ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.447.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 447/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2004 o dovolání podaném obviněným V. P.,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 6 To 458/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 165/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 29 T 165/2003, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 22. 2. 2002 podal u pojišťovny K., a.s. se sídlem P., hlášení o dopravní nehodě ze dne 17. 2. 2002 na parkovišti v P., při které došlo k poškození osobního vozidla zn. Trabant 601, majitele O. Z., přičemž v hlášení zaměnil vozidlo, se kterým byla způsobena dopravní nehoda, a to nákladní vozidlo zn. Avie, u kterého nebylo zaplaceno povinné ručení, za vozidlo zn. Toyota Hiace, s uzavřeným povinným ručením, a toto hlášení o dopravní nehodě předal k likvidaci uvedené pojišťovně, jejímiž pracovníky byla tato pojistná událost odložena s ohledem na malou výši škody bez náhrady“. Za tento trestný čin mu byl podle §250a odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtrnácti dnů.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 6 To 458/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 10. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 6 To 458/2003, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s tím, že výrok usnesení napadá „v plném rozsahu“. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že skutek, jak byl soudem zjištěn, nevykazuje zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák. Dovolatel zdůraznil, že k trestnosti činu je zapotřebí nejen naplnění jeho formálních znaků, ale též znaků materiálních. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na obsah ustanovení §3 odst. 1, 2 tr. zák. a na tomto základě dovodil, že skutkové okolnosti jeho jednání, v němž by „za určitých okolností“ mohly být spatřovány formální znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu, postrádají zákonný požadavek, aby stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl vyšší než nepatrný, a proto se o trestný čin jednat nemůže. Dovolatel konstatoval, že trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. je sice trestným činem ohrožovacím a není tudíž nutno, aby pachatel způsobil škodu. V jeho případě však k ohrožení (či poruše) majetku pojišťovny nedošlo vůbec. Tato okolnost byla podle dovolatele konečně zjištěna i v řízení před soudem. Přitom konkrétní skutkový stav věci má rozhodující význam při správném posuzování tzv. materiální stránky činu. Ačkoliv stanovení formálních znaků skutkové podstaty podle dovolatele předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, na druhé straně se stejně tak předpokládá, že existuje celá škála skutků, jež ani při splnění formálních znaků dané skutkové podstaty nedosahují stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, tedy běžně se vyskytujícím případům dotčené skutkové podstaty. Uvedené skutečnosti pak vedly dovolatele k závěru, že soud v napadeném rozhodnutí nesprávně a v rozporu s již zmiňovanými ustanoveními trestního zákona a navíc i s rozhodnutím Nejvyššího soudu „Rt 43/96“, chybně po právní stránce hodnotil zjištěné skutkové okolnosti, pokudf dovolatelovo jednání kvalifikoval jako skutek dosahující typové nebezpečnosti skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., ačkoliv (s ohledem na absenci materiální stránky předmětného činu) se o tento trestný čin v daném případě jednat nemohlo.
Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „ usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 458/2003, ze dne 23. 10. 2003, zrušil a v důsledku toho zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 165/2003 ze dne 26. 8. 2003 a usnesení Obvodního soudu v pro Prahu 5 dle §152 odst. 1 písm. d) tr. ř. ze dne 20. 11. 2003 o paušálních nákladech trestního řízení, a dále ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněného ve smyslu ustanovení §223 odst. 2 tr. ř. zastavuje.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky týkající se nedostatku materiální stránky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. sice odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze je však považovat za důvodné. Objektem trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je zájem na ochraně pojistných vztahů, přičemž k naplnění skutkové podstaty podle §250a odst. 1 tr. zák. postačuje, aby pachatel při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na pojistné plnění uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. K trestní odpovědnosti za trestný čin pojistného podvodu se přitom nevyžaduje vznik škody, což znamená, že ani úmysl pachatele nemusí ke způsobení škody směřovat. Jestliže tedy způsobení majetkové či nemajetkové škody ani zištný úmysl pachatele vůbec nejsou formálními znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., pak skutečnost, že jednání dovolatele mělo směřovat jen ke způsobení škody v nepatrné výši (1. 380,- Kč), není podle státního zástupce rozhodná do té míry, že by stupeň nebezpečnosti dovolatelova činu snižovala pod dolní hranici jeho typové nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). Takové případy lze nepochybně považovat za lehčí, popř. i za nejlehčí v praxi se vyskytující případy trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Nelze však dospět k závěru (a to ani s přihlédnutím k rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.), že by šlo o jednání vzhledem k absenci materiálního znaku beztrestná, popř. postižitelná pouze jako přestupek. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání současně vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud v posuzovaném případě dovolatel namítl, že skutek, jak jej zjistil soud, nevykazuje zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. především pro nedostatek materiálních znaků (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno tyto námitky považovat z hlediska dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3, §4 tr. zák.). K trestní odpovědnosti za trestný čin pojistného podvodu v této základní skutkové podstatě zákon nevyžaduje vznik škody, ať již majetkové či nemajetkové povahy. Tak je tomu teprve v případě kvalifikovaných skutkových podstat s vyšší trestní sazbou (§250a odst. 3, odst. 4 písm. b/ nebo odst. 5 tr. zák.).
V posuzovaném případě obviněného (dovolatele) V. P. je nejprve třeba poznamenat, že skutkový stav věci, jenž byl stručně formulován (popsán) ve výrokové části napadeného rozsudku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, které ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. V popisu skutku je v rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. zák. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní (podvodné) jednání dovolatele, vůči jakému subjektu i k jakému následku směřovalo. Z popisu skutku rovněž vyplývá zavinění obviněného (dovolatele) ve formě přímého úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.), jakož i příčinný vztah mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
Z odůvodnění napadeného usnesení (str. 2, 3) je zřejmé, že odvolací soud se při svém rozhodování vypořádal rovněž s otázkou, zda obviněný v konkrétním případě naplnil materiální podmínky trestnosti činu vyplývající z ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., neboť obviněný takové námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání). Vycházel přitom z názoru, že za stavu, kdy k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. není třeba vzniku škody, je rozhodná především povaha jednání obviněného. Přitom nezjistil, že by obviněný jednal v rozrušení či pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných podmínek, naopak podle odvolacího soudu lze jeho jednání charakterizovat jako „chladný kalkul“, tzn. jednání předem promyšlené a rozvážené. Odvolací soud proto nedovodil, že by společenská nebezpečnost předmětného činu nedosahovala ani dolní hranice typové nebezpečnosti a byla tudíž ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. nepatrná.
S názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí se posléze ztotožnil i Nejvyšší soud. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. V této souvislosti je především nutno připomenout obsah již zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 43/1996 SbRt., podle něhož při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků některé skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Aplikovatelnost shora uvedeného rozhodnutí (judikátu) založil dovolatel na argumentaci, že inkriminovaným jednáním nebyl poškozený subjekt (pojišťovna) v podstatě nijak poškozen, tj. že následek (resp. účinek), který z jeho jednání hrozil byl nepatrný. Uplatněný názor ovšem nebere v úvahu, že stupeň nebezpečnosti činu je určován kromě významu chráněného zájmu mj. například též způsobem provedení činu, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, mírou zavinění a pohnutkou pachatele (§3 odst. 4 tr. zák.). Z toho je možno dovodit, že s čím větší intenzitou budou naplněny formální znaky trestného činu, tím bude stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost vyšší a naopak. Podle zjištění soudů obou stupňů spočívala podstata podvodného jednání obviněného (dovolatele) v tom, že úmyslným uvedením nepravdivých údajů o pojistné události zamýšlel dosáhnout pojistného plnění na které by jinak neměl nárok. V tomto smyslu šlo nepochybně o jednání předem uvážené a promyšlené. Pokud obviněný (dovolatel) popsaným způsobem současně naplnil po objektivní i po subjektivní stránce všechny potřebné (formální) znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., nelze v ničem dovodit, že by inkriminovaný čin neodpovídal jiným běžně se vyskytujícím trestným činům pojistného podvodu v jeho základní skutkové podstatě. Poněvadž k trestnosti tohoto činu (jak bylo opakovaně uvedeno) není v daném případě zapotřebí způsobení škody, došlo k jeho dokonání již před tím, než byla pracovníky pojišťovny pojistná událost s ohledem na malou výši škody odložena bez náhrady. Že bude pojišťovna nakonec postupovat tímto způsobem, obviněný (dovolatel) zjevně nepředpokládal, resp. nepočítal s tím, neboť jinak by jeho jednání postrádalo jakoukoliv logiku. Skutečnost, zda z jeho jednání nakonec vzešel nějaký následek (účinek) či nikoli, má zde proto význam toliko z hlediska obecného stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost vedle ostatních kritérií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., nikoliv však pro závěr o existenci okolnosti , jejíž výlučnost (v materiálním smyslu) by snižovala stupeň nebezpečnosti předmětného činu pod její typovou hranici na úroveň toliko nepatrnou (§3 odst. 2 tr. zák.).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. P. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler