ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.112.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 112/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2004 o dovolání podaném J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 98/2003 ze dne 30. 9. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 133/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 133/2002 ze dne 27. 5. 2003 byl J. B. uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné platby (nesprávně uvedeno dávky) podle §148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (účinného do 31. 12. 1997), zkrácení daně,poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a pokusem k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, 4 tr. zák. Za uvedené trestné činy, resp. pokusu k jednomu z nich, mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, doplněný trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování nákupu a prodeje zboží-obchodní činnosti.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal J. B. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 98/2003 ze dne 30. 9. 2003, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. potom odvolací soud znovu rozhodl tak, že J. B. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a pokusem k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2,odst. 4 tr. zák. Za uvedené trestné činy, resp. pokusu k jednomu z nich, mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve stejné výši, jak mu byl uložen soudem prvního stupně, doplněný trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování nákupu a prodeje zboží-obchodní činnosti.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal včas, prostřednictvím svého obhájce a za dodržení i dalších zákonem stanovených podmínek J. B. dovolání, když dovolací důvod spatřuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval v zásadě argumentaci, kterou užil v rámci řízení odvolacího, když má za to, že soudy měly ve všech případech řádně a přesně zjistit hodnotu zboží, které bylo na příslušných fakturách deklarováno. I odvolací soud měl zohlednit hodnotu zboží a promítnout ji do daně z příjmů i do daně z přidané hodnoty, za tím účelem navrhl doplnit dokazování příslušnými znaleckými posudky. S ohledem na uvedené pak má za to, že i soud odvolací měl jednání dovolatele kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. s tím, že pokud se pachatel dopustí jednání, které vůbec nemělo za následek vznik povinnosti platit daň z přidané hodnoty, ale které směřovalo k tomu, aby na podkladě fingovaných dokladů byl neoprávněně získán nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, je na místě posoudit takový skutek, jako trestný čin podvodu dle §250 tr. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tz 90/99). Dovolatel uvedl, že si je vědom toho, že případná právní kvalifikace jeho jednání dle §250 tr. zák. je pro něj nepříznivější, současně však v této souvislosti poukázal na princip zákazu reformace in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), který znemožňuje, aby další rozhodnutí bylo učiněno v jeho neprospěch. Uzavřel, že uvedeným správným postupem by pak odvolací soud dospěl k jiným skutkovým (a v důsledku toho i k právním) závěrům. Má takto za to, že je na místě, aby „dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze“.
K věci se písemně vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V něm uvedl, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku popsal skutek tak, že ten obsahuje všechny zákonné znaky skutkových podstat citovaných trestných činů a tomu korespondují i použité právní věty ve výroku i vině, stejně jako odůvodnění napadeného rozsudku. Poukázal na to, že ve smyslu ustálené judikatury se krácení daně ve smyslu ustanovení §148 tr. zák. dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem je buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. U trestného činu podle §148 odst. 2 tr. zák. jednání pachatele nespočívá v pouhém neoprávněném snížení v rámci existující povinnosti k povinné platbě a zákon zde předpokládá jednání závažnější povahy, jež lze charakterizovat jako zvláštní případ podvodu, když za vylákání výhody se považuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli bezdůvodné plnění, na které nemá podle zákona nárok. Dodal, že s veškerými námitkami uplatněnými v dovolání se řádně vypořádal odvolací soud. Dovolatel tak nesprávné právní posouzení skutku váže na jiné hodnocení provedených důkazů a domáhá se tak primárně změny skutkových zjištění a teprve v návaznosti na to i změny právního posouzení skutku. Takto pojaté dovolání však nekoresponduje s dovolacím důvodem stanoveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože uvedené ustanovení připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, ale nepřipouští namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů či jejich provedení nebo neúplnost. V dané věci uplatněné námitky proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení nesměřují, ale namítají toliko nesprávnost hodnocení důkazů a napadají tak výlučně správnost samotného zjištěného skutkového stavu. Protože takové námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňují, navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Protože dovolání lze podat vskutku jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., je nezbytné, aby se dovolací soud především zabýval tím, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za takové, které jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona, když jejich existence je současně základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí vybudováno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byl posouzeny zákonu odpovídajícím způsobem, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které míří ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutné odlišit od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění, když skutkové vady nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Východiskem zmíněného dovolacího důvodu je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hledisek příslušných norem hmotného práva.
V posuzované věci však dovolatel opřel shora uvedený dovolací důvod o námitky spočívající v okolnostech týkajících se obchodování s deklarovaným zbožím či pochybnostech o jeho existenci a také jeho hodnotě. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu nalézacího je však zřejmé, že soudy při hodnocení provedených důkazů vycházely ze skutkových zjištění, které jim umožnily dospět posléze k odpovídajícímu závěru o vině, když právně posoudily skutek v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a své rozhodnutí také přiléhavě odůvodnily i s poukazem na důkazy ve věci provedené. Ohledně argumentace zabývající se do úvahy přicházející právní kvalifikací jednání dovolatele, jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je na místě uvést, že tuto námitku vznesl dovolatel až v řízení před soudem dovolacím, i když mu nic nebránilo v tom, aby ji uplatnil již v řízeních předchozích a mohly se jí tak zabývat oba soudy. Za daného stavu, z pohledu již řečeného, je takto uplatněná námitka v řízení o dovolání irelevantní, a proto se jí ani dovolací soud nemohl zabývat. Lze tak uzavřít, že dovolatel se v rámci uplatněného dovolacího důvodu domáhá revize zjištěného skutkového stavu, a tedy dovolání uplatnil na procesním a nikoliv hmotně právním základě, jeho námitky tak pod uvedený dovolací důvod nespadají.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., přičemž tak za splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka