ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1472.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1472/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2004 dovolání J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 299/2002 ze dne 4. 12. 2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 27/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 27/2001 ze dne 15. 3. 2002 byl dovolatel J. L. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) z části ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 2) citovaného rozsudku v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. V předmětné věci šlo o celkem tři skutky, které jsou podrobně popsány ve výrokové části uvedeného rozsudku. V jeho rámci mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců a rozhodnuto o náhradě způsobené škody.
O odvolání J. L. proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 299/2002 ze dne 4. 12. 2002 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí dovolacího soudu podal J. L. včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, zákonem vyžadovaných náležitostí, dovolání, jímž napadl výrok o vině i o trestu. Uplatnil přitom dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že předmětné vloupání do uvedených bytů nespojuje místní ani časová souvislost s tím, že soudy takto nesprávně dospěly k závěru, že šlo o pokračující trestný čin. Dále vznesl výhrady proti neúplnosti dokazování, které bylo ve věci vedeno, když zejména v přípravném řízení nebyly vyčerpány všechny možnosti, které by mohly vést k úplnému objasnění trestné činnosti. Poukázal i na nepřesvědčivé výpovědi ve věci slyšených svědků a poškozených a poukázal i na to, že trestné činnosti se nedopustil i proto, že v kritické době byl v pracovní neschopnosti. Uzavřel s tím, že v přípravném řízení byly hrubě porušeny základní zásady trestního řízení proklamované v §2 tr. ř., konkrétně ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což ve svých rozhodnutích nereflektovaly oba soudy. Proto navrhl, aby dovolací soud obě napadená a již citovaná rozhodnutí zrušil a „ve smyslu §265l tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K věci se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to přípisem, který dovolací soud obdržel dne 9. 7. 2003. V něm poukázal na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nelze také takto uplatňovat námitky týkající se procesních vad při provádění důkazů. Přitom z podaného dovolání je zřejmé, že naprostá většina uplatněných námitek směřuje proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování, případně proti relevanci provedených rekognicí. Tyto námitky se však nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jiným dovolacím důvodem. Za relevantní námitku však považuje tu, která poukazuje na absenci místní a časové souvislosti mezi jednotlivými útoky, což souvisí s existencí podmínek pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., a tedy i s právní kvalifikací jednání dovolatele. Uvedl, že dovolateli lze v tomto směru přisvědčit stran námitky, že mezi jednotlivými útoky chybí časová souvislost /konkrétně mezi útokem popsaným pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku a útoky popsanými pod body 2), 3), mezi kterými je časový rozdíl přibližně tři a půl měsíce/ a zároveň se nejednalo o trestnou činnost takového charakteru, která by vyžadovala časově náročnou přípravu. Má za to, že takto nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky.
Státní zástupce dodal, že na toto pochybení při právní kvalifikaci ovšem poukázal také odvolací soud, který současně konstatoval, že s ohledem na zákaz reformace in peius nemůže zjištěnou vadu v odvolacím řízení napravit, neboť se odvolal pouze obviněný. Podle státního zástupce uvedená zásada platí i v řízení o dovolání (§265s odst. 2 tr. ř.) V dané věci při respektování ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. mělo být jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině posouzeno jako samostatný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., resp. pokus k tomuto trestnému činu, spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., při nezměněné kvalifikaci dalších útoků popsaných ve výroku o vině. Taková změna by však byla v neprospěch dovolatele, když v konečném důsledku by mu byl ukládán úhrnný trest za více trestných činů. Takováto změna je však v rozporu s ustanovením §265s odst. 2 tr. ř. a výše popsanou vadu právní kvalifikace tak nelze napravit ani v řízení o dovolání. Vzhledem k uvedenému tak státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele a otázka, která má být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby dovolací soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a zároveň opakovaně připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly posouzeny v souladu se zákonem /právně/, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění, když skutkové vady nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Protože, jak již uvedeno, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Ve věci dovolatele směřují dovolací námitky především do oblasti hodnocení důkazů, když je dovolatelem poukazováno na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch, případně s neúplným objasněním jeho případu a v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění týkající se skutkových okolností, jež měly být významné pro jeho vlastní vinu z hlediska prováděných rekognicí či případné nedostatečné prověření dalších skutečností, které by mohly vést k závěru, že se posuzovaných skutků nedopustil. Namítané nedostatky v objasnění věci (tedy vady procesní povahy) pak měly mít za následek nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Vzhledem k již uvedenému je však nepochybné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze uplatnit, pokud by byl spatřován výlučně ve skutkových vadách. V takovém případě by bylo nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu,než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V posuzované věci však část dovolacích námitek směřuje i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel totiž namítl, že předmětné skutky nelze kvalifikovat, jako jeden pokračující trestný čin, když chybí v daném případě místní i časová souvislost mezi jednotlivými útoky z hlediska ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a takto tedy polemizuje i s právní kvalifikací jednání dovolatele. Uvedenou námitku je třeba považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní v části týkající se časové souvislosti mezi dílčím útokem popsaným pod bodem 1) výroku rozsudku a ostatními útoky, když se jedná o časový odstup takřka čtyř měsíců a současně nešlo o takovou trestnou činnost, která by vyžadovala časově náročnou přípravu k jednotlivým útokům. Na toto pochybení stran užité právní kvalifikace však poukázal již odvolací soud za současného respektování zásady zákazu reformace in peius, kterou byl nutné v posuzované věci aplikovat, když odvolání podal pouze dovolatel. Závěry vyplývající z této skutečnosti popsal ve svém vyjádření vyčerpávajícím způsobem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a dovolací soud se s nimi v plném rozsahu solidarizuje, nemá v čem by je doplnil, a proto nezbývá než na ně v tomto směru, pro stručnost, plně odkázat. Tato vada tedy nemohla mít žádný vliv na právní kvalifikaci skutků, které by v konečném důsledku musely být posouzeny způsobem, jakým tak učinily oba soudy. Předmětné pochybení proto nemá ani po právní stránce zásadní význam. S ohledem na shora uvedené je takto zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele, zejména ani v pro něj příznivějším směru, pokud by dovolání bylo vyhověno.
S poukazem na uvedené tak Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za splnění podmínek stanovených §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Jurka