ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.495.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 495/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2004 o dovolání podaném M. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 7 To 375/2003 ze dne 2. 12. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 127/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 127/2002 ze dne 28. 7. 2003 byl M. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil skutkem přesně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal M. K. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením pod sp. zn. 7 To 375/2003 ze dne 2. 12. 2003, jímž je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě a s ním spojeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal M. K. včas, prostřednictvím svého obhájce a za dodržení i všech dalších zákonem stanovených podmínek, dovolání, když dovolací důvody spatřuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), b) tr. ř. Na tomto místě je však potřebné uvést, že užitý důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl dovolatelem označen zjevně chybně, když z argumentace vedené v obsahu dovolání je zřejmé, že ta se vztahuje k dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud se tak zabýval existencí právě takto stanoveného dovolacího důvodu. V samotném odůvodnění užitého mimořádného opravného prostředku potom dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že část hlavního líčení konaného dne 28. 7. 2003 v jeho věci, a to Okresním soudem ve Frýdku-Místku, byla konána v jeho nepřítomnosti a to v rozporu s trestním řádem, protože šlo o nutnou obhajobu a tedy o právo obviněného, aby jeho obhájce byl přítomen vždy celému hlavnímu líčení konaného soudem (tedy od jeho samého počátku).
V této souvislosti poukázal i na obsah inkriminovaného protokolu o hlavním líčení (jeho opravu provedenou příslušným předsedou senátu, který ve věci rozhodoval) s tím, že ani odvolací soud si tuto skutečnost neověřil a bez dalšího si vystačil s pouhou úvahou o nedůslednosti zapisovatelky a následně přijatým závěrem o přítomnosti obhájce po celou dobu konání předmětného hlavního líčení. K dovolacímu důvodu vymezeného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že oba soudy si nedostatečně ujasnily konkrétní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (přisvojení si cizí věci právě ve vazbě na zjištěný skutkový stav). Poukazuje na tvrzení obsažené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve které se uvádí, že část získaných peněz použil k zakrytí manka z předcházejícího období“, kdy i z důvodů tohoto rozhodnutí plyne, že peníze předával poškozené společnosti, ale pod jinou legendou, tedy k pokrytí svých dřívějších závazků. V tomto směru poukázal i na dřívější judikaturu (např. R 34/64), kdy v souvislosti s někdejším trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 tr. zák. se má zato, že zakrýváním již vzniklé škody není způsobována škoda další. Ze skutkové věty citovaného rozsudku potom nevyplývá jakou část takto získaných peněz užil pro svou potřebu a jakou část k zakrytí manka. Poukázal také na nesprávný výklad mandátní smlouvy uzavřené mezi ním a poškozeným s tím, že on pouze rozvážel a prodával zboží, když šlo o věci určené spíše druhově než individuálně s poukazem na soudní praxi, která vychází z toho, že u druhově určených věcí zpronevěra nepřichází v úvahu a při splnění dalších zákonných kriterií by mohlo jít takto o podvod. Z těchto úvah potom dospěl k tomu, že je na místě budovat závěry o tom, zda peníze, které převzal po prodeji zboží, se staly jeho vlastnictvím či nikoli a zda je byl povinen odevzdat ve stejných bankovkách jaké obdržel či je byl povinen vyúčtovat, tedy s povinností zaplatit určitou částku peněz a nikoliv konkrétní bankovky. Poukázal i na rozpornost tvrzení soudů obsažená v důvodech citovaných rozhodnutí stran jeho deklarovaného doznání se k páchání předmětné trestné činnosti. Dále namítl, že soudy odmítly jím navrhované důkazy, které by vedly k ozřejmění fungování poškozené firmy a to zejména výslechy svědků, kteří by se vyjádřili k úpravě obchodních vztahů mezi dealery a společností M. A., spol. s r. o. V této souvislosti potom popsal postup při prodeji zboží dealerem, kdy byla poškozeným stanovena různá cena za prodej zboží a bylo na dealerovi, aby se rozhodl za kterou z cen příslušné zboží prodá, kdy tímto způsobem mohl vzniknout vlastní účetní rozdíl či manko. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že jsou naplněny oba dovolací důvody a proto se domáhal „zrušení zamítavého usnesení Krajského soudu v Ostravě i odsuzujícího prvostupňového rozsudku ve Frýdku-Místku“. Současně navrhl, aby mu uložený trest odnětí svobody, který v současné době vykonává, byl podle ustanovení §265o tr. ř. přerušen do meritorního rozhodnutí ve věci.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který uvedl k dovolacímu důvodu uplatněnému podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že nemá dostatek informací, aby se k takto podanému dovolání mohl vyjádřit, nicméně pochybuje o tom, že by příslušný soud porušil namítané ustanovení o nutné obhajobě, když obhájce JUDr. L., jehož se údajná nepřítomnost u jednání soudu týkala, tuto skutečnost ani v odvolání jež za dovolatele podával, nesignalizoval a tuto námitku vznesl až JUDr. J., který obhajobu dovolatele převzal. Pokud by však soud skutečně jednal v nepřítomnosti obhájce za situace, kdy obviněný musel podle zákona obhájce mít, byl by důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatněn oprávněně a připadalo by v úvahu zrušení rozhodnutí odvolacího i prvostupňového soudu a přikázání věci Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí. Stran dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potom uvedl, že obsahuje stejně námitky uplatněné v jeho odvolání s tím, že na ně reagoval ve svém rozhodnutí již soud odvolací. K otázce věcí druhově určených poukázal na to, že i peníze jsou věcí určenou druhově a přesto se protiprávní užití svěřených peněz (v hotovosti) běžně posuzuje jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., kdy totéž platí i o dalších věcech jako jsou suroviny, potraviny, palivo apod. Nelze také přistoupit na představu, že pokud pachatel tržbou ze svěřených věcí umořuje starší dluh k poškozenému (vzniklý ovšem rovněž zpronevěrou), nedopouští se tím trestného činu. Z hlediska rozsahu zpronevěřených prostředků je třeba vycházet (a tak postupovaly v dané věci i soudy) z rozdílu mezi hodnotou, jež mělo zboží svěřené mandatáři a hodnotou zboží vráceného in natura a (nebo) vyplacenými peněžními prostředky utrženými za prodej svěřeného zboží mandantovi. V té části jednání dovolatele, kdy peníze získané za část svěřeného a prodaného zboží mandantovi předal, nemůže sice jít o trestný čin zpronevěry, avšak ani zápočet těchto peněz na starší dluhy se nijak nedotýká dokonané zpronevěry z minula,která se tímto způsobem „vyřešila“ pouze účetně, což na celkový rozsah způsobené škody nemá žádný vliv. Na tom nic nemění ani odkaz na zastaralou a dnes nepoužitelnou judikaturu. Proto ohledně dovolacího důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přichází v úvahu, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, když důvody, pro které se lze dovolání domáhat, jsou také zákonem taxativně stanoveny. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., kterého se v dané věci dovolatel domáhá, je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V posuzované věci nepochybně v uvedeném řízení dovolatel měl (musel) mít obhájce z důvodů,které jsou stanoveny v §36 odst. 3 tr. ř. s ohledem na příslušnou trestní sazbu, vymezenou skutkovou podstatou trestného činu, pro který byl stíhán. Této skutečnosti si oba soudy byly nepochybně vědomy a spor je tak veden pouze o to, jestli jimi bylo citované ustanovení zákona důsledně respektováno. Je pravdou, že s ohledem na tvrzení dovolatele uplatněné již v odvolacím řízení si měl odvolací soud sjednat z pohledu užité argumentace jasno a provést příslušné šetření ze kterého by získal podklady umožňující mu adekvátně rozhodnout. Pouhé (v zásadě) domněnky, plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, za dané situace nestačily. S ohledem na tvrzení dovolatele proto příslušné šetření provedl dovolací soud (§265o odst. 2 tr. ř.) a takto z přípisu poskytnutého soudem prvního stupně a vyjádření příslušných osob zjistil, že jak předseda senátu, tak i přísedící a zapisovatelka, stejně jako obhájce, který dovolatele v kritické době obhajoval (JUDr. L.), potvrdili, že u hlavního líčení konaného před Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 28. 7. 2003 byl obhájce dovolatele JUDr. L. přítomen tomuto hlavnímu líčení, a to od jeho počátku (od 8,00 hod.) až do jeho skočení (v 9,45 hod.). Tvrzení dovolatele o tom, že nebylo důsledně respektováno jeho právo na to, aby v trestním řízení byl v každé jeho fázi obhajován (přítomným obhájcem), tak není pravdivé a odporuje reálné skutečnosti zjištěné a takto konstatované dovolacím soudem.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než dovolání podané z důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Co se týče důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v takovém případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen také zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu se způsobem jednání, vyjádřeným v příslušné skutkové podstatě trestného činu, právě s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, případně i další okolnosti relevantní obecně z hledisek norem hmotného práva. V projednávané věci lze konstatovat, že soud prvého stupně v příslušné skutkové větě z hlediska popisu skutku samotného tento popsal způsobem, který je dostatečným pro aplikaci skutkové podstaty trestného činu zpronevěry tak jak k ní také posléze dospěl. Je ovšem na místě také uvést,že pokud v popisu skutku uvedl, že obviněný „takto získané peníze použil pro svou osobní potřebu či k zakrytí manka z předcházejícího období“ je v části, ve které se hovoří o zakrytí manka z předcházejícího období zjevně redundantní, když z odůvodnění rozhodnutí obou soudů zjevně plyne, že šlo o peníze, kterými v průběhu své trestné činnosti umenšoval škodu, která však primárně vznikla právě tím, že peníze získané prodejem věcí poškozeného použil pro svou potřebu. Podstatným v tomto směru je výše způsobené škody, která vznikla právě tím, že uvedeným způsobem získané peníze užil pro svou potřebu a nic na tom nemění ani fakt, že konečná výše způsobené škody byla shledána i tak, že jí dovolatel snižoval umořením staršího dluhu k poškozenému, který ovšem vznikl rovněž zpronevěrou. Podstatným zůstává, že výše způsobené škody (rozsah zpronevěřených prostředků) představuje rozdíl mezi hodnotou zboží svěřeného mandatáři a hodnotou zboží mandantu vráceného ať už zbožím in natura či penězmi za prodej zboží utrženými. Odkaz na případnou judikaturu v tomto směru je nepřípadný, stejně jako úvahy o tom, že ve vztahu k věcem druhově určeným se nelze dopustit zpronevěry, když v tomto směru lze odkázat ve stručnosti na vyjádření státního zástupce, se kterým se dovolací soud shoduje. Konečně stran odmítnutí návrhu dovolatele na doplnění dokazování nutno poukázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který v jeho důvodech přiléhavě vysvětlil z jakých důkazů v dané věci provedených, vycházel a také přiléhavě vysvětlil proč ve věci další dokazování již neprováděl. Dovolatelem namítaná různá výše cen uplatněných u prodeje zboží (a z toho plynoucí konstrukce o možnosti vzniku škody pouhým vznikem účetního rozdílu) nemá oporu v provedeném dokazování, jehož rozsah i obsah je dostatečný pro přijetí adekvátního právního hodnocení skutku. Nelze než uzavřít, že skutkový stav věci zjištěný po vyhodnocení provedených důkazů, jež byl popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, obsahuje všechny základní skutkové okolnosti, které ve svém souhrnu tvoří zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. V popisu skutku je v dostatečném rozsahu předpokládaném v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedeno, v čem mělo spočívat konkrétní jednání dovolatele, vůči jakému subjektu směřovalo, jakým způsobem si přisvojil věci, které mu byly svěřeny, koho poškodil a jaká byla výše škody způsobená na cizím majetku. Popsané nedostatky v postupu obou soudů shora uvedené jsou potom zjevně formálního charakteru, bez vlivu na posouzení dané věci a to ani na dovolatelem namítaný částečný rozpor mezi popisem skutku a užitou právní kvalifikací, když nedostatečné prověření tvrzení dovolatele ohledně namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolací soud napravil.
S poukazem na uvedené tak i stran namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí přitom učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s poukazem na uvedené o návrhu na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka