ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1487.2003.1
sp. zn. 3 Tdo 1487/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2004 dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 61 To 85/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 197/2002, a rozhodl takto:
Dovolání V. S. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 4 T 197/2002, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin byl podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 16. 9. 2002, kolem 10.30 hod. v P., na schodišti domu, se snažil strhnout kabelku, kterou měla přes levé rameno zavěšenou poškozená J. M., a která obsahovala finanční hotovost ve výši 17.300,- Kč, dioptrické brýle, klíče od vozidla VW Polo, platební kartu na jméno poškozené a doklady, když se poškozená začala bránit, tak se o kabelku s poškozenou přetahoval, přičemž ji táhl po schodišti, následkem čehož poškozená upadla a poranila si malíček levé ruky a kotník pravé nohy, a poté jí kabelku vytrhl a utekl s ní, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 1 T 53/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 9 To 699/98, odsouzen pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a další, k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 12. 9. 2002 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let, za současného vyslovení dohledu.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval dne 6. 3. 2003 ve veřejném zasedání Městský soud v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 61 To 85/2003 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o uložených trestech a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému V. S. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §234 odst. 1 tr. zákona a §41 odst. 1 tr. zákona uložil podle §234 odst. 1 tr. zákona za užití §42 odst. 1 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek, kterého se měl dopustit, což mělo dle jeho názoru za následek vydání právně chybného rozhodnutí. V odůvodnění svého dovolání vyslovuje názor, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn Obvodní soudem pro Prahu 2, nelze právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže, neboť v průběhu dokazování nebyla vyvrácena jeho obhajoba, dokazování bylo nedostatečné a jelikož dle jeho názoru nebylo náležitě prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže, měl být skutek právně kvalifikován toliko jako krádež dle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zákona a s ohledem na tuto právní kvalifikaci také měl být uložen adekvátní trest.
V petitu svého dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který upozorňuje na skutečnost, že ačkoli se obviněný odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a namítá nesprávnou právní kvalifikaci, podstatou jeho námitek jsou výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu, z nichž teprve údajnou existenci výše uvedeného dovolacího důvodu odvozuje. Protože v dovolacím řízení nelze námitky vůči skutkovým zjištěním soudu posuzovat a skutková zjištění soudu přezkoumávat, podává návrh na odmítnutí dovolání V. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, tento důvod dovolatel spatřuje v nedostatečném dokazování, v nezohlednění jeho vlastní verze skutku ze strany soudů obou stupňů, v nesprávném hodnocení provedených důkazů a tedy v tom, že podle jeho názoru nebyla jeho vina (resp. naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže) náležitě prokázána v průběhu dokazování. Námitky tedy směřují proti hodnocení důkazů v rámci skutkového zjištění soudu. Obviněný sice formálně vytýká pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci, nicméně z obsahu jeho dovolání je zcela zjevné, že tak činí až v závislosti na zpochybnění skutkových zjištění a že pouze prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu. Domáhá se tedy cestou dovolání nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání formálně odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném případě použité námitky dovolatele uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného V. S. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. ledna 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h