ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.771.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 771/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2004 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 74/2004 ze dne 11. 3. 2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 93/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 93/2003 ze dne 21. 10. 2003 byl M. B. uznán vinným trestnými činy vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 1 trestního zákona a vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272e odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), jichž se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že v době od 1. 10. 2002 do 22. 10. 2002 úmyslně, bezdůvodně a bez povolení svých nadřízených nedocházel na svoje pracoviště v P. s. z. š. v H. K., spol. s r. o., kde od 26. 8. 2002 vykonával podle povolávacího příkazu Okresního úřadu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2002, č. j. 237/2002-O114/2002/CS, civilní službu a jako omluvu své nepřítomnosti předložil doklady o začátku své pracovní neschopnosti dnem 2. 9. 2002 a ukončení dnem 26. 10. 2002, ačkoliv jeho pracovní neschopnost ze dne 2. 9. 2002 byla ukončena dnem 30. 9. 2002 a od 23. 10. 2002 do 26. 10. 2002 byl práce neschopen opětovně. Za tyto trestné činy mu byl podle §272e odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 12 To 74/2004 ze dne 11. 3. 2004 a to tak, že z podnětu odvolání obžalovaného napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil a trestní věc obviněného pro výše popsaný skutek v rozsudku kvalifikovaný jako výše uvedené trestné činy postoupil Magistrátu města H. K. V důvodech citovaného rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že závěr okresního soudu, podle kterého obviněný naplnil svým jednáním skutkové podstaty shora uvedených trestných činů, je po formální stránce správný a má oporu v provedeném dokazování. Přes tuto skutečnost však dospěl k závěru, že na straně obviněného nebyla naplněna materiální stránka uvedených trestných činů. Obviněný totiž nebyl dosud soudně trestán, nebyl projednáván ani pro přestupek. K jeho jednání mohla přispět i určitá animozita ke svědkyni Č. (ředitelce označené školy), která podle subjektivního přesvědčení obviněného měla na něj příliš vysoké nároky, přestože se snažil pracovat podle svých možností. Zdůraznil také časový odstup od spáchaného jednání. Za dané situace dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné jednání obviněného nedosáhlo intenzity trestného činu, avšak mohlo by být posouzeno jako přestupek, když s ohledem na ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích dosud neuplynula roční prekluzivní lhůta uvedená v §20 odst. 1 zákona o přestupcích, a proto také uvedeným rozhodnutím napadený rozsudek zrušil podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. (v odůvodnění nesprávně uvedeno tr. zák.) a věc postoupil Magistrátu města H. K., neboť tak měl učinit podle §222 odst. 1 tr. ř. již okresní soud.
Uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla dovoláním podaným včas a za splnění všech zákonem předpokládaných náležitostí nejvyšší státní zástupkyně a to v neprospěch obviněného, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech dovolání potom namítla, že čin může být posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), což znamená, že jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají znaky některé skutkové podstaty. Při těchto úvahách je nutno vcházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty (jak i v předmětné věci), zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná zásada se proto uplatní pouze tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, jestliže tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Má za to, že v posuzované věci nelze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, že by důvodem vyhýbání se výkonu civilní služby ze strany obviněného byla určitá animozita k ředitelce základní školy (kde civilní službu vykonával) s tím, že ta na něj kladla příliš vysoké nároky. Stran dalších skutečností, ze kterých odvolací soud dovodil absenci materiální stránky předmětných trestných činů, potom dovolatelka konstatovala, že se jedná o okolnosti, které bylo možné zohlednit při úvahách o trestu, nikoli však při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného, na který je třeba usuzovat z konkrétních zjištění o rozhodných skutkových okolnostech i z celkového negativního postoje obviněného k výkonu civilní služby. Nelze proto dospět k závěru, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného v předmětné věci by byl pro společnost nepatrný. Po stručné úvaze o souběhu trestných činů vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 1 tr. zák. a vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272e odst. 2 tr. zák. se závěrem, že je vyloučen jednočinný souběh těchto trestných činů (což však nečiní předmětem dovolacích námitek) dospěla dovolatelka k závěru, že z uvedených skutečností je zřejmé, že v předmětné trestní věci došlo podceněním materiální stránky souzeného trestného činu k jeho nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu užitého dovolacího důvodu a v této souvislosti k vydání zákonu odporujícímu rozhodnutí, jímž bylo jednání obviněného postoupeno k vyřízení správnímu orgánu s tím, že se nejedná o trestný čin, avšak mohlo by se jednat o přestupek. Proto navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 74/2004 ze dne 11. 3. 2004 a to v celém rozsahu a dále zrušil i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil M. B., kdy především poukázal na nepříznivou atmosféru, která jej provázela při výkonu civilní služby v uvedené škole, především však na nepřátelské jednání ze strany ředitelky. Poukázal i na svou neznalost v souvislosti s ukončením jeho předmětné pracovní neschopnosti a na skutečnost, že po jejím ukončení se dostavil do školy a byl ředitelkou vykázán s tím, že probíhá jeho přeřazení. Připustil, že učinil chybu, když se nešel poradit stran zmíněné pracovní neschopnosti s pracovnicí okresního úřadu, dodal však, že v tomto směru uvěřil zmíněnému tvrzení ředitelky školy. Dodal, že samotné trestní řízení pro něj bylo „největším trestem“ s tím, že byl již projednán pro přestupek a zaplatil uloženou pokutu. Uzavřel s tím, že se snažil civilní službu vykonávat svědomitě a celá situace vznikla právě pro rozpory s ředitelkou školy, která neakceptovala jeho výhrady proti průběhu civilní služby. Poté co byl přeřazen k výkonu civilní služby k jiné organizaci, již civilní službu vykonával bez jakýchkoli problémů s velmi dobrým hodnocením příslušné organizace.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je takto určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V uvedených souvislostech potom dovolatelka namítla, že předmětný skutek vykazuje takový stupeň jednání nebezpečného pro společnost, že obviněný měl být uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272d odst. 1 tr. zák. a to z důvodů podrobně rozvedených v obsahu podaného dovolání. Takto konstatovanou výtku týkající se správnosti aplikace hmotného práva v rámci trestního zákona je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. K uvedené námitce (absence materiální stránky trestného činu) nutno uvést, že podle §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zásada zákonem stanovená (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti činu pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu. Kriteria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je i obsahem ustálené judikatury, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak příslušného trestného činu, tedy zda v jeho případě (v konkrétní věci) čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon přepokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících (standartních) případech, bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se však uplatní pouze tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě (přestože byly naplněny formální znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu), nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost. Podle přesvědčení dovolacího soudu, v projednávané věci stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného z pohledu již řečeného, úrovně dosahující již hranice požadované pro označený trestný čin nedosáhl. Z projednání věci před soudy a dokazování v této souvislosti vedeného je nepochybné, že mezi obviněným a ředitelkou školy panovaly nepřátelské vztahy na jejichž rozsahu a intenzitě se zjevně podílely obě strany. Z provedeného dokazování je také zjevné, že obviněný se svým povinnostem plynoucím z jeho zařazení při výkonu civilní služby nevyhýbal cíleně a soustavně po delší dobu. Nelze nevidět nevstřícnost ze strany ředitelky školy se snahou o vyřešení vzniklé situace, zejména v souvislosti s pracovními neschopnostmi obviněného. V této souvislosti je na místě jenom na okraj připomenout svědectví soudu poskytnuté K. B.,která potvrdila ve své výpovědi, že byla přítomna incidentu mezi ředitelkou a obviněným dne 30. 9. 2002 a že v té chvíli ředitelka obviněného ze školy vykázala a takto potvrdila výpověď obviněného stran důležité okolnosti ilustrující vzájemné vztahy mezi nimi. Bez ohledu na tuto skutečnost vzbuzující vůbec pochybnosti stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, nelze ani přehlédnout z hlediska námitek vznesených dovolatelem, osobu obviněného, který nikdy nebyl soudně trestán ani postižen pro přestupek a nelze přehlédnout ani to, že poté co byl přeřazen k výkonu civilní služby k jiné organizaci, tuto vykonával svědomitě, odpovědně a bez jakýchkoliv problémů a v tomto směru má kladné reference. Stejně tak nelze přeceňovat v daných souvislostech ani dobu po kterou civilní službu z již uvedených důvodů nevykonával. Jedná se tak o komplex skutečností vymezených ustanovením §3 odst. 4 tr. zák. vztahujících se k určování stupně nebezpečnosti činu pro společnost, které představují nejen význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ale i způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku. To i s ohledem na konstantní judikaturu, kdy v dané věci při shledání formálních znaků uvedených trestných činů jde o případ, který nelze mít za běžně se vyskytující (obvyklý) a obsahující stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. To vše ve světle shora již řečeného umožnilo závěr, ke kterému posléze dospěl odvolací soud, který trestní věc obviněného postoupil příslušnému správnímu orgánu s odpovídajícím názorem, že jednání obviněného nedosáhlo takto intenzity trestného činu, avšak mohlo být posouzeno jako přestupek. Pouze na okraj lze dodat, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru bylo velmi stručné a soud se takto nevěnoval s dostatečnou pečlivostí všem aspektům projednávané problematiky, i když prostor pro přesnější a úplnější zdůvodnění svého rozhodnutí nepochybně měl.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil za dodržení podmínek vymezených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka