ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.474.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 474/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání, které podal obviněný A. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 101/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, byl obviněný A. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spočíval v jednáních popsaných pod body 1) až 4) výrokové části rozsudku, přičemž jednání pod bodem 1) se dopustil společně s obviněným P. Podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný A. S. odsouzen ke „společnému souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody“ v trvání třiceti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově ze dne 31. 1. 2002, č. j. 101 T 132/2001-220, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad a byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento zrušující výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto, že se obviněný A. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 7. 2002, 1 Zt 159/2002, a to pro skutek, v němž byl spatřován návod k trestnému činu úvěrového podvodu podle §§10 odst. 1 písm. b), §250b odst. 1 tr. zák. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 3 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu a o odkázání některých poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
V předmětné trestní věci podal obviněný A. S. následně dovolání, které směřovalo proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a v rozsahu výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) směřovalo též proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že soud prvního stupně jej uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a do svého rozhodnutí za použití ustanovení §37a tr. zák. zahrnul (jako část pokračujícího trestného činu) i jednání, pro které byl dovolatel již předtím pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001. Dovolatel zdůraznil, že část pokračujícího trestného činu byla spáchána před 1. 1. 2002, tedy před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. S poukazem na tuto skutečnost dovolatel namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť byl uznán vinným ačkoliv v daném případě existovala překážka věci pravomocně rozhodnuté a trestní stíhání mělo být v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno. Podle dovolatele je nutno vzít v úvahu, že zmiňovaná novela trestního řádu má nejen procesní účinky, ale i důsledky hmotně právní. Přitom podle §16 odst. 1 tr. zák. je možno použít pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže je to pro pachatele - ve srovnání s trestním zákonem účinným v době spáchání činu - příznivější. Podle přesvědčení dovolatele by podle dřívější právní úpravy s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepochybně došlo k zastavení řízení a nemohlo by tak dojít k jeho odsouzení za použití §37a tr. zák., jak se v posuzovaném případě stalo. Tento postup obou soudů byl podle názoru dovolatele v rozporu s §16 odst. 1 tr. zák., neboť se jednalo o případ retroaktivity, která je nepřípustná podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný v závěru podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že „rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, se zrušují“. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pro uplatnění námitek týkajících se nepřípustnosti trestního stíhání je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky dovolatele o nesprávné aplikaci §16 odst. 1 tr. zák. a retroaktivnímu užití ustanovení §37a tr. zák. však podle státního zástupce dovolatelem uvedenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Státní zástupce dále poukázal na to, že je nepochybné, že všechny útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal dovolatel před 1. 1. 2002, tj. před účinností zákona č. 265/2001 Sb. (Pokud je v dovolání uvedeno, že část pokračujícího trestného činu byla spáchána po této novele, je tento údaj v rozporu s údaji uvedenými ve výroku o vině.). Poněvadž rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001, nabyl právní moci až po 1. 1. 2002, lze podle státního zástupce na něj v zásadě vztáhnout účinky §11 odst. 2 tr. ř. Podle názoru státního zástupce zohlednění ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. nemůže mít za následek tak dalekosáhlé prolomení zásady lex fori, aby s procesním úkonem učiněným za nové úpravy, byly spojovány účinky, které měl za úpravy dřívější. (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1105/2003 a sp. zn. 3 Tdo 905/2003). Podle státního zástupce je třeba za podstatné považovat to, že v předmětné trestní věci bylo při rozhodování o vině a trestu aplikováno též ustanovení §37a tr. zák., které je ustanovením vyloženě hmotně právním a na jehož aplikaci plně doléhá §16 odst. 1 tr. zák. I v případě, že ke spáchání všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu došlo před 1. 1. 2002, pak to, zda lze v takovém případě aplikovat zákon pozdější, včetně možnosti případného užití §37a tr. zák., anebo zákon účinný v době spáchání činu, odvisí od posouzení věci z hlediska ustanovení 16 odst. 1 tr. zák., což platí i tehdy, nastala-li okolnost odůvodňující nepřípustnost trestního stíhání ohledně některého z dílčích útoků až po 1. 1. 2002. V případě, kdy v důsledku uplatnění zákazu retroaktivity pozdějšího zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. by trestní stíhání nemohlo vést k naplnění jeho účelu, nebude takové trestní stíhání přípustné, byť ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. by tomu nebránilo (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 294/2001). Státní zástupce dovodil, že v případech, kdy o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu dokonaného před 1. 1. 2002 bylo rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, je postih pachatele za další dílčí útoky možný pouze za retroaktivní aplikace §37a tr. zák. Takováto retroaktivní aplikace by s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. byla možná pouze za situace, kdyby novější právní úprava byla pro obviněného celkově příznivější. Tento závěr však podle státního zástupce v trestní věci dovolatele učinit nelze. Jednání dovolatele by totiž vzhledem k výši způsobené škody podle dřívější i novější právní úpravy vykazovalo znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002 by nebylo možno za některý z dílčích útoků uložit trest. To znamená, že pokud soudy při svém rozhodování použily ustanovení §37a tr. zák. a aplikovaly tak trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb., postupovaly v rozporu s §16 odst. 1 tr. zák. a jejich rozhodnutí tudíž spočívala na nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 676/2003, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný A. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný (dovolatel) uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o něž je dovolání obviněným opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tzn. nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel namítl, že v řízení před soudy obou stupňů bylo nesprávně aplikováno ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a v důsledku tohoto došlo k jeho tíži k retroaktivnímu použití ustanovení §37a tr. zák., pak s přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejícím odstavci lze mít za to, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně právního posouzení podle trestního zákona (srov. §16 odst. 1 tr. zák.), je třeba rozlišovat procesní stihatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu (lex fori). V projednávaném případě Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001 a Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, rozhodovaly o pokračujícím trestném činu (spáchaném v době od 12. 3. 2001 do 5. 4. 2001) již za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tedy po 1. 1. 2002. Vzhledem k obsahu novelizovaného ustanovení §11 odst. 2 a ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. nemohlo pravomocné meritorní rozhodnutí učiněné po účinnosti citované novely již vyvolat (oproti předchozí právní úpravě) ve vztahu k dalším útokům pokračujícího trestného činu účinek spočívající v překážce věci rozhodnuté (rei iudicatae) jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Předmětná otázka byla již řešena též v judikatuře. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 SbRt. dospěl k závěru, že účinky ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona (tj. po 1. 1. 2002). S ohledem na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestněprávních normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění §11 odst. 2 tr. ř. aplikovat zpětně, a to s ohledem na s ním spojené hmotně právní důsledky. To znamená, že ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. nelze použít na rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, která vznikla před 1. 1. 2002. Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě obviněného A. S. však tato překážka před 1. 1. 2002 nevznikla, neboť o žádném dílčím útoku (skutku) pokračujícího trestného činu nebylo před účinností zákona č. 265/2001 Sb. rozhodnuto.
Z hmotně právního ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu, stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Konkrétní čin konkrétního pachatele je proto nutno podřadit pod všechny souhrny trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající dnem spáchání činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Z tohoto hlediska zůstala trestnost trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pozdější právní úpravou v podstatě nedotčena . Oproti stavu v době páchání trestného činu se nezměnilo ani hmotně právní ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Trestnost činu podle uvedených (základních) hledisek nemůže mít na posuzovaný případ žádný vliv. V dovolatelem namítaném směru pak zbývalo rovněž posoudit, zda použití pozdějšího zákona (jako zákona pro obviněného příznivějšího) bylo odůvodněno s ohledem na aplikaci §37a tr. zák. o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.
Podle ustanovení §37a tr. zák., které bylo do trestního zákona zavedeno teprve s účinností od 1. 1. 2002, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zák.), za jehož ostatní útoky byl již soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, zruší v rozsudku dřívějším výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Jestliže by soud v posuzované věci obviněného A. S. podle §37a tr. zák. nepostupoval a použil by trestní zákon účinný v době spáchání činu, který uvedené ustanovení neobsahoval, musel by nejprve vyřešit, zda s ohledem na již vydaný rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 101 T 132/2001, ohledně dílčích útoků (skutků) pokračujícího trestného činu podvodu, lze o dalších dílčích útocích (vzhledem k zásadě ne bis in idem) vůbec rozhodnout. Pokud by dospěl k závěru, že důvody vylučující stihatelnost činu zde nejsou ), a nepřichází tedy v úvahu zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost (§11 odst. 1 písm. f/ tr. ř.), zjistil by, že nelze postupovat jinak než podle zásad o uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. Tím by se ovšem v tomto konkrétním případě následně vytvořil stav, že by obviněný (dovolatel) byl odsouzen za dva (pokračující) trestné činy podvodu, a to za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku ze dne 31. 1. 2002 (který by nebylo možno zrušit ve výroku o vině), a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. vzhledem k útokům (skutkům) v bodě 1) a 2) z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 9 T 101/2002, byť by mu za oba tyto trestné činy byl uložen jediný (souhrnný) trest. Naproti tomu při aplikaci pozdějšího zákona by ustanovení §37a tr. zák. umožňovalo rozhodnout o všech dílčích útocích (skutcích) jako o jednom trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jakož i o uložení jediného (společného) trestu. Lze proto uzavřít, že použití trestního zákona pozdějšího bylo pro obviněného (dovolatele) A. S. příznivější než použití zákona účinného v době spáchání činu. Postup Okresního soudu v Karviné, jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, nemůže být tudíž zatížen dovolatelem namítanými vadami. Krajskému soudu v Ostravě jako soudu odvolacímu nelze proto vytknout, že postup soudu prvního stupně (s výhradou, že při ukládání společného trestu bylo nadbytečně citováno též ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.) považoval za správný.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích nepovažoval Nejvyšší soud argumentaci uplatněnou dovolatelem za jakkoliv opodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. S. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler