ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1471.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1471/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2004 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 9 To 110/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 166/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 3 T 166/2002, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 6. 8. 2001 v úmyslu se obohatit v K. v penzionu P. v. si od N. M., vypůjčil částku 33.000,- Kč údajně na rozjezd podnikání v P. a nákup barev, kterou měl podle uznávacího prohlášení vrátit do 30. 9. 2001, ačkoliv v té době neměl zaměstnání, měl dluhy, byl ve finanční tísni a vyřizoval si úvěr, o němž ještě nevěděl, zda k němu dojde, a tudíž zda z něho bude moci dluh vrátit a ve stanovené době je nevrátil.“ Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 1. 2002, č.j. 3 T 135/2001-36, byl odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 16 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby během zkušební doby řádně platil běžné výživné a podle svých sil uhradil dluh na výživném. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 1. 2002, č.j. 3 T 135/2001-36, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 9 To 110/2003, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 4. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že odvolací soud (jehož argumentaci stran podvodného jednání a úmyslu zmínil) opomenul konstatovat, ačkoliv to zjistil, že předmětem plnění dle smlouvy o půjčce byla částka 33.000,- Kč. Z trestního oznámení podaného poškozenou plyne, že jí sdělil, že peníze potřebuje na rozjezd podnikání. Nemohla jím být jako podnikatelka uvedena při půjčování peněz v omyl, sama jeho situaci znala. Podle dovolatele za této situace nejde o jednání nebezpečné pro společnost ani úmysl uvést poškozenou v omyl. Odvolacímu soudu přitom vytkl chybné vyhodnocení stupně nebezpečnosti zjištěného skutku pro společnost a dodal, že podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Dodal, že bylo jeho nerozvážností, sjednal-li 55-tidenní splatnost půjčky. Tato skutečnost nebyla jediným důvodem pro poskytnutí půjčky poškozenou. Dále dovolatel uvedl, že k naplnění subjektivní stránky podvodu podle §250 tr. zák. je nutno prokázat úmysl obviněného nevrátit půjčenou částku. V souvislosti s tím zdůraznil, že jeho úmysl nevrátit peníze za 55 dnů poté, co nezískal úvěr pro podnikání, na jehož získání část půjčených prostředků použil, nelze dovodit. Zahájení podnikání, o které usiloval, nebyla nekonkrétní a nejistá skutečnost, která by nemohla zlepšit jeho finanční situaci. Překážkou bylo, že další finanční prostředky k zahájení podnikání – úvěr – nezískal a tak se dostal do situace, že nemohl poškozené v den splatnosti vrátit půjčených 33.000,- Kč. Ani tato skutečnost podle dovolatele nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, není společensky nebezpečná, jak ji hodnotí odvolací soud. Dovolatel podle svých slov dostatečně neodhadl dobu, pro kterou může půjčené prostředky investovat tak, aby je vydělal a vrátil. Odvolací soud tudíž jeho jednání po právní stránce nesprávně posoudil jako trestný čin podvodu.
V petitu dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „s ohledem na dovolací důvod zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesení KS v Praze ze dne 9. 4. 2003 č.j. 9 To 110/2003-60 a současně i rozsudek Okresního soudu v Kolíně č.j. 3 T 166/2002-44 ze dne 8. 1. 2003, a to ve výroku o vině, o trestu a náhradě škody.“
K dovolání obviněného se v souladu s ust. §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že použitý dovolací důvod je naplněn i po věcné stránce. K argumentaci dovolatele týkající se podvodného jednání zdůraznila, že ve smyslu splnitelnosti jeho příslibu (vrácení půjčky v jím stanovené době) poškozená uvedena v omyl skutečně byla. Dodala, že se nelze ztotožnit ani s jeho výkladem absence podvodného úmyslu, když při vědomí kritické finanční situace spoléhal na budoucí nejistou událost, a tedy za těchto okolností jednal způsobem uvedeným v §4 písm. b) tr. zák. Skutková podstata přisouzeného trestného činu podvodu byla podle státní zástupkyně naplněna i po stránce materiální, neboť dovolatelovo jednání se žádným způsobem nevymyká z rámce jí odpovídajícího typového stupně společenské nebezpečnosti, což se vztahuje za podmínek §88 odst. 1 tr. zák. i na kvalifikovanou skutkovou podstatu. Proto s názorem, že právní kvalifikace jednání dovolatele je správná, navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání současně zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (dovolatel sice výslovně nespecifikoval výrok, který svým dovoláním napadá, avšak z faktu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které obsahuje jediný výrok, je zřejmé, proti jakému výroku brojí).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzovaném případě dovolatel namítl, že jeho jednání nebylo společensky nebezpečné, nebyl také dán jeho úmysl poškozenou uvést v omyl a poškozená ani v omyl uvedena nebyla. Konstatované výtky týkající se správnosti aplikace hmotného práva (trestního zákona) je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a tímto činem způsobí škodu nikoli malou.
Objektem tohoto trestného činu je majetek, resp. ochrana majetkových práv. Uvedení v omyl je jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Omyl je rozpor mezi představou poškozeného a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného jde i tehdy, když nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak. Ve vztahu k posuzovanému případu je nutno uvést, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu (jde o úmyslný trestný čin) se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. rozh. č. 54/1967, 57/1978 Sb. rozh. tr.). Čin je dokonán obohacením (neoprávněným rozmnožením majetku – majetkových práv) pachatele nebo jiného. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy.
V posuzovaném případě nalézací soud na základě provedených důkazů zjistil (a odvolací soud toto zjištění akceptoval), že obviněný si dne 6. 8. 2001 v úmyslu obohatit se od poškozené N. M. vypůjčil částku 33.000,- Kč se závazkem vrácení do dne 30. 9. 2001 za situace, kdy byl ve finanční tísni, byl zadlužen, neměl zaměstnání, přičemž si vyřizoval úvěr, aniž by věděl, zda mu bude poskytnut, a ve stanovené době předmětnou částku nevrátil.
Takové jednání je třeba bez ohledu na tvrzení obviněného, že poškozená znala jeho situaci (toto tvrzení by ostatně nemohlo být v dovolacím řízení považováno jako skutkové za relevantní, neboť soudy předmětné zjištění neučinily), označit za podvodné. Obviněný poškozenou uvedl v omyl právě tím, že se zavázal vrátit peníze do uvedeného data (poškozená by mu, jak zjistil nalézací soud, peníze na delší dobu nepůjčila, resp. slíbená krátká doba, v níž měl obviněný závazku dostát, vedla podle odvolacího soudu poškozenou k zapůjčení peněz), ač tento závazek nebyl s ohledem na finanční situaci obviněného reálně splnitelný. Takto zjištěné skutkové okolnosti odůvodňují správnost právního závěru soudu prvního stupně akceptovaného odvolacím soudem o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný si totiž za popsaného skutkového stavu musel být již v době půjčky peněz přinejmenším vědom toho, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozenou v omyl. Za tohoto stavu lze proto dovodit též jeho srozumění s následkem (resp. účinkem) předpokládaným zákonem. Bylo tudíž dáno jeho zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.
Absenci úmyslného zavinění obviněného nelze dovodit ani z jeho tvrzení, že půjčku chtěl vrátit z výnosu podnikání (příp. z úvěru), což mu však bylo znemožněno neposkytnutím úvěru. Pak by totiž spoléhal na budoucí nejisté události. Rovněž v takovém případě, jestliže si přesto půjčil od poškozené uvedenou finanční částku se sjednaným termínem splatnosti, musel být srozuměn s tím, že uvádí poškozenou v omyl (minimálně tvrzením o splacení dluhu do konkrétního data), a tím se k její škodě obohacuje.
K námitce dovolatele o absenci materiální stránky trestného činu nutno uvést, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle popisu předmětného (zjištěného) skutku je jednání obviněného (dovolatele) charakterizováno okolnostmi (srov. též rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů.
Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního stupně nepochybil, jestliže zjištěný skutek kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ani odvolací soud, jestliže tento závěr akceptoval. Naproti tomu námitkám dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý