podílu.
Pokud pak dovolatelka namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval jejím tvrzením, že je také osobou oprávněnou podle ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona, neboť jí byl stanoven podíl na jmění družstva i podle zvláštních předpisů, dovolací soud uzavřel, že touto námitkou se, vzhledem k uplatnění zásady neúplné apelace v projednávané věci, nemohl zabývat. Tvrzení, že je oprávněnou osobou i podle ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona, totiž dovolatelka uplatnila až v odvolacím řízení, a to přesto, že ji soud, jak vyplývá z protokolu na č. l. 69 spisu, řádně poučil ve smyslu ustanovení §119a o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelka neměla ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že by žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu