ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.299.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 299/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2004 o dovolání podaném obviněným Z. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 11 To 63/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 2 T 5/2003, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „jako jednatel společnosti A. H., s.r.o. se sídlem R. p. T., v období od ledna do března roku 2000 prodal společnosti P. – F. , s.r.o. se sídlem P., celkem třináct osobních vozidel značky Škoda, které za účelem zprostředkování prodeje postupně převzal od společnosti Š. A., a.s., M. B., přestože věděl, že podle obchodní smlouvy, kterou uzavřel s tehdejší Š., a. a.s., M. B., je do uhrazení ceny vozu vlastníkem tato společnost, a takto získané prostředky použil pro potřeby A. H., s.r.o., a způsobil tak společnosti Š. A., a.s. se sídlem M. B., škodu ve výši 5.911.800,- Kč.“ Za to byl odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené A. Š., a.s. škodu ve výši 5.911.800,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. H., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 11 To 63/03, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spáchaným skutkem výše popsaným a za to jej podle §248 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody na 3,5 roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené A. Š., a.s. škodu ve výši 5.911.800,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. jmenovanou poškozenou odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 9. 2003 /§139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze – konkrétně proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu - podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný Z. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku „spočívající v nesprávném hodnocení jednotlivých důkazů“. Dále uvedl s odkazem na skutková zjištění, která soudy učinily, že nesprávným způsobem hodnotily skutečnost, že se jednalo o právní vztah mezi dvěma právnickými osobami (A. H., s. r. o. a Š. A., a. s.), a skutečnost, že nezpronevěřil žádné finanční prostředky ani jimi neobohatil firmu A. H., s. r. o., což vyplývá ze znaleckého posudku, který soud prvního stupně provedl, ale nepřihlédl k němu. Dále dovolatel vyložil, že firma A. H., s. r. o. se bez jeho zavinění dostala do platební neschopnosti, a protože plnila své další závazky (např. vůči KB, a. s.), nebyla schopna plnit své závazky k firmě Š. A., a. s. Postup firmy A. H., s. r. o. v obchodních vztazích odpovídal obchodním pravidlům a postupu běžnému v té době na obchodním trhu. V souvislosti s tím dovolatel zdůraznil, že jeho postup jako statutárního orgánu firmy A. H., s. r. o. nemohl založit trestní odpovědnost pro absenci formálních, subjektivních i objektivních znaků shora uvedeného trestného činu. Namítl, že zjištěný skutkový stav neskýtá podklad pro právní úvahy o tom, že by se dopustil tohoto trestného činu. Měl proto být obžaloby podle §226 tr. ř. zproštěn.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby „podle §265k tr. řádu byl rozsudek KS v Praze, sp. zn.: 2 T 5/2003 spolu s rozsudkem VS v Praze, sp. zn. : 11 To 63/2003 zrušen a věc podle §265l tr. řádu byla přikázána KS v Praze k novému projednání a rozhodnutí a nebo bylo podle §265m odst. 1 tr. řádu NS ČR rozhodnuto tak, že se obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, event. §226 písm. b) tr. řádu, v plném rozsahu zprošťuje.“
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu jsou irelevantní ty výhrady, v nichž obviněný namítá nesprávnost samotných skutkových zjištění. Tomuto dovolacímu důvodu dostálo dovolání v části, kde je namítáno, že jednání obviněného bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, ačkoliv nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka jeho jednání. Soudy učiněná skutková zjištění však korespondují zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Dále státní zástupkyně poznamenala, že popis skutku v rozsudku soudu druhého stupně zcela neodpovídá §120 odst. 5 tr. ř., neboť z něho zcela jednoznačně nevyplývá, co soudy považovaly za cizí věc, která byla obviněnému svěřena, a v důsledku porušení dispozic kterého svěřitele vznikla škoda na cizím majetku. V odůvodnění rozsudků soudy dospěly ke zjištění, že v této věci je poškozeným Š. A., a. s., ovšem znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. – způsobení škody nikoli nepatrné na cizím, svěřeném majetku - by byl naplněn i pokud by si obviněný přivlastnil finanční prostředky svěřené mu firmou P. – F. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů jsou rozvedeny další skutkové okolnosti, jež by korespondovaly, pokud by byly obsahem skutkového zjištění v rozsudečném výroku, znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tato právní kvalifikace je však pro obviněného nepříznivější. Státní zástupkyně pak ještě dodala, že skutek ustálený v napadeném rozsudku byl posouzen s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. toliko jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., takže ani v této části není argumentace obviněného opodstatněná. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž upozornila na to, že takové rozhodnutí může dovolací soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný Z. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy především skutková zjištění obsažená v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný Z. H. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje výhrady vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů, resp. jejich hodnotícím úvahám skutkového charakteru, pak takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část dovolacích argumentů však směřuje i do právního posouzení skutku popsaného v rozhodnutí odvolacího (i nalézacího) soudu. Dovolatel totiž namítl, že inkriminovaný čin byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., neboť jeho postup jako statutárního orgánu firmy A. H., s.r.o. nemohl založit trestní odpovědnost ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení pro absenci formálních, subjektivních i objektivních znaků, resp. že zjištěný skutkový stav neskýtá podklad pro právní úvahy o tom, že by se dopustil tohoto trestného činu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Tento trestný čin, jehož objektem je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc, je úmyslným trestným činem. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy úmyslné jednání (§4 tr. zák.). Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného.
Popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku v posuzovaném případě i s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v odůvodnění tohoto rozhodnutí, odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Pokud jde o úmyslné zavinění obviněného Z. H., podle názoru Nejvyššího soudu takové zavinění vyplývá ze skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a akceptovaných a převzatých soudem odvolacím vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Podle nich obviněný „ jako jednatel společnosti A. H., s.r.o. …prodal společnosti P. – F., s.r.o. … celkem třináct osobních vozidel značky Škoda, které za účelem zprostředkování prodeje postupně převzal od společnosti Š. A., a.s., M. B., … a takto získané prostředky použil pro potřeby A. H., s.r.o., a způsobil tak společnosti Š. A., a.s. se sídlem M. B., škodu ve výši 5.911.800,- Kč.“ V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud tato zjištění precizoval – uvedl, že obviněný „… obdržené prostředky v rozporu s citovanou smlouvou (Obchodní smlouvou mezi A. H., s.r.o. a Š., a. a. s. M. B.) neodvedl dodavateli a použil je pro potřeby své firmy a tím způsobil Š. A., a. s. …škodu ve výši 5.911.800,- Kč“
Jde o formulace, které spolu s ostatními okolnostmi popsanými v napadených rozhodnutích vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného /jeho zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák./ směřujícího k přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Na tento závěr nemohla mít vliv ani skutečnost, že obviněný jednal jako statutární zástupce právnické osoby. Šlo totiž svojí podstatou o volní projev (jednání) konkrétní trestně odpovědné fyzické osoby (byť s důsledky předvídanými též obchodním zákoníkem), který vzhledem k uvedeným skutečnostem měl charakter úmyslného zavinění.
Závěr o nedostatku úmyslného zavinění obviněného by v posuzovaném případě bylo možno učinit pouze na podkladě jiných skutkových zjištění, tedy při jiném hodnocení provedených důkazů a za odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívají napadená rozhodnutí.
V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud odkazuje na shora podrobně rozvedený výklad důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud tudíž nemohl námitce dovolatele o absenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. přiznat žádné opodstatnění.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k argumentaci stran nedostatku objektivních znaků uvedeného trestného činu. V tomto směru je ovšem nutné rozvést následující skutečnosti. Z obchodní smlouvy uzavřené mezi firmou Š. A., a. s. a firmou A. H., s. r. o. nevyplývá, že by druhá jmenovaná firma nebyla oprávněna zboží dodané firmou první prodat. Naopak podstatou činnosti firmy A. H., s. r. o. bylo obstarání prodeje osobních automobilů, stran nichž platila výhrada vlastnického práva ve prospěch společnosti Š. A., a.s., resp. fakticky jejich prodej, což bylo ovšem předmětnou smlouvou limitováno též způsobem v rozsudku odvolacího soudu zmíněným /viz odkaz na čl. 2 písm. d), podle něhož obchodník bude veškerou činnost vyplývající z této smlouvy provádět odděleně od všech eventuálních dalších činností, a čl. 9, podle něhož obchodník nesmí prodávat smluvní program osobám nebo společnostem, které získávají smluvní výrobky k dalšímu živnostenskému nebo příležitostnému prodeji a nesmí exportovat smluvní program mimo území České republiky/. Pokud v posuzovaném případě obviněný jako jednatel firmy A. H., s. r. o. za skutkového stavu věci popsaného v napadeném rozhodnutí prodal zmíněných třináct osobních automobilů, pak tím sice nejednal (podle zjištění soudů obou stupňů) v souladu s uvedenou smlouvou, avšak pouze tímto jednáním by se bez dalšího nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Z hlediska naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je třeba za právně významné označit jednání spočívající v tom, že obviněný peníze získané prodejem osobních automobilů (výtěžek z prodeje zboží) neodvedl dodavateli a použil ve prospěch své firmy. Svěřenou věcí je totiž nejen věc určená k prodeji, resp. věc prodaná, s výhradou vlastnického práva, nýbrž i výtěžek za takovou věc získaný. Výtěžek jako ekvivalent prodané svěřené věci se řídí, dokud nebyl předán tomu, kdo ji pachateli svěřil, stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá proto i stejné právní ochrany (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002). V posuzovaném případě to konkrétně znamenalo, že obviněný měl finanční prostředky za prodané osobní automobily převést firmě Š. A., a. s. Pokud tak neučinil, nýbrž jednal popsaným způsobem a firmě Š. A., a. s. tím způsobil škodu v uvedené výši (formálně škodu velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák.), naplnil (z formálního hlediska) se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům po objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Neobstojí pak ani argumentace obviněného odvolávající se na to, že se jednalo o vztah mezi dvěma právnickými osobami (A. H., s. r. o. a Š. A., a. s.). Není sporu o tom, že mezi oběma společnostmi existoval právní vztah (založený smlouvou). Inkriminované jednání obviněného zakládající znaky uvedeného trestného činu však vybočilo z mezí tohoto vztahu, šlo o jednání fyzické osoby s trestně právními důsledky. V podrobnostech lze odkázat na úvahy a závěry odvolacího soudu zmíněné v jeho rozsudku.
Pro právní kvalifikaci posuzovaného činu pak bylo právně bezvýznamné tvrzení obviněného, že firma A. H., s. r. o. se bez jeho zavinění dostala do platební neschopnosti, a protože plnila své další závazky (např. vůči KB, a. s.), nebyla schopna plnit své závazky k firmě Š. A., a. s. Z důvodů výše vyložených bylo třeba za neudržitelný označit jeho názor, že postup firmy A. H., s. r. o. v obchodních vztazích odpovídal obchodním pravidlům a postupu běžnému v té době na obchodním trhu.
Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem a s přihlédnutím k důvodům rozvedeným v napadeném rozhodnutí i z hlediska materiální stránky podle §88 odst. 1 tr. zák. nedovodil dovolatelem namítaný nesoulad mezi popisem skutku v tomto rozhodnutí a použitou právní kvalifikací jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý