ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1046.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1046/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2004 o dovolání podaném P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 1/2004 ze dne 22. 4. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 2/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 2/2003 ze dne 22. 10. 2003 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.) pro skutek podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a také provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku P. K. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením pod sp. zn. 1 To 1/2004 ze dne 22. 4. 2004, jímž podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal P. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i dalších zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Oprávněné namítnutí dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odůvodnil dovolatel poukazem na to, že jeho trestní stíhání pro skutek, kterým byl posléze v této posuzované věci soudy shledán vinným, bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. usnesením Policie České republiky Krajského úřadu vyšetřování Ostrava pod sp. zn. KVV 266/10-97 ze dne 9. 9. 1998. Toto usnesení bylo na základě stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tz 51/99 ze dne 6. 5. 1999, přičemž Nejvyšší soud postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal příslušnému vyšetřovateli Policie České republiky k novému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti má dovolatel za to, že předmětné usnesení bylo zrušeno Nejvyšším soudem až po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v tehdy platném znění v §272 tr. ř. To s tím, že předmětné usnesení bylo obhájci obviněného doručeno dne 15. 9. 1998, třídenní lhůta k podání stížnosti tak uplynula k 18. 9. 1998 a tímto dnem také nabylo předmětné usnesení právní moci. Jestliže tedy ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona dne 19. 3. 1999, učinil tak po lhůtě stanovené zákonem. Dovolatel tak v této souvislosti odmítá názor Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v rozsudku sp. zn. 3 Tz 51/99, podle kterého předmětné usnesení nabylo právní moci dne 19. 3. 1998 s tím, že za dané situace měl Nejvyšší soud rozhodnout pouze tzv. akademickým výrokem. Trestní stíhání dovolatele tak měla zůstat nepřípustným z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože bylo pravomocným usnesením vyšetřovatele zastaveno a pokud bylo zrušeno, stalo se tak v rozporu se zákonem. K dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že existoval mezi ním a poškozeným i jiný obchodně právní vztah (fakticky), a to smlouva o odběru nafty a to mimo nepochybně uzavřené smlouvy o uložení, skladování, překládání a manipulací s naftou. Poukázal na to, že poškozený mu na skladném neplatil a přesto, že tuto jeho pohledávku neuznal, měl dovolatel právo k tomu, aby uplatnil zástavní právo podle §535 obchodního zákoníku, když i za těchto okolností měl právo na hrazení skladného. Má za to, že ve věci šlo pouze o obchodně právní vztah, jak tomu svědčí obsáhlá korespondence mezi ním a poškozeným, poukázal i na zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb. a prováděcí vyhlášku č. 500/2002 Sb. s tím, že účetně manko nevzniklo. Uzavřel s tím, že s poukazem na uvedené skutečnosti má za to, že zjištění učiněná oběma soudy nelze označit za správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a též vadné řízení mu předcházející a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podává podnět předsedovi senátu Krajského soudu v Ostravě návrh na odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody.
K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. V něm shrnul všechny dovolatelem uplatněné námitky, kdy ohledně dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poukázal na to, že tyto směřují fakticky výlučně proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tz 51/99 ze dne 6. 5. 1999 a s uplatněným dovolacím důvodem se tak nekryjí. Dodal, že vznesené námitky však nemají opodstatnění ani po stránce věcné, neboť podle §60 odst. 1 tr. ř. se do lhůty určené podle dní nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty a jestliže předmětné usnesení bylo obhájci dovolatele doručeno dne 15. 9. 1998, běžela potom uvedená lhůta ve dnech 16.-18. 9. 1998 (ještě dne 18. 9. 1998 mohl dovolatel podat do předmětného usnesení stížnost a usnesení tak téhož dne nemohlo nabýt právní moci dle §140 odst. 1 písm. b/ bod aa/ tr. ř. a contrario). Předmětné usnesení tak nabylo právní moci až dne 19. 9. 1998 a námitky v tomto směru vznesené dovolatelem jsou bezpředmětné. K dovolacímu důvodu uplatněnému z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potom státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ve svém vyjádření uvedl, že vznesené námitky formálně takto uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nejsou však důvodné. Poukázal v tomto směru zejména na učiněná skutková zjištění obsažená i v tzv. skutkové větě a rozvedená v důvodech obou citovaných rozhodnutích soudů, když zdůraznil nepochybně zjištěnou skutečnost a to že poškozená firma dne 20. 8. 1996 odběry nafty dovolateli výslovně zakázala, když ostatně žádný smluvní vztah mezi ní a dovolatelem o možných odběrech nafty nikdy neexistoval, když před uvedeným datem odběry nafty dovolatelem pouze toleroval. V této souvislosti zdůraznil, že dovolatel byl shledán vinným pro neoprávněné odběry nafty v době od 4. 9. do 16. 10. 1996, kdy mu tato činnost poškozeným byla výslovně zapovězena. Při absenci příslušné smlouvy tak dovolatel naftu odebíral svévolně a pro svou potřebu. Takovéto jednání potom již založilo odpovědnost trestněprávní a nikoli pouze obchodně právní. Ke vznesené námitce stran uplatnění zástavního práva dovolatelem potom státní zástupce uvedl, že nevyplývá existence pohledávky dovolatele vůči poškozenému, kterou by tedy dovolatel mohl takto zajišťovat. Poukázal na to, že i podle tzv. skutkové věty nebyla uzavřena mezi oběma stranami smlouva o skladování podle §527 a násl. obchodního zákoníku, ale smlouva o uložení, skladování, překládání a manipulaci dle §269 obchodního zákoníku. V tomto směru odkaz na ustanovení §535 obchodního zákoníku dovolatelem je sporný, když šlo zřejmě o tzv. inominátní kontrakt ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném v době spáchání trestné činnosti, kdy mohl zástavní věřitel při splnění dalších podmínek prodat zastavenou věc toliko ve veřejné dražbě a po předchozím upozornění zástavce a dlužníka, jinak mohl věc prodat pouze pokud to stanovila smlouva. Dovolatel však použil svěřenou naftu pro vlastní potřebu, kdy takové jednání pod výkon zástavního práva ovšem podřadit nelze. Námitky dovolatele v tomto směru tak pokládá za účelovou právní konstrukci a takto za zjevně nedůvodné. Samotná škoda vznikla poškozené firmě v momentě fyzického odebrání nafty pro potřeby vlastní (přisvojení si ve smyslu trestného činu zpronevěry) a je naprosto nerozhodné, jakým způsobem se tato skutečnost promítla do účetnictví poškozeného. Uzavřel s tím, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, námitky z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak zjevně neopodstatněné. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V posuzovaných souvislostech se tak jedná o právní moc shora citovaného usnesení, kterým bylo trestní stíhání dovolatele vyšetřovatelem policie podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. I přes to, že vznesené námitky v tomto směru směřují výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tz 51/99 ze dne 6. 5. 1999 a nekryjí se tak s užitým dovolacím důvodem, je na místě i s ohledem na usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 335/99 ze dne 23. 9. 1999, kterým byla v této souvislosti dovolatelem podaná ústavní stížnost odmítnuta, poukázat na ustanovení §60 odst. 1 tr. ř., podle kterého se do lhůty určené podle dní nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Proto také při doručení uvedeného usnesení obhájci dovolatele dne 15. 9. 1998 běžela třídenní lhůta k podání stížnosti ve dnech 16. - 18. 9. 1998, když ještě dne 18. 9. 1998 mohl dovolatel podat stížnost proti předmětnému usnesení a to tak dne 18. 9. 1998 nemohlo být v právní moci /§140 odst. 1 písm. b) bod aa) a contrario/. V tomto směru nelze než souhlasit s argumentací uplatněnou státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, ovšem s tím, že takto jde v této části o dovolání zjevně neopodstatněné. Právní moc inkriminovaného usnesení vyšetřovatele policie tak nastala dne 19. 9. 1998 a stížnost pro porušení zákona tak byla podána včas, kdy pouze nutno připomenout, že tento mimořádný opravný prostředek lze podat pouze proti pravomocným rozhodnutím. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zapotřebí uvést, že ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem úvah o existenci označeného dovolacího důvodu jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně i další, soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Dovolatel takto namítá, že s ohledem na zjištěné skutečnosti bylo prokázáno, že jeho úmyslem nebylo přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena (naplnit tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.), ale jednalo se o typický obchodně právní vztah, čemuž svědčí rozsáhlá korespondence mezi ním a zástupci poškozeného. Z tohoto pohledu je vznesená námitka ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu relevantní z hlediska norem hmotného práva, avšak zjevně neopodstatněná. Je na místě zdůraznit, že mezi dovolatelem a poškozeným nikdy nebyla uzavřena smlouva, která by se vázala k možným odběrům nafty dovolatelem při nesporné skutečnosti, že vlastníkem nafty byl vždy a pouze poškozený. Nic na tom nemění ani skutečnost, že po určité období přesto dovolatel naftu odebíral a poškozený tuto skutečnost bral na vědomí. Od přesně stanoveného data však poškozený výslovně dovolatele upozornil, že nehodlá takový postup dále akceptovat (pro rozpory stran úhrady) s tím, že další takové jednání již není možné. Přes toto vědomí však dovolatel dále odebíral naftu způsobem, který je přesně popsán v napadených rozhodnutích soudů. Tvrzení, že za daného stavu nebylo úmyslem dovolatele přisvojit si cizí věc, která mu byla (nepochybně) svěřena, tak neobstojí a z hlediska subjektivní stránky předmětného trestného činu tak jde o zavinění, a to formou přímého úmyslu a tedy jednání, které již založilo trestně právní odpovědnost dovolatele. Přitom pojmu „přisvojení cizí věci, která mu byla svěřena“ odpovídá každý projev vůle nakládat s věcí jako vlastní, tedy způsobem příslušejícím pouze oprávněnému. Důvodem protiprávnosti a trestnosti zpronevěry je tak zklamání důvěry poškozeného v to, že dovolatel s věcí svěřenou nenaloží jiným (rozsáhlejším) způsobem, než ke kterému poškozený svolil nebo dal příkaz. Stran argumentace vznesené dovolatelem v souvislosti s uplatněním zástavního práva či úvah o promítnutí způsobené škody do účetnictví poškozeného lze pro stručnost odkázat na závěry obsažené ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, se kterými dovolací soud nemůže než souhlasit.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, když zmíněným podnětem k odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody se s ohledem na uvedené již nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka