ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1239.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1239/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2004 dovolání obviněných P. I. N., a M. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2002, a rozhodl takto:
I. Dovolání P. I. N. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
II. Dovolání M. B. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byli obvinění N. a B. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona, a byli odsouzeni obviněný N. podle §234 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona trest vyhoštění na dobu neurčitou, obviněný B. podle §234 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně ohledně obviněných H. T., P. I. N., L. G., M. B. a R. T., že po společné domluvě obžalovaní G. a B. ve večerních hodinách dne 19. 7. 2001 v A.v restauraci „U V.“ zjistili, že I. R. má při sobě finanční částku cca 20.000,- DEM, které si přivezl téhož dne ze SRN – O. jako výplatu důchodového a sociálního pojištění; o této skutečnosti, jakož i o tom, kde má I. R. finanční částku uloženou, o jeho pohybu a stavu průběžně telefonicky informovali během nočních hodin z 19. 7. na 20. 7. 2001 obžalovanou Te., která tyto informace dále telefonicky předávala obžalovanému N. a T., přičemž mezi všemi obžalovanými došlo k dohodě, že I. R. finanční částku vezmou; obžalovaní B. a G. pak po další domluvě informovali obžalovanou Te. o tom, že I. R. vezou osobním automobilem do jeho bydliště v Ch., přičemž obžalovaná Te. jednak tyto obžalované navigovala, pokud jde o směr jízdy, jednak získané informace opětovně předávala obžalovaným N. a T., kteří čekali na příjezd I. R. před jeho bydlištěm; poté, kdy I. R. vystoupil z vozidla před svým bydlištěm, jej obžalovaní N. a T. dne 20. 7. 2001 kolem 04.00 hodin v ulici M. K. napadli tím, že jej opakovaně udeřili blíže nezjištěným předmětem s obroušeným břitem do hlavy za účelem odcizení finanční částky cca 20.000,- DEM, kterou měl mít při sobě, čímž mu způsobili sečné rány na hlavě, přičemž finanční částku u I. R. nenalezli a z místa utekli.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali všichni obvinění odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2004 Vrchní soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 10 To 80/2004 z podnětu odvolání obviněného R. T. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ohledně toho obviněného nově rozhodl. Odvolání ostatních obviněných byla podle §256 tr. řádu zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni podali ve lhůtě podle §265e tr. řádu obvinění P. I. N. a M. B. dovolání.
Dovolání obviněného N. směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozsudku Krajského soudu v Plzni ve všech výrocích týkajících se tohoto obviněného. Dovolatel se odkazuje na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovuje názor, že soud neprovedl řádným způsobem dokazování, když nebyly provedeny veškeré obhajobou navržené důkazy. Dále obviněný namítá, že při hlavním líčení konaném dne 26. 9. 2003 před Krajským soudem v Plzni byla soudem vyloučena věc obviněného N. k tzv. samostatnému projednání a posléze při hlavním líčení konaném před týmž soudem dne 8. 10. 2003 byla věc obviněného opětovně tzv. spojena ke společnému řízení, avšak obviněný nebyl seznámen s předchozím průběhem hlavního líčení (26. 9. 2003), a ani s provedeným dokazováním. Těmto úkonům a tomuto hlavnímu líčení (26. 9. 2003) nebyl přítomen ani obviněný, ani jeho obhájce. Má za to, že tím došlo k porušení základního práva obviněného dle §33 odst. 1 první věta tr. řádu, tedy že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, ale rovněž ke zkrácení práv obhajoby.
Dále dovolatel vyslovuje názor, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jeho posouzení hmotně právním, když konstatuje, že se protiprávního jednání nedopustil, je nevinen a neexistuje žádný zákonný a tedy relevantní a použitelný důkaz svědčící o jeho vině. Dále namítá, že ačkoli soud zjistil, že jeho osoba by měla být dle daktyloskopických zjištění osobou totožnou s jinou osobou, neprovedl v tomto kontextu žádné šetření ani pokus o něj. Vyslovuje názor, že soud jej měl zprostit obžaloby, popřípadě (v případě pozitivního rozhodnutí v otázce viny) mohl teoreticky rozhodnout o pokusu trestného činu krádeže ve spolupachatelství. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil v celém rozsahu pokud jde o tohoto obviněného rozsudky soudu obou stupňů a dále aby postupoval dle §265l tr. řádu, popřípadě aby sám ve věci rozhodl.
K dovolání obviněného N. se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitku obviněného ohledně nepřítomnosti, resp. neinformovanosti o průběhu hlavního líčení, ze kterého byla vyloučena jeho účast, dospívá k závěru, že z dostupných spisových materiálů nevyplývá porušení některého z ustanovení trestního řádu týkajícího se institutu vyloučení a spojení věci ve smyslu §23 tr. řádu. Pokud pak jde o námitky obviněného ve vztahu k provedenému dokazování a výroku o vině, pak konstatuje, že s těmito námitkami se dostatečně vypořádal soud prvního i druhého stupně a že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. S ohledem na tyto závěry navrhuje, aby dovolání obviněného N. bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Dovolání M. B. rovněž směřuje proti rozsudkům soudů obou stupňů v celém rozsahu pokud jde o tohoto obviněného, přičemž dovolatel se odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především namítá, že v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně není nikde ani tvrzeno, že by obviněný věděl, že proti poškozenému R. má být použito násilí, natož aby tento následek dovolatel chtěl způsobit nebo s tím byl alespoň srozuměn. Upozorňuje, že z provedených důkazů nelze nijak dovodit, že by právě tento obviněný uzavřel s ostatními odsouzenými dohodu o tom, že bude proti poškozenému použito násilí v úmyslu zmocnit se jeho peněz. Jediné, co z provedených důkazů, tj. z protokolů o odposlechu, vyplývá, je skutečnost, že informoval odsouzenou Te. o směru jízdy a stavu poškozeného. Vyslovuje názor, že při absenci jakéhokoliv důkazu o dohodě dovolatele s ostatními odsouzenými ohledně použití násilí vůči poškozenému je třeba odmítnout spekulativní závěry soudu prvního stupně při odůvodnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, ale že jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno maximálně jako trestný čin krádeže podle ustanovení §247 tr. zákona. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozsudky v celém rozsahu a dále aby postupoval v souladu s ustanovením §265l tr. řádu. Současně navrhuje, aby bylo podle §265o odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. K této žádosti nebyl spolu s dovoláním předložen příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu.
I k tomuto dovolání podala své vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovuje názor, že ze skutkových zjištění je patrno, že mezi obviněnými byla učiněna byť i konkludentní dohoda ohledně zmocnění se částky 20.000,- DEM za použití násilí. K tomu uvádí, že pokud by pachatelé hodlali zmocnit se finanční částky bez použití násilí, zvolili by k tomu jiný způsob jednání, než jaký byl zjištěn, např. zmocnili by se peněz poškozeného ještě v restauraci. Jelikož považuje i toto dovolání za zjevně neopodstatněné, i v tomto případě podává návrh na odmítnutí tohoto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek. Obvinění jsou rovněž osobami oprávněnými k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah dovolání obviněného N. je s použitými dovolacími důvody částečně v souladu, dovolání obviněného B. v souladu s použitým dovolacím důvodem není.
Pokud jde o dovolání P. I. N., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze spisového materiálu je zřejmé, že názor obviněného ohledně údajného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu tím, že došlo k porušení jeho práv podle §33 odst. 1 tr. řádu, není opodstatněný. Postupem soudu nebyly v této souvislosti porušeny žádné procesní povinnosti a narušena práva obviněného. Touto námitkou obviněného se zabýval i soud druhého stupně, který shledal jeho odvolání jako nedůvodné, tedy jako nedůvodnou shledal i tuto námitku, byť v odůvodnění svého rozhodnut se vyhodnocení nedůvodnosti této námitky specificky nevěnoval. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že ani v případě, že by byla tato námitka shledána důvodnou, nejednalo by se o otázku z právního hlediska zásadního významu a nemohlo by její opačné posouzení vést k zásadně odlišnému postavení obviněného a pokud by se tedy jeho dovolání omezilo toliko na tuto námitku a tato byla shledána důvodnou (což se však v daném případě nestalo), bylo by takto koncipované dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Za námitky uplatněné mimo dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud ty námitky obviněného, které se týkají výroku o jeho vině trestným činem loupeže. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že v případě tohoto obviněného byla učiněna skutková zjištění opravňující k výše uvedené právní kvalifikaci. Samotná skutková zjištění nelze v řízení o dovolání přezkoumávat, dovolací soud je naopak povinen z nich vycházet. S ohledem na to, že námitky proti skutkovým zjištěním soudu nemohou být Nejvyšším soudem v řízení o dovolání přezkoumávány a s ohledem na to, že ostatní námitky obviněného byly shledány jako zjevně neopodstatněné, dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného P. I. N.
Pokud jde o dovolání obviněného M. B., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že toto dovolání není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani s jiným z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice tvrdí, že napadá nesprávné právní posouzení skutku a toto své tvrzení odůvodňuje názorem, že na základě učiněných skutkových zjištění mohlo být jeho jednání právně kvalifikována maximálně jako trestný čin krádeže, nicméně podstatou námitek dovolatele je zpochybnění skutkových zjištění soudu. Obviněný polemizuje s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry učiněnými právě na základě tohoto hodnocení důkazů, přičemž závěr o údajně nesprávné právní kvalifikaci opírá právě o odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. Jestliže soudy obou stupňů na základě provedených důkazů učinily skutkový závěr, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže včetně subjektivní stránky, tzn. že mezi všemi obviněnými existovala dohoda i ohledně použití násilí, pak je sice nepochybně právem obviněného s takovým hodnocením důkazů nesouhlasit, nicméně přehodnocení těchto skutkových závěrů se nelze úspěšně domáhat cestou dovolání. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, dovolatel poukazuje na údajně nesprávné právní posouzení až na podkladě zpochybnění skutkových zjištění soudu. Výtku nesprávného právního posouzení staví na tom, že prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Tím, že se obviněný cestou dovolání domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění, usiluje o navození takové procesní situace, kdy staví dovolací soud do pozice soudu třetího stupně.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání formálně odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V případě obviněného M. B. použité námitky dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu pak Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání P. I. N. je zjevně neopodstatněné a dovolání M. B. nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona tak, že dovolání jmenovaných obviněných odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h