ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.8.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 8/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2004 o dovolání podaném obviněným P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 8 To 226/2002, a usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 7 Nt 86/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 12/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. 2 T 12/2001, v řízení vedeném proti obviněným M. F. a P. S. byl obviněný P. S. uznán vinným pod body 10. a 12. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., zčásti pod bodem 10. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem 13. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., pod body 14. a 15. trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., zčásti pod bodem 15. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem 16. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za trestné činy uvedené pod body 13., 14. a 15. byl obviněný P. S. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 9. 2000, č. j. 3 T 45/2000-39, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestné činy uvedené pod body 10., 12. a 16. byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 15 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 4. 2001, č. j. 3 T 45/2001-233, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. S. zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným J. Š. částku 2.000,- Kč, Š. Š. částku 28.240,- Kč a společnosti A. p., a. s., P. 2, částku 8.466,38 Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 31. 1. 2001 do zaplacení. Podle téhož zákonného ustanovení byl obviněný P. S. zavázán obviněným M. F. k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným J. K. částku 73.237,- Kč a společnosti A. p., a. s., P. 2, částku 21.571,- Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 31. 1. 2001 do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. H. a ČS – Ž. p., a. s., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byli odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. poškození H. H., Š. Š., H. B., J. K., V. K., R. M., K. p., a. s., agentura S. a Č. p., a. s., region Z. Č., agentura S.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 8 To 226/2002, jímž je podle §253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané zamítl. Ještě před tím usnesením ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 7 Nt 86/2002, tentýž soud zamítl podle §61 odst. 1 věta první tr. ř. a contrario žádost obviněného P. S. o navrácení lhůty k podání odvolání proti citovanému rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 29. 11. 2001 (§139 odst. 1 písm. b/ aa/ tr. ř.).
Proti oběma uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že mu nebylo umožněno řádné uplatnění práva na obhajobu, když mu nebyla umožněna přítomnost v hlavním líčení v srpnu 2001 u Okresního soudu v Rokycanech. K tomuto jednání jel osobním automobilem z K. V. do R., telefonicky asi jednu hodinu před jednáním oznámil soudu poruchu na vozidle a nesouhlasil s tím, aby bylo jednáno bez jeho účasti. Přesto toho dne byly prováděny důkazy, které měly vliv na vyslovení viny ve skutcích postižených rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech. Rovněž při hlavním líčení konaném u soudu prvního stupně dne 5. 9. 2001 nebyl přítomen, neboť v té době byl ve vazbě ve věznici H. S. Přesto byly při tomto jednání prováděny důkazy, jež měly vliv na výrok o jeho vině. Při tomto jednání vypovídala rovněž D. H., která soudu sdělila, že je (dovolatel) nepřítomen z důvodu vzetí do vazby. Soud však bez jeho souhlasu prováděl důkazy týkající se (v dovolání nespecifikovaného) skutku v citovaném rozsudku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl „zrušení všech napadených rozhodnutí a vrácení celé věci OS v Rokycanech k novému projednání a rozhodnutí.“
V doplňku dovolání dovolatel upřesnil, že svědkyně D. H. odmítla při hlavním líčení dne 5. 9. 2001 vypovídat z důvodu jeho nepřítomnosti u tohoto jednání, přičemž její výpověď měla být důkazem svědčícím v jeho prospěch.
K dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že rozsudek Okresního soudu v Rokycanech nabyl právní moci v řízení před soudem prvního stupně, a to navíc zřejmě již před 1. 1. 2002. Jde tudíž o rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné. Rovněž usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 7 Nt 86/2002, nepatří do okruhu rozhodnutí, která by bylo možno napadat dovoláním, a ani proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Pokud by byla dovoláním napadena pouze zmíněná rozhodnutí, byl by na místě postup podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolatel však dovolání zaměřil též proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 8 To 226/2002, proti kterému dovolání formálně přípustné je. Ohledně tohoto rozhodnutí však nejsou v dovolání uvedeny žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by měla vyplývat jeho nesprávnost. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí tak podle státního zástupce dovolání postrádá jednu ze základních náležitostí obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení §265a tr. ř. zčásti nepřípustné, a to pokud jím obviněný P. S. napadl usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 7 Nt 86/2002.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V odst. 2 ustanovení §265a tr. ř. pak zákonodárce vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Tímto rozhodnutím je:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Jelikož jde o taxativní výčet rozhodnutí, která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Proto za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat ani usnesení soudu druhého stupně, kterým v dané věci byla zamítnuta žádost obviněného P. S. o navrácení lhůty k podání odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání jako další mimořádný opravný prostředek bylo zavedeno do českého trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. ledna 2002. Jelikož bylo koncipováno jako specifický mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí, byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze a jen na ta rozhodnutí ve věci samé, která byla citována shora. Usnesení, jímž bylo soudem druhého stupně rozhodnuto výše popsaným způsobem, mezi nimi není uvedeno. Dovolání proti tomuto rozhodnutí proto není přípustné.
Pokud by bylo dovolání podáno pouze proti uvedenému rozhodnutí, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
Ve zbývající části však považoval Nejvyšší soud dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. za přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti usnesení, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí soudu prvního stupně sice bylo vyneseno a nabylo právní moci ještě před účinností novely trestního řádu – zákona č. 265/2001 Sb., rozhodnutí soudu druhého stupně však bylo vydáno již v roce 2002, za účinnosti této novely. Nelze tudíž i s přihlédnutím k tomu, že předmětná rozhodnutí je třeba považovat z hlediska meritorního řešení věci za jistý celek, dovozovat nepřípustnost dovolání proti rozsudku nalézacího soudu. Dovolání pak také se zřetelem k uvedenému (spojitost rozhodnutí soudů obou stupňů) splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda v dovolání uvedené konkrétní argumenty lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, resp. zda je obecně lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolatel namítá, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, když mu nebyla umožněna přítomnost v hlavním líčení u soudu prvního stupně. Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod /dále jen „Listiny“/).
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Při úvaze o tom, zda byly tyto (formální i materiální) podmínky pro konání hlavního líčení splněny, musí soud mít na zřeteli i ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. a v souvislosti s ním ustanovení čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces (podle tohoto ustanovení má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti). Uvedený článek Listiny nutno (stejně jako citované ustanovení §202 odst. 2 tr. ř.) v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
V posuzované věci Nejvyšší soud zjistil, že při hlavním líčení konaném dne 15. 6. 2001 soud prvního stupně usnesením odročil hlavní líčení na den 10. 8. 2001 (šlo o jediný termín konání hlavního líčení v měsíci srpnu 2001), což vzal též přítomný obviněný P. S. na vědomí s tím, že již k tomuto jednání nebude písemně předvoláván. Ve spise je pak založen úřední záznam, z něhož vyplývá, že dne 9. 8. 2001 obviněný P. S. telefonicky sdělil, že se hlavního líčení dne 10. 8. 2001 nemůže zúčastnit a požádal, aby toto hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž navrhl přečtení výpovědí svědků, jejichž osobní výslech není podle uvážení soudu nutný, a všech znaleckých posudků založených ve spisu.
Dne 10. 8. 2001 soud prvního stupně zahájil hlavní líčení v 8.10 hod. s tím, že se obviněný P. S. omluvil (byla přečtena jeho omluva), a poté rozhodl usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř., že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti tohoto obviněného. K tomuto hlavnímu líčení se dotyčný obviněný nedostavil. Spis neobsahuje doklad potvrzující argumentaci dovolání, že k uvedenému jednání jel osobním automobilem z K. V. do R., telefonicky asi jednu hodinu před jednáním oznámil soudu poruchu na vozidle a nesouhlasil s tím, aby bylo jednáno bez jeho účasti. Je zde obsažen (a před protokolem o hlavním líčení konaném dne 10. 8. 2001 zařazen) pouze nedatovaný úřední záznam (s určením času 8.35 hod.), podle něhož telefonicky sdělil svědek B., že cestou k hlavnímu líčení se mu rozbil osobní automobil, v němž vezl též obviněného P. S., obviněný jel proto k soudu stopem.
Nalézací soud hlavní líčení odročil na den 5. 9. 2001. K tomuto hlavnímu líčení se nepodařilo obviněného P. S. předvolat, nalézací soud proto na počátku předmětného hlavního líčení usnesením podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil věc jmenovaného obviněného ze společného řízení (s věcí obviněného M. F.) k samostatnému projednání a rozhodnutí. Povaha tohoto procesního úkonu (v jehož rámci nebylo prováděno žádné dokazování) přitom nemohla mít za následek zkrácení práv obviněného ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. S věcí obviněného M. F. byla věc obviněného P. S. spojena při hlavním líčení dne 20. 9. 2001, jehož se druhý jmenovaný zúčastnil. Mimo jiné přitom vyslovil souhlas se čtením znaleckých posudků, což odpovídá obsahu úředního záznamu ze dne 9. 8. 2001. Hlavní líčení pak bylo odročeno na den 8. 11. 2001. Při tomto hlavním líčení, v němž byl vynesen rozsudek (viz shora), byl obviněný P. S. rovněž přítomen (neměl žádné návrhy na doplnění dokazování).
Za popsaného stavu není možno dovodit, že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny, a že tedy ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, v němž byla projednávána jeho trestní věc.
Ve všech uvedených případech s výjimkou hlavního líčení konaného dne 5. 9. 2001, na jehož počátku byla ovšem věc dovolatele vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a nebyla tudíž předmětem dokazování, byla obviněnému P. S. dána možnost hlavního líčení se zúčastnit, z toho ve dvou případech byl jednání přítomen. Pokud jde o případ zbývající, pak je třeba uvést, že obviněný věděl o konání hlavního líčení, předem se z účasti na něm omluvil a souhlasil s konáním tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (toto vyjádření ani později nezměnil).
Nehledě na to je na místě konstatovat, že zde nebyla žádná překážka, která by bránila provedení hlavního líčení dne 10. 8. 2001 v nepřítomnosti obviněného P. S. V přípravném řízení bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Obžaloba mu byla řádně doručena, k hlavnímu líčení byl včas a řádně předvolán, a o skutcích, které byly předmětem obžaloby, byl orgány činnými v trestním řízení (včetně soudu) vyslechnut. Soudu prvního stupně přitom není možno vytýkat, dospěl-li k závěru, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2004
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý