ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1434.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1434/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2004 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. J. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 9 To 136/2003, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 3/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 podala dne 2. 5. 2002 u tamního obvodního soudu pod sp. zn. 1 Zt 1672/2001 na obviněného Ing. J. J. obžalobu pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „ dne 7. 12. 1979 v P., ve funkci M. v. Č. s. r. vydal na návrh zvláštní komise zřízené podle §61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení rozhodnutí pod č. j. LK/2-14232/79-259, kterým zamítl písemný rozklad spisovatele a dramatika P. K. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČSSR ze dne 1. 10. 1979, č. j. VS/3-57/11097/79 o odnětí státního občanství ČSR a ČSSR a uvedené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že důvody, pro něž bylo P. K. občanství odňato, byly v souladu s §14a odst. 1 písm. f) zákona č. 39/1969 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČSR ve znění zákonného opatření předsednictva ČNR č. 124/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o nabývání a pozbývání státního občanství, neboť P. K. se zdržoval v cizině a údajně svými činy poškozoval důležité zájmy Československé socialistické republiky, ačkoli P. K. byl v cizině se souhlasem příslušných orgánů Československé socialistické republiky a nezavdal žádnou příčinu k tomu, aby jeho jednání bylo posuzováno jako protistátní, rozhodnutí bylo vydáno účelově, neboť P. K. byl osobou nežádoucí pro československé orgány a byl mu tak znemožněn návrat do vlasti“.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 24 T 3/2003, bylo trestní stíhání obviněného Ing. J. J. vedené pro shora uvedený skutek podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno, neboť soud shledal, že v posuzovaném případě je trestní stíhání již promlčeno. Obvodní soud pro Prahu 7 toto rozhodnutí učinil za stavu, kdy Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 878/2002-I) z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 221/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 24 T 60/2002, jímž bylo v téže věci (původně vedené pod sp. zn. 24 T 60/2002) poprvé rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného pro nepřípustnost z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obvodní soud pro Prahu 7 se v intencích zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval otázkou, po jakou dobu byl obviněný poslancem České národní rady, neboť tuto skutečnost považoval Nejvyšší soud za významnou z hlediska posouzení zákonných překážek běhu promlčecí doby podle ustanovení §67 odst. 2 tr. zák. účinného v době spáchání činu. Podle zjištění obvodního soudu (který si vyžádal příslušnou zprávu kanceláře Poslanecké sněmovny) byl obviněný Ing. J. J. poslancem od 27. 11. 1971 do 26. 1. 1990. Na tomto základě pak dovodil počátek běhu promlčecí doby dnem 27. 1. 1990. Pokud jde o posouzení trestnosti činu vycházel soud prvního stupně ze zásad uvedených v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., že trestnost činu je třeba posuzovat podle zákona (tj. souhrnu relevantních právních norem) účinného v době, kdy měl být čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona lze užít jen tehdy, je-li to pro obviněného příznivější. Podle těchto kritérií pak soud prvního stupně použil soubor právních norem v období po novelizaci trestního zákona zákonem č. 175/1990 Sb. do účinnosti novely provedené zákonem č. 327/1999 Sb., neboť podle jeho názoru by aplikace posledně citovaného pozdějšího zákona nebyla pro obviněného příznivější, a to zejména s ohledem na stanovení delší promlčecí doby v trvání dvanácti let a především k obsahu §67a písm. d) tr. zák. Poněvadž při použití zákona pro obviněného příznivějšího (podle tehdejšího ustanovení §67 odst. 1 písm. b/ tr. zák.) by promlčecí doba činila pouze deset let, soud dovodil, že promlčecí doba u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., která počala běžet od 27. 1. 1990, skončila dnem 27. 1. 2000. Poněvadž pro předmětný trestný čin bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění teprve dne 4. 10. 2001, stalo se tak již po uplynutí promlčecí doby a trestní stíhání bylo tudíž s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. promlčeno. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž otázkami případného použití ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 327/1999 Sb. a konstatoval, že pro jeho použití by zřejmě jednak nebyly splněny formální podmínky spočívající v nemožnosti vést trestní stíhání obviněného z politických důvodů. Především však podle názoru soudu aplikaci tohoto ustanovení bránilo ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala v neprospěch obviněného státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 9 To 136/2003, jímž podanou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 29. 7. 2003 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal Městský soud v Praze především na závěry usnesení soudu prvního stupně, s nimiž se v podstatě ztotožnil. Podle názoru soudu druhého stupně bylo v případě obviněného Ing. J. J. s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. zapotřebí použít trestního zákona účinného v době spáchání činu, neboť použití pozdějšího trestního zákona (ve znění zák. č. 327/1999 Sb.) by nebylo pro obviněného příznivější. Trestnost činu proto zanikla uplynutím desetileté promlčecí doby, jejíž běh započal po odpadnutí zákonné překážky spočívající ve výkonu poslaneckého mandátu obviněného.
Shora citované usnesení Městského soudu v Praze napadla ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním, podaným v neprospěch obviněného Ing. J. J. Dovolání směřuje proti výroku, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c ) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná stížnost státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 24 T 3/2003. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedení v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně popsala dosavadní genezi trestního stíhání obviněného ing. J. J. a v této souvislosti konstatovala i závěry obsažené v dosud vydaných rozhodnutích soudů obou stupňů. Současně poukázala i na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002 (ve znění opravného usnesení sp. zn. 7 Tdo 878/2002-I ze dne 8. 1. 2003), který v posuzované věci již o dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozhodoval.
Ve svém novém mimořádném opravném prostředku dovolatelka především namítla, že se Městský soud v Praze v napadeném usnesení, které vydal jako soud druhého stupně, ztotožnil s chybným závěrem soudu prvního stupně o promlčení skutku obviněného Ing. J. J., jenž byl obžalobou právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť v souvislosti s §16 odst. 1 tr. zák. nesprávně interpretoval ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 327/1999 Sb., jakož i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. v témže znění.
Podle dovolatelky by v konkrétním případě podle trestního zákona ve znění účinném do 27. 12. 1999 promlčecí doba skutečně uplynula buď dnem 30. 12. 1999, pokud by byl aplikován §5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zák. č. 198/1993 Sb.“), resp. dnem 26. 1. 2000, vyjde-li se z toho, že do dne 26. 1. 1990 trvalo stavění běhu promlčecí doby podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zák. Dovolatelka zdůraznila, že zák. č. 327/1999 Sb. ovšem nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999, tedy před oběma těmito daty, což znamená, že dříve platná promlčecí doba (ani podle §5 zák. č. 198/1993 Sb., ani podle samotného obecného ustanovení §67 tr. zák.) v době nabytí jeho účinnosti ještě neuplynula a nedošlo k obnovení již uplynulé promlčecí doby. To podle dovolatelky bylo nepochybně i úmyslem zákonodárce, neboť při opačném výkladu by ustanovení §67a písm. d) tr. zák., vztahující se speciálně na určité trestné činy spáchané v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, bylo v podstatě jen „mrtvou normou“. Jestliže oba soudy ve svých rozhodnutích argumentovaly zákazem retroaktivity pozdějšího zákona, poukázala dovolatelka v dané souvislosti na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994, řešící prakticky stejný problém ve vztahu k ustanovení §5 zák. č. 198/1993 Sb., který je svým obsahem nepochybně rovněž pramenem trestního práva hmotného, upravujícím specifickým způsobem podmínky zániku trestnosti určité (v uvedeném zákoně vymezené) kategorie trestných činů. I zde šlo podle dovolatelky o to, že zákon nabyl účinnosti až poté, co promlčecí doby podle tehdy platného trestního práva hmotného již uplynuly (nebo uplynula jejich podstatná část), přičemž problém byl tímto zákonem řešen tak, že doba proběhlá od spáchání činu až do 29.12.1989 se do běhu promlčecí doby nezapočítává vůbec. Ze zmiňovaného nálezu Ústavního soudu podle dovolatelky přitom vyplývá, že ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. plně konformní, znamená pouze tolik, že vymezení jednotlivých trestných činů a jejich trestnosti nemůže být „ex post“ po spáchání činu následně měněno v neprospěch pachatele; totéž se týká i druhu a výše trestu. Otázka předpokladu trestní stíhatelnosti konkrétního skutku (přičemž promlčení trestního stíhání je současně institutem práva hmotného i procesního) nepatří do okruhu těch základních práv a svobod jež jsou součástí ústavního pořádku. Předpisy o promlčení a promlčecích dobách, tedy o tom, po jakou dobu může být stíhán čin, prohlášený za trestný, nejsou proto předmětem úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny. Z tohoto principu pak vychází ustanovení §5 zák. č. 198/1993 Sb. a v souladu s ním je nutno interpretovat i ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. To podle dovolatelky znamená, že není-li podle citovaného nálezu v rozporu s ústavním principem „zákazu rektroaktivity“ ustanovení §5 zák. č. 198/1993 Sb. , které vlastně „nechává znovu odplynout promlčecí dobu trestného činu za situace, kdy promlčecí doba stanovená trestním zákonem účinným v době jeho spáchání již proběhla, tím spíše nemůže s ním být v rozporu ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 327/1999 Sb., jež v určitých případech běh ještě neproběhnuvší promlčecí doby prodlužuje, resp. ustanovení §67a písm. d) tr. zák., ve znění zák. č. 327/1999 Sb. stanovící u některých trestných činů jejich nepromlčitelnost“.
Dovolatelka dále připomněla, že podstata názoru Nejvyššího soudu obsažená v jeho zrušujícím usnesení ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, spočívá v tom, že aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zák. č. 327/1999 Sb., účinného od 28. 12. 1999 přichází v úvahu pouze tehdy, pokud k promlčení trestního stíhání nedošlo před uvedeným datem, což podle dovolatelky jinak řečeno znamená, že mělo-li by k němu dojít počínaje dnem 28. 12. 1999, novela se uplatní.
S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích dospěla dovolatelka k závěru, že hmotně právní východiska, jež ve svých rozhodnutích použily soudy obou stupňů, jsou nesprávná a ve svém důsledku vedla k vydání vadných rozhodnutí. Podle dovolatelky tak soud druhého stupně naplnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přičemž v řízení předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí (§265b odst. 1 písm. f/ tr. ř.) a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.). V petitu dovolání proto navrhla, aby dovolací soud v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. b/ tr. ř.) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 136/2003 ze dne 29. 7. 2003, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 3/2003 ze dne 13. 2. 2003 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby dovolací soud postupoval podle §265l odst. 1, 3 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila dovolatelka souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému a jeho obhájci (č. l. 152/2) s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání. Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda obviněný shora uvedených práv využívá.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo mj. rozhodnuto o zastavení trestního stíhání aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud shledal, že konkrétní důvody obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně lze z hlediska jednotlivých dovolacích důvodů uplatněných podle ustanovení §265b tr. ř. považovat za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Ing. J. J. se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. měl podle obžaloby dopustit dne 7. 12. 1979. V souladu s pokyny Nejvyššího soudu v intencích jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, mělo být zjišťováno, po jakou dobu byl obviněný poslancem České národní rady, neboť tato okolnost by ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 tr. zák. zakládala překážku běhu promlčecí doby. Podle zprávy kanceláře poslanecké sněmovny ze dne 21. 1. 2003, kterou si soud prvního stupně vyžádal, byl obviněný ing. J. J. poslancem od 27. 11. 1971 do 26. 1. 1990. To znamená, že s ohledem na ustanovení §67 odst. 2 tr. zák. (resp. §67 odst. 2 písm. a/ tr. zák.) existovala zákonná překážka (srov. čl. 116 tehdejší Ústavy ve znění ústavního zákona č. 143/1968 Sb.) pro kterou nebylo možno vzhledem k výkonu poslanecké funkce Ing. J. J. od doby činu do 26. 1. 1990 stíhat a postavit před soud (tzv. stavění promlčení). Teprve po odpadnutí této překážky začala promlčecí doba běžet, a to počínaje dnem 27. 1. 1990.
Skutečnosti konstatované v předcházejícím odstavci vedly Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelkou namítaná důležitost uplatnění některých právních zásad vyplývajících ze zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, nemá pro posuzovaný případ podstatný význam, neboť §5 cit. zák. stanoví, že z důvodů v něm uvedených se do promlčecí doby nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Ve věci obviněného Ing. J. J. v tomto období ovšem žádná promlčecí doba (pro zákonnou překážku) běžet nemohla a běh promlčení je v daném případě nutno spojovat teprve s obdobím po 26. 1. 1990. Podle názoru Nejvyššího soudu proto nelze účelově použít ani nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., vztahující se k ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců Parlamentu České republiky na zrušení tohoto zákona.
Pokud jde o posuzování otázek trestnosti činu (tj. podmínek relevantních pro výrok o vině a trestu), je nezbytné uvést, že zásada vyjádřená v čl. 40 odst. 6 Listiny, podle níž se trestnímu zákonu upírá zpětná časová působnost, se shoduje s obsahem ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. To je třeba uplatnit i ve vztahu k okolnosti způsobující zánik trestnosti činu promlčením. Jestliže podle zákona účinného v době spáchání trestného činu již zanikla jeho trestnost uplynutím promlčecí doby, zatímco podle zákona pozdějšího, který na takový trestný čin stanoví delší promlčecí dobu, by se tak nestalo, pak na posouzení otázky zániku trestnosti činu v důsledku promlčení nelze se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. aplikovat pozdější zákon. Soudům obou stupňů nelze proto vytknout, že se řídily ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., když u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. (s horní hranicí trestní sazby 10 let) vycházely z původní promlčecí doby v trvání 10 let a nikoliv 12 let podle pro obviněného méně příznivějšího ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění pozdějšího zákona č. 327/1999 Sb., který nabyl účinnosti 28. 12. 1999.
Závěrem bylo zapotřebí vypořádat se s námitkou dovolatelky, v níž odkazuje na zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci obviněného Ing. J. J., a to usnesení ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 878/2002 – I, v němž se ( na str. 5) uvádí, že „pokud jde o ustanovení §67a písm. d) tr. zák. bude přicházet v úvahu jeho uplatnění pouze tehdy, jestliže do účinnosti citované novely , tj. do 28. 12. 1999, již nedošlo k promlčení trestného činu.“ Z takto stručně podané (a dále nerozvedené) formulace lze usuzovat, že v rozhodnutí je naznačováno, že ustanovení §67a písm. d) tr. zák. by nemohlo mít retroaktivní povahu v případech, kdy by promlčecí doba běžela ještě po 28. 12. 1999. Přitom právě v daném případě (podle doplněných zjištění soudu prvního stupně) představuje běh desetileté promlčení doby časový úsek od 27. 1. 1990 do 27. 1. 2000.
Podle §67a písm. d) tr. zák. uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost jiných trestných činů (tj. trestných činů neuvedených pod písm. a, b, c/ citovaného ustanovení) spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských. Předmětné ustanovení zákona je třeba vykládat tak, že musí být zásadně splněny všechny tři jeho základní podmínky, a tam, kde jsou další podmínky stanoveny alternativně, alespoň některá z nich.
Předmětný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. lze zařadit do kategorie trestných činů předpokládaných ustanovením §67a písm. d) tr. zák., neboť jej obviněný měl spáchat v roce 1979, zákon na tento trestný čin stanovil sazbu až 10 let odnětí svobody a obviněný se měl trestného činu dopustit jako veřejný činitel (při výkonu pravomoci ministra vnitra) v souvislosti s pronásledováním spisovatele a dramatika P. K. Pokud však jde o jednu ze základních podmínek aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák., tj. že k odsouzení nebo ke zproštění obžaloby nedošlo z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami demokratického státu, je zcela zřejmé, že v posuzované věci tato zákonem stanovená podmínka splněna nebyla. V případě obviněného Ing. J. J. především neuplynula ani část desetileté promlčecí doby před 29. 12. 1989, když tato počala běžet teprve dnem 27. 1. 1990. Tato skutečnost vylučuje závěr, že by v rozhodné době mohly objektivně existovat politické důvody, jež by až do 27. 1. 2000 vedly k nečinnosti státu, resp. měly za následek absenci jeho vůle, snahy a ochoty trestný čin stíhat. Takové důvody nebyly soudy obou stupňů zjištěny a konečně nejsou namítány ani v podaném dovolání. Ustanovení §67a písm. d) tr. ř. proto v daném případě aplikovat nelze s ohledem na nedostatek jeho nezbytných formálních podmínek a není tudíž podstatné, že promlčecí doba v daném případě běžela i po účinnosti zákona č. 327/1999 Sb.
Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů v projednávané věci neporušily zásady vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a při stanovení délky promlčecí doby u trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. c) tr. zák. správně vycházely z §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění pro obviněného příznivějším, podle něhož promlčecí doba činila 10 let. Správně rovněž zjistily, že vzhledem k překážce uvedené v §67 odst. 2 tr. zák. začala promlčecí doba běžet teprve od 27. 1. 1990, a že k zahájení trestního stíhání obviněného Ing. J. J. sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. v tehdy účinném znění došlo až dne 4. 10. 2001, tj. po uplynutí promlčecí doby (dnem 27. 1. 2000). Uvedená okolnost zakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže bylo promlčeno. Obvodní soud pro Prahu 7 proto usnesením ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 24 T 3/2003, trestní stíhání obviněného Ing. J. J. podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil. Protože jde o rozhodnutí věcně správné, nelze Městskému soudu v Praze, jenž ve věci rozhodoval ve druhém stupni, vytknout, že napadeným usnesením ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 9 To 136/2003, stížnost státní zástupkyně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Se zřetelem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ve vztahu k žádnému z uplatněných dovolacích důvodů v jakémkoli směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler