ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1104.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1104/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. října 2004 o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 61 To 111/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 119/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 za dne 2. 2. 2004, sp. zn. 1 T 119/2003, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 31. 5. 2001 kolem 18.00 hodin v P., B. ulici před řadovými garážemi po slovním konfliktu napadl fyzicky poškozeného Z. V. úderem kladivem, po kterém poškozený upadl na zem a způsobil mu tak zranění, nalomení základního článku druhého prstu levé nohy, pohmoždění krku a levého ramene s krevním výronem velikosti asi 10 x 10 cm a pohmoždění pravého kolena, přičemž toto zranění má podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství charakter ublížení na zdraví a vyžádalo si u poškozeného dobu léčení spojenou s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů.“ Za tento trestný čin byl obviněnému podle §221 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. soud rozhodl, že se mu výkon tohoto trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 61 To 111/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 4. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a ve spojení s tím rovněž výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek, jak jej soud zjistil, nevykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť nevyvolal následek, který by podle zákona vyvolat měl. V uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal na skutečnost, že předložený znalecký posudek nedokládá jednoznačně nalomení základního článku druhého prstu levé nohy poškozeného. Z posudku MUDr. I. H. totiž vyplývá, že na druhém prstu levé dolní končetiny nejsou viditelné traumatické změny. Podle dovolatele není rentgenovým snímkem pořízeným v den úrazu, tj. 31. 5. 2001, doloženo, že nastaly traumatické změny na druhém prstu levé „horní“ končetiny. Dovolatel konstatoval, že nedostatek zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dokazuje i tvrzení MUDr. J. H., který sám přiznal, že při zlomenině bodcového výběžku levé loketní kosti pochybil, neboť ji neviděl, ale zlomeninu druhého prstu levé horní končetiny viděl. Dovolatel dále zdůraznil, že nedošlo k doplnění dokazování posudkem znalce z oboru radiodiagnostiky, jehož provedení se bezvýsledně domáhal u odvolacího soudu. Z hlediska možnosti činit důkazní návrhy není podle dovolatele rozhodné, byl-li návrh učiněn teprve ve stadiu odvolacího řízení. Dovolatel soudům vytkl rovněž nesprávný výklad závěrů znalce MUDr. M. P., CSc., podle jehož mínění by ve skutečnosti názor rentgenologa vnesl jistotu do pochybností týkajících se charakteru újmy na zdraví poškozeného Z. V. Postup nalézacího i odvolacího soudu při hodnocení délky pracovní neschopnosti poškozeného byl podle dovolatele chybný v tom, že ve svých zjištěních vycházely z prohlášení znalce MUDr. H. učiněného před soudem dne 26. 2. 2003, popř. z názoru MUDr. J. B., kdy jde ovšem o „lékařský problém“ jmenované. Dovolatel pak zdůraznil, že znakem trestného činu ublížení na zdraví je porucha normálních tělesných funkcí, která má vliv na způsob života poškozeného a není přechodného rázu. Pracovní neschopnost poškozeného byla však vystavena na odlišnou diagnózu, a to na zlomeninu bodcového výběžku levé loketní kosti. S touto okolností se podle dovolatele soudy náležitě nevypořádaly. Jestliže v posuzovaném případě chybí důkaz o pracovní neschopnosti poškozeného, je zřejmé, že není dán ani následek vyžadovaný trestním zákonem k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud rozsudek napadený dovoláním zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí, nebo aby dovolací soud využil svého práva a v celém rozsahu jej obžaloby zprostil a rozhodl o jeho nevině.“
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného dne 18. 8. 2004 nejvyšší státní zástupkyni. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, zda se nejvyšší státní zástupkyně rozhodla využít svých práv vyplývajících z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k dovolání obviněného.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávané věci však dovolatel shora uvedený dovolací důvod opřel především o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy a vytkl jim i neúplnost provedeného dokazování. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým stavem věci pak ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spojoval (jako důsledek vytýkaných vad) vadné právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., když podle něj provedené důkazy závěr o vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely z jiných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě rozvedena a odůvodněna zejména na str. 2 - 5 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 - 6 usnesení odvolacího soudu), než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že soudy obou stupňů respektovaly závazný právní názor, jež v předmětné trestní věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.) ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003. Jestliže dovolatel soudům vytkl v podstatě převážně to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal v prvé řadě přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky v tomto směru dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Z hlediska výše uvedeného (hmotně právního) dovolacího důvodu však Nejvyšší soud považoval podané dovolání za právně relevantní v té části, v níž dovolatel poukázal na to, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť soud nezjistil délku pracovní neschopnosti ve vztahu ke zjištěné újmě na zdraví poškozeného a stanovení pracovní neschopnosti tudíž v popisu skutku chybí.
V obecné rovině je nejprve nutno uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Pojem „ublížení na zdraví“ (na rozdíl od těžké újmy na zdraví, jež je vymezena v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák.) trestní zákon nevykládá. Podle judikaturou ustálené praxe soudů se za ublížení na zdraví pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má vliv na obvyklý způsob života poškozeného a zpravidla vyžaduje lékařské ošetření. Nelze přitom jednoznačně stanovit, po jakou dobu musí taková újma trvat, aby ji bylo možno považovat za ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Předpokládá se ovšem, že porucha zdraví poškozeného bude znesnadňovat jeho obvyklý způsob života (činnost) déle, než jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. např. R 2/1966 Sb. r. tr.). Vede-li tato porucha k pracovní neschopnosti poškozeného, vychází soudní praxe z toho, že délka pracovní neschopnosti by měla trvat nejméně sedm dní. Je ovšem třeba zdůraznit, že pro posouzení, zda bylo způsobeno ublížení na zdraví, není nutné, aby poškozený byl práce neschopen. Rozhodující je především povaha (charakter) poruchy zdraví a jakými příznaky (ovlivňujícími obvyklý způsob života nebo činnost postiženého) se projevuje. To znamená, že pracovní neschopnost sice bude důležitým kritériem při posuzování pojmu „ublížení na zdraví“, nikoliv však hlediskem jediným a rozhodujícím (srov. např. R II/1965, R 21/1984 R 16/1986 Sb. r. tr.).
V posuzovaném případě soudy oproti obžalobě nevzaly za spolehlivě prokázané, že by obviněný (dovolatel) inkriminovaným útokem ze dne 31. 5. 2001 způsobil poškozenému Z. V. zranění spočívající ve zlomenině bodcovitého výběžku levé loketní kosti. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně vedlo úmyslné jednání obviněného (dovolatele) k nalomení základního článku druhého prstu levé nohy poškozeného, k pohmoždění jeho krku a levého ramene s krevním výronem o velikosti asi 10 x 10 cm a dále k pohmoždění pravého kolena. Na základě znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vzal soud současně za prokázáno, že uvedená poranění si u poškozeného vyžádala dobu léčení spojenou s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů. S těmito skutkovými závěry se následně plně ztotožnil i odvolací soud, který mj. též konstatoval, že při závěrech o délce obtíží poškozeného nebylo přihlíženo ke zlomenině levé loketní kosti. Pokud jde o hmotně právní posouzení poranění poškozeného jako „ublížení na zdraví“ ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., nelze vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předcházejícím odstavci soudům obou stupňů vytknout, jestliže dovodily, že obviněný (dovolatel) svým jednáním způsobil následek (účinek), jenž je jedním ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Naopak bylo by nesprávné, pokud by se soudy řídily délkou pracovní neschopnosti poškozeného (č. l. 17 – 19 spisu), jejíž stanovení zahrnovalo i poranění, které soudy k tíži obviněného (dovolatele) nepřičítaly.
Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. P. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler