ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.278.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 278/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2004 o dovolání V. K., nyní ve výkonu trestu ve věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 280/2003 ze dne 8. 7. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 99/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 99/2002 ze dne 16. 4. 2003 byl dovolatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a také trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., přičemž šlo o dva skutky přesně popsané ve výroku citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku V. K. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 7 To 280/2003 ze dne 8. 7. 2003 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek stanovených §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal V. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i dalších, pro dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, přičemž za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech svého dovolání namítl, že skutek ve kterém je soudy spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný dovolatelem jako zvlášť nebezpečným recidivistou byl soudy nesprávně právně posouzen, když jednak poukázal na podle jeho názoru nevěrohodné a nepřesvědčivé svědecké výpovědi učiněné poškozenou, jednak na to, že v rámci posuzovaného předmětného skutku a v této souvislosti soudy shledanou jeho právní kvalifikací nešlo o jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Poukázal v této souvislosti na znění ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. podle kterého pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V této souvislosti má za to, že jím údajně spáchaný trestný čin loupeže se zjevně vyznačoval nízkou intenzitou vynaloženého násilí a vznikem velmi nízké škody. Poukázal v tomto směru i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval,že „uvedené okolnosti výraznou měrou zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nyní spáchaného trestného činu, byť v současné době šlo o čin, který intenzitou násilí a výší způsobené škody by sám o sobě v rámci typové společenské nebezpečnosti výrazně společensky nebezpečný nebyl“. Namítl, že při posuzování zvlášť nebezpečné recidivy poukázal soud prvního stupně i na jeho předchozí odsouzení také pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., který není zvlášť závažným úmyslným trestným činem ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním pak neměl a nemohl být dovolatel v souvislosti se spáchaným skutkem posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista. Obsáhle potom poukázal na svědecké výpovědi, které v souvislosti s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byl shledán vinným, učinila poškozená. Namítl, že svědecké výpovědi učiněné poškozenou jsou nelogické, rozporné a takto jsou nevěrohodnými. V této souvislosti namítl i nesprávně provedenou fotorekognici a soudy odmítnutý jeho návrh na vypracování znaleckého posudku v rámci kterého by byla zkoumána věrohodnost výpovědí poškozené, když poukázal i na to, že jím označení svědci naopak potvrdili, že v kritické době se dovolatel zdržoval na jiném místě, než na kterém došlo ke spáchání uvedeného trestného činu. S ohledem na uvedené proto žádal, aby „Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení“.
K dovolání V. K. se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a v něm uvedla, že stran hodnocení výpovědí poškozené oběma soudy a námitek dovolatele s tím souvisejících, jde o argumenty, které se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Pokud jde o posouzení naplnění podmínek §41 odst. 1 tr. zák., potom souhlasí s názory obou soudů, které se řádně s touto námitkou, která byla dovolatelem ostatně uplatněna již v řízení před soudem odvolacím, vypořádaly. Poukázala na to, že jde o pachatele, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro závažné úmyslné trestné činy a tyto okolnosti výraznou měrou zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nyní spáchaného trestného činu. Dovolatel si stejně jako v minulosti vybral osobu vysokého stáří u níž důvodně předpokládal, že nebude schopna aktivního odporu a jejíž věrohodnost, právě s ohledem na její věk, bude možné v případě trestního řízení zpochybňovat. Správně proto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že posouzení dovolatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je plně v souladu se zákonem. S ohledem na uvedené potom navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Protože dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání opřeno, lze podřadit pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze takto domáhat přezkoumání skutkových zjištění na nichž je napadené rozhodnutí založeno, samozřejmě za předpokladu, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními získanými provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů nelze shledat extrémní nesoulad. Takto je skutkový stav při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně, tedy v souladu se zákonem, právně posouzeny a zda jsou tedy právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně i další soudy zjištěné okolnosti relevantní obecně z hledisek norem práva hmotného.
Shora uvedené se vztahuje v plné míře i na posuzovaný případ. Dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu poukazuje na to, že v projednávané věci nebyla dostatečně zvážena zejména věrohodnost výpovědí poškozené, namítaná fotorekognice nebyla provedena v souladu se zákonem, soudy byl odmítnut důkaz, jehož provedení navrhoval a nebyla dána víra svědeckým výpovědím, které vyzněly v jeho prospěch. K tomu je na místě uvést, že na všechny uvedené námitky reagoval zejména i soud odvolací, který se jimi zabýval a ve svém rozhodnutí také přiléhavě vysvětlil co jej vedlo k závěrům, které také vtělil do důvodů rozhodnutí, které nakonec přijal. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích námitek však směřuje i do právního posouzení skutku zjištěného soudy, neboť dovolatel vyjádřil názor, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Konstatovanou výtku týkající se správnosti aplikace hmotného práva z oblasti trestního zákona je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy ty, které jsou uvedeny v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby v trvání nejméně osmi let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v §41 odst. 1 tr. zák., a to samozřejmě přísně individuálně s vyčerpávajícím posouzením každého jednotlivého konkrétního případu. Formální podmínky uvedeného ustanovení jsou v případě dovolatele nepochybně naplněny a to i s tím, že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pachatel totiž může být uznán zvlášť nebezpečným recidivistou jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák. a dalších okolností - §34 písm. j/, §88 odst. 1 tr. zák.). V dané věci je skutečností, že dovolatel byl v minulosti vícekráte soudně trestán, a to i pro z hlediska §41 odst. 1 tr. zák. závažné úmyslné trestné činy (pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a třikráte pro trestný čin loupeže, naposledy pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když tehdy uložený trest odnětí svobody v trvání devíti roků vykonal dne 25. 3. 2000). Jak se správně v dané věci podává z rozhodnutí obou soudů, uvedené okolnosti právě podstatnou měrou zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nyní spáchaného trestného činu, a to až na úroveň vyjádřenou ustanovením §41 odst. 1 tr. zák. Námitky dovolatele stran nevýrazné intenzity jím užitého násilí a způsobené nízké škody zohlednil zejména odvolací soud v rámci posuzování všech okolností případu a promítl je i do svých úvah o druhu a výši uloženého trestu. Tyto námitky však správně neakceptoval jako námitky, které by jej mohly vést k jiným úvahám ohledně charakteru zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. než k těm, ke kterým posléze dospěl.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek vymezených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. potom Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr.Vladimír Jurka