ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.791.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 791/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2004 dovolání obviněné Ing. J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 11 To 14/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 48/2003, a rozhodl takto:
Dovolání Ing. J. T. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 1 T 48/2003, byla obviněná Ing. J. T. uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona, za který byla podle §126 odst. 1 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná v době od 27. 10. 2000 do 11. 11. 2002 poté, co byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze vyhlášen konkurs na majetek dlužníka firmy P. s.r.o. P., okres R., odmítla splnit povinnost vyklizení bytu s příslušenstvím v domě na stavební parcele v J., okres R. a předat vyklizený byt správkyni konkursní podstaty JUDr. M. S., ačkoliv pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 6 C 292/99 ze dne 18. 10. 1999, tak měla učinit do třech měsíců od právní moci rozsudku, odmítla spolupracovat se správkyní konkursní podstaty, mařila její opatření a ohrozila zpeněžení majetku, neboť JUDr. S. musela vynaložit podstatně více energie, času a finančních prostředků, než bylo zapotřebí k realizaci prodeje nemovitosti, k níž došlo až po výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podala obviněná odvolání, kterým se zabýval dne 19. 2. 2004 ve veřejném zasedání Krajský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 11 To 14/2004 odvolání obviněné podle §256 zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku dovolání, ve kterém napadá jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak soudu prvého stupně, a to v otázce viny i v otázce trestu. Výslovně se ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V odůvodnění svého dovolání namítá, že oba soudy nerozlišovaly mezi civilněprávním deliktem a mezi naplněním skutkové podstaty trestného činu. Poukazuje nato, že neměla právní zastoupení a tedy neznala právní názor Nejvyššího soudu České republiky obsažený v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1574/96. Dále poukazuje, že podala i stížnost u Ústavního soudu, o níž bylo rozhodnuto usnesením o odmítnutí, které jí bylo doručeno až 6. 12. 2002. K tomu uvádí, že považuje za logické, že se splněním své povinnosti vyklidit byt čekala až do okamžiku, kdy bude rozhodnuto o jejích mimořádných opravných prostředcích.Také vyslovuje názor, že rozsudek, který jí vyklizení bytu ukládal, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Své jednání označuje za civilněprávní delikt, který byl nesprávně kriminalizován a posuzován jako trestný čin.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomíná, že existence občansko právního deliktu nevylučuje současnou existenci deliktu dle práva trestního; dále připomíná, že podání mimořádných opravných prostředků nemohlo mít za následek suspenzivní účinek a z tohoto pohledu považuje argumentaci dovolatelky za irelevantní. Obdobně hodnotí i námitku obviněné pokud jde o soulad rozhodnutí soudů obou stupňů s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky. Vzhledem k tomu, že podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a odvolacím soudem byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě je obsah dovolání s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť námitky obviněné nesprávné právní posouzení vytýkají. Pokud však jde o opodstatněnost námitek obviněné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Je zcela zjevné, že nemůže být za opodstatněnou považována námitka spočívající v tom, že jednání dovolatelky mělo povahu deliktu civilního a tedy, že nemělo být „kriminalizováno“, resp. právně posuzováno jako trestný čin. Existence deliktů občansko právní povahy souběžně s naplněním zákonných znaků skutkových podstat mnoha trestných činů je zcela běžnou záležitostí, přičemž nelze akceptovat názor, že by mělo jít o neoprávněnou „kriminalizaci“ jednání pachatele, jestliže jeho jednáním dojde jak k deliktu civilní povahy, tak současně k naplnění znaků skutkové podstaty některého trestného činu.
V projednávané věci je rovněž naprosto evidentní, že nelze za „logický“ považovat postup obviněné spočívající v tom, že se splněním své povinnosti čekala až na výsledek projednání podaných mimořádných opravných prostředků. Neznalost faktu, že podáním mimořádného opravného prostředku nenastává odklad plnění této povinnosti, není a nemůže být nikterak relevantní z hlediska posouzení jejího protiprávního jednání. Ani skutečnost, že obviněná neměla právní zastoupení, na této věci nic nemění. Účelovost a zjevná bezvýznamnost této argumentace je zvláště zřetelná s ohledem na skutečnost, že obviněné jako osobě s vysokoškolským vzděláním by mělo být alespoň nejzákladnější občanské právní vědomí vlastní, nehledě k tomu, že se v daném případě jednalo o nesplnění povinnosti z pravomocného soudního rozhodnutí, obsahujícího ve svém písemném vyhotovení doručeném obviněné i náležité poučení.
Ani argumentaci obviněné v tom smyslu, že nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu, nelze považovat za opodstatněnou námitku, tím méně ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu, kdy dovolatelka tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné a proto rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné Ing. J. T. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. září 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h