ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.988.2003.1
sp. zn. 29 Odo 988/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce S. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. E. Č. r. s. r. o., zastoupené, advokátem, a 2. I. L., a.s., o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti převzít movité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 312/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003, č. j. 18 Co 147/2002-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 18 C 312/99-128, zamítl návrh na určení, že vlastníkem předmětu leasingu dle leasingové smlouvy č. 018/0702, uzavřené dne 28. prosince 1998 mezi obchodní společností I. L., a. s., se sídlem V. 11, P. 8, IČ …, a žalobcem (specifikovaného ve výroku rozhodnutí) je žalovaná 1) [výrok I.], jakož i návrh na uložení povinnosti žalované 1) převzít od žalobce tento předmět leasingu (výrok II.). Dále soud prvního stupně řízení vůči žalované 2) zastavil (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a V.).
Ve vztahu k požadavku na určení existence vlastnického práva uzavřel, že žalobce neprokázal existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a že se domáhá tohoto určení nikoli ve prospěch svůj, nýbrž ve prospěch třetí osoby, dovolávaje se zániku kupní smlouvy, jejímž účastníkem sám není. Zdůraznil, že odstoupení od smlouvy učiněné žalobcem bylo učiněno proti vůli žalovaných, přičemž žalobce věděl, kdo je vlastníkem movitých věcí (předmětu leasingu) a komu má řádně platit leasingové splátky [žalované 2)], v důsledku čehož nemohlo být jeho právní postavení nejisté.
Pokud jde o požadavek na uložení povinnosti žalované 1) převzít od žalobce předmět leasingu, soud prvního stupně vybudoval zamítavé rozhodnutí na závěrech, že „2. žalobce“ [správně „žalovaná 2)“] je nadále vlastníkem technologie, a že v mezidobí žalovaná 1) tyto věci převzala a stala se jejich nájemcem na základě nové leasingové smlouvy uzavřené s žalovanou 2).
Vzhledem k zpětvzetí žaloby ve vztahu k žalované 2)[srov.č. l. 56] dále soud prvního stupně řízení vůči této žalované zastavil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2003, č. j. 18 Co 147/2002-192, rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) ve výroku ve věci samé a ve vztahu k žalované 2) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) změnil „jen tak, že výše těchto nákladů činí 216.800,- Kč, jinak se rovněž potvrzuje“ a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a věc též posoudil správně i po stránce právní. Ztotožnil se s jeho závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., neboť „otázka naléhavého právního zájmu v tomto sporu úzce souvisí s nedostatkem věcné aktivní legitimace žalobce podat vlastním jménem žalobu, k níž nebyl zmocněn“. Správným shledal rovněž jeho závěr, že žalobce není oprávněn uplatňovat nárok na vrácení plnění žalované 1).
Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně, ani pokud jde o zastavení řízení ve vztahu k žalované 2), když žalobce písemným podáním z 3. května 2000, doručeným soudu 4. května 2000, vzal žalobu vůči žalované 2) zpět, a to způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho úmyslu, v důsledku čehož soud prvního stupně v souladu s ustanovením §96 odst. 1 o. s. ř. řízení vůči žalované 2) zastavil. Námitku žalobce, podle které o zpětvzetí soud prvního stupně rozhodl až v konečném rozsudku nepovažoval za relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítaje, že jsou naplněny dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., totiž, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel obšírně zdůvodňuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a snáší argumenty na podporu uplatněných dovolacích důvodů.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná 1), pokládajíc dovolání žalobce za nepřípustné, navrhuje jeho odmítnutí, popř. bude-li shledáno přípustným, jeho zamítnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. .s ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě) ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a ve vztahu k požadavku na uložení povinnosti žalované 1) převzít od žalobce předmět leasingu na existenci vlastnického práva žalované 2) k tomuto a na skutečnosti, že žalovaná 1) „tento předmět“ převzala a stala se jeho nájemkyní na základě nové leasingové smlouvy uzavřené s žalovanou 2).
Výše uvedené, dovolacími námitkami zpochybněné, právní závěry odvolacího soudu zejména postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (jde o závěry přijaté ve vztahu k existenci vlastnického práva konkrétní osoby k individuálně určeným movitým věcem).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani ve výkladu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, a v řadě dalších rozhodnutí, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Přestože soudy obou stupňů řešily otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení pohledem věcné legitimace žalobce, zaměňujíce tak posuzování podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s řešením otázky, zda žalobce je podle hmotného práva nositelem práva, o něž v řízení jde, je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. správný. Ani případné pozitivní rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku by totiž nevyřešilo otázku, komu svědčí vlastnické právo k „předmětu leasingu“, když ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. by takové rozhodnutí nebylo závazné vůči žalované 2), jíž - dle jejího názoru, jakož i dle stanoviska žalované 1) - toto vlastnické právo svědčí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. června 1972, Cpj 59/71, publikované pod číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 51).
Ve vztahu k požadavku na uložení povinnosti žalované 1) převzít od žalobce „předmět leasingu“ pak rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam již proto, že žalobce v dovolání (a ostatně ani v odvolání) nezpochybnil skutkový závěr, podle kterého žalovaná 1) předmět leasingu již převzala.
Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení vůči žalované 2) pro zpětvzetí žaloby.
Přestože odvolací soud (ani soud prvního stupně) neuvedl, zda při rozhodování o zpětvzetí žaloby postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, popř. po tomto datu, odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i obsah poučení o dovolání, nasvědčuje tomu, že aplikoval občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 o. s. ř., však není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 103).
Vzhledem k ustanovení bodu 7., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vzhledem k možným pochybnostem, podle jakého znění občanského soudního řádu soudy obou stupňů postupovaly, posoudil dovolací soud otázku přípustnosti dovolání proti výše uvedené části rozsudku odvolacího soudu i podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Ani podle tohoto znění občanského soudního řádu není v dané věci dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, přípustné. Ač součástí rozsudku, má totiž uvedený výrok povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.); přípustnost dovolání proti němu proto nezakládají ustanovení §238 a §239 o. s. ř., a jelikož takové usnesení nelze podřadit ani pod žádné z usnesení výslovně uvedených v ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., přichází v úvahu pouze posouzení, zda přípustnost dovolání není dána z důvodů vymezených ustanovením §237 odst. 1 o. s. ř.
Zmatečnostní vady podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b), c), e), f) a g) o. s. ř. dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu ani nevyplývají. Oproti očekávání dovolatele nejde ani o případ, kdy v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, nebo již dříve zahájeno řízení. I při akceptaci tvrzení dovolatele, že o zastavení řízení vůči žalované 2) soud prvního stupně „vydal ústně usnesení“ při jednání dne 4. května 2000, nelze v začlenění písemného vyhotovení takového usnesení do rozsudku, jímž bylo současně rozhodnuto ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), spatřovat zmatečnostní vadu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované 1) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež sestávají ze sazby odměny na zastoupení advokátem podle ustanovení §5 písm. c), §8 písm. a), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 2.675,- Kč a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované 2) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. dubna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu