ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.991.2003.1
sp. zn. 29 Odo 991/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1. M. Š., a 2. M. Š., zastoupeným, advokátem, o zaplacení 1,100.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 55/2000, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2002, č.j. 9 Cmo 185/2001-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení každý 24.075,- Kč do rukou jeho advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.10.2000, č.j. 22 Cm 55/2000-47, tak, že ponechal v platnosti vůči oběma žalovaným směnečný platební rozkaz ze dne 16.2.2000, č.j. 22 Sm 1/2000-7.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že v řízení nebylo prokázáno uzavření písemné dohody mezi zemřelým otcem žalobce a žalobcem o postoupení práv ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi otcem žalobce a prvním žalovaným, zajištěné směnkou, ze které se žalobce domáhá plnění (dále jen „smlouva o půjčce“). Nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že práva ze smlouvy o půjčce přešla na žalobce postupem podle §460 a násl. obč. zák. Směnka, ze které se žalobce domáhá plnění (dále jen „směnka“), byla vystavena jako směnka zajišťovací za života věřitele, postavení věřitele „následně žádným občanskoprávním úkonem či řízením nebylo přesunuto“ na jeho syna, který je žalobcem v projednávané věci. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce není aktivně legitimován jako věřitel ze směnky, neboť v době vzniku směnečného závazku nebyl se žalovaným v žádném právním vztahu a ten mu ničeho nedlužil.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že námitky vznesené žalovanými, a to jak námitka nedostatku aktivní legitimace žalobce, tak i námitka částečného zaplacení směnkou zajištěného dluhu, jsou námitkami z vlastního vztahu prvního žalovaného vůči žalobci - jde tedy o kauzální námitky.
Dále odvolací soud uzavřel, že v podaných námitkách je popsána směnečná dohoda mezi žalobcem (resp. jeho otcem) a prvním žalovaným (který byl směnečníkem a akceptantem ze směnky). Obsah směnečné dohody mezi druhým žalovaným, jako avalistou a žalobcem není v námitkách vylíčen ani prokazován. Druhý žalovaný vůbec netvrdí, že nějakou dohodu o podmínkách směnečného rukojemství se žalobcem uzavřel a dovolává se dohody mezi žalobcem a prvním žalovaným. Tato dohoda však nijak nevymezuje obsah avalistova vlastního vztahu k žalobci a na jejím základě proto avalista žádné kauzální námitky vůči žalobci vznášet nemůže. Nárok remitenta vůči avalistovi je nárokem originálním, nikoli akcesorickým. Proto nemohou námitky avalisty odkazovat na vztah mezi směnečným věřitelem (zde remitentem) a směnečným dlužníkem (zde akceptantem cizí směnky), ale musí být založeny na vztazích vlastních. V projednávané věci druhý žalovaný námitky z vlastního vztahu nevznesl, a proto ve vztahu k němu měl být ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti.
Jak správně zjistil soud prvního stupně, byl vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným vymezen směnečnou dohodou mezi žalobcem, jeho otcem (obligačním věřitelem) a prvním žalovaným (obligačním dlužníkem). Podle této dohody měla být pohledávka otce žalobce za prvním žalovaným zajištěna tak, že první žalovaný akceptuje cizí směnku vystavenou žalobcem na jeho vlastní řad. Jinými slovy, pokud první žalovaný řádně nesplatí svůj dluh vůči otci žalobce, může se sám žalobce domáhat zaplacení otcovy pohledávky vůči prvnímu žalovanému předložením směnky k placení. Zaplaceném této směnky žalobci by pak zanikl i dluh prvního žalovaného vůči otci žalobce.
Soud prvního stupně uzavřel, že taková dohoda je jako kauza směnky nepřípustná, neboť zde není identita věřitele ze vztahu kauzálního a vztahu směnečného. Tento názor odvolací soud nesdílí. Směnečná dohoda je vlastně inominátní smlouvou podle §51 občanského zákoníku, a proto mají smluvní strany při jejím sjednání velmi širokou smluvní volnost, která je limitována pouze tím, že smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu zákona. Uzavřená směnečná dohoda podle názoru odvolacího soudu obsahu ani účelu zákona neodporuje. Proto jde o dohodu platnou, zvláště s přihlédnutím k tomu, že k ní její účastníci přistoupili s vědomím, že otec žalobce byl v době uzavření dohody vážně nemocen a jeho zřejmým úmyslem bylo směnečně zajistit, aby pro případ smrti byla jeho pohledávka za prvním žalovaným vyrovnána do rukou jeho synů. Odvolací soud uzavřel, že žalobce je v projednávané věci aktivně legitimován.
Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dospěl po dokazování tzv. zelenou knihou, kterýžto důkaz odvolací soud opakoval, k závěru, že druhý žalovaný tímto důkazem prokázal částečné zaplacení směnkou zajištěného dluhu. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru. Důkazní hodnotu tohoto důkazního prostředku považuje za velmi nízkou, neboť záznamy v uvedené knize neobsahují údaje o tom, komu a z jakého důvodu byly peníze, jejichž vyplacení je v knize zaznamenáno, vypláceny a kniha neobsahuje ani podpis příjemce plateb. Za této situace nelze uzavřít, že první žalovaný unesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení o částečném zaplacení směnkou zajištěného dluhu, a to ani s přihlédnutím k obsahu svědecké výpovědi matky prvního žalovaného, paní B. Š. Ta sice ve své výpovědi uvedla, že první žalovaný platil otci žalobce splátky, avšak nemohla upřesnit, k vyrovnání jakých dluhů byly placené částky určeny. Připustila, že otec žalobce půjčoval prvnímu žalovanému peníze několikráte. Proto odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné a jeho rozsudek změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají nesprávné právní posouzení věci, a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
V dovolání uvedli, že žalobce vůbec nevěděl o tom, že první žalovaný „řádně splácel takzvané úroky ze směnky, které byly dohodnuty ze směnečného penízu ostatně výše, než je směnečný úrok, konkrétně 12 %.“ Z důkazů které byly provedeny však soud musel jednoznačně zjistit, že první žalovaný splácel jisté peněžní částky a jiné dluhy než ty, které byly zajištěny směnkami, neměl.
Dále uvedli, že podle jejich názoru směnečná dohoda, na níž postavil odvolací soud úvahu o povinnosti prvého žalovaného zaplatit žalobci, odporuje směnečnému a šekovému zákonu, „neboť je to norma speciální, která zcela rigorozně vymezuje podmínky přechodu práv ze směnky a takovouto směnečnou dohodu zákon směnečný a šekový nemá, neboť stanoví přechod směnečného závazku pouze ve vyjmenovaných případech v §11 až 32 zákona.“
Posouzení směnečné dohody jako inominátní smlouvy podle dovolatelů odporuje „základním zásadám směnečného a šekového zákona, neboť odvolací soud tak bezdůvodně použil rozšiřující výklad, který na dispozici se směnkou nelze použít, neboť by to nepřiměřeně rozšiřovalo úzký zákonný rámec režimu směnky.“
Podle názoru dovolatelů soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce není aktivně legitimován, neboť nedošlo ke změně věřitele smlouvy o půjčce. Podle dovolatelů mělo být „přenesení práv ze směnky“ na žalobce učiněno úkonem podle směnečného a šekového zákona.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že celý případ „má svůj prapůvod“ v ochotě otce žalobce půjčovat peníze. V době, kdy otec žalobce umíral, bylo za přítomnosti žalovaných dohodnuto, že „dluhy budou přepsány“ na jeho dva syny. Proto byly sepsány dvě nové směnky po 1,100.000,- Kč. Obě směnky oba žalovaní podepsali, přičemž „nevznesli jedinou námitku k zaplacení dluhu či neexistenci dluhu. Oba žalovaní tak plně akceptovali závazkový vztah mezi nimi a žalobcem. Synové pak jednak z opatrnosti, jednak pro nedostatek finančních prostředků pro vedení sporu a po marném vymáhání dluhů podali návrh na vydání směnečného platebního rozkazu pro jednu z uvedených směnek.“ Podle žalobce byl „zcela jednoznačně v průběhu řízení prokázán i přechod pohledávky z otce na syna, a to jednak rubopisem původní směnky, jednak následnou novací směnky vyplněné již na žalobce.“
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001). O takový případ jde i v projednávané věci, když soud prvního stupně věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud především uzavřel, že námitka dovolatelů týkající se závěru odvolacího soudu o platnosti směnečné dohody mezi otcem žalobce a prvním žalovaným, je nedůvodná. To, že dovolatelé namítají, že závazek ze směnky nepřešel na žalobce žádným ze způsobů upravených zákonem č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) svědčí o tom, že nepochopili, že odvolací soud vycházel z toho, že na žalobce práva ze směnky nepřešla, ale že mu svědčí originálně na základě směnečné dohody mezi jeho otcem a prvním žalovaným.
Pokud jde o platnost této dohody, ztotožňuje se dovolací soud se závěrem soudu odvolacího, že její obsah není v rozporu se směnečným zákonem. Dovolatelé sice tento rozpor tvrdí, neuvádějí však v čem dohoda zákonu odporuje, respektive namítají konkrétně pouze rozpor se základními zásadami směnečného zákona, aniž by však uvedli, jaké zásady mají na mysli. Odvolací soud postavil svůj závěr o platnosti směnečné dohody mezi účastníky na tom, že jde o smlouvu neupravenou směnečným zákonem ani občanským zákoníkem, tedy o smlouvu nepojmenovanou, a že proto mají strany při jejím uzavření širokou smluvní volnost, která je limitována pouze tím, že smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku. Tomu podle odvolacího soudu neodporuje. Proti tomuto závěru nenamítají dovolatelé ničeho, když dovozují - bez jakékoli konkretizace - rozpor se zásadami směnečného zákona. Dovolací soud, jak shora uvedeno, rozpor dohody se směnečným zákonem ani se zásadami, na nichž je postaven, neshledal.
Dovolatelé dále tvrdí, že odvolací soud musel z důkazů, které byly provedeny, jednoznačně zjistit, že první žalovaný splácel jisté peněžní částky a jiných dluhů než těch, které byly zajištěny směnkami, neměl. Toto tvrzení lze kvalifikovat jako námitku nedostatků skutkového zjištění odvolacím soudem (dovolatelé to však zřejmě považují za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, když takovou vadu sice namítají, netvrdí však, v čem spočívá). K této námitce dovolací soud uzavřel, že uvedené závěry z provedených důkazů nevyplývají. V průběhu řízení dovolatelé netvrdili, že první žalovaný neměl jiné dluhy, než dluhy za otcem žalobce a soud prvního stupně ani odvolací soud v tom směru žádné dokazování neprováděl. Odvolací soud učinil pouze závěr, že z tzv. zelené knihy obsahující údaje o tom, že první žalovaný splácel určité částky, nelze mít za prokázané, že se uváděné částky týkaly splácení dluhu otci žalobce a tento závěr přesvědčivě argumentoval. Ostatně sami dovolatelé v dovolání ani netvrdí, že první žalovaný splácel otci žalobce dluh ze smlouvy o půjčce, ale tvrdí, že splácel „takzvané úroky ze směnky, které byly dohodnuty ze směnečného penízu ostatně výše, než je směnečný úrok, konkrétně 12 %“.
Ohledně závěrů, na kterých vybudoval odvolací soud rozhodnutí o povinnosti druhého žalovaného uhradit směnečný peníz, nenamítají dovolatelé ničeho, přestože dovolání podali společně. Protože z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud může přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů, uplatněných v dovolání, přičemž nad rámec uplatněný v dovolání přihlédne pouze k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl se dovolací soud právním posouzením povinnosti druhého žalovaného plnit jako avalista ze směnky, zabývat.
Protože se dovolatelům nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. července 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu