ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.810.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 810/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2004 dovolání obviněného T. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 5 To 543/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou podle sp. zn. 1 T 78/2001, a rozhodl takto:
Dovolání T. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 1 T 78/2001, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 4 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 3. 4. 2001 kolem 20.55 hod. na křižovatce hlavní silnice II. tř. č. v km s vedlejší silnicí II. tř. č. mezi obcemi O., okr. Ž., jako řidič osobního automobilu SPZ s připojeným přívěsem SPZ z majetku jeho zaměstnavatele při vjíždění do křižovatky z vedlejší silnice jel nedůvodně v levém jízdním pruhu vedlejší silnice a nedal přednost v jízdě cyklistovi R. K., přijíždějícímu do křižovatky po hlavní silnici zleva, takže došlo ke střetnutí obou vozidel, při kterém cyklista R. K. utrpěl rozsáhlá polytraumatická zranění životně důležitých orgánů, na jejichž následky na místě nehody zemřel.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2004 Krajský soud v Brně. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 543/2003 podle §256 tr. řádu podané odvolání zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou dovolání, a to v celém rozsahu. Odkazuje se výslovně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání mimo uvedený dovolací důvod vyslovuje názor, že rozhodnutí bylo učiněno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však spatřuje v tom, že dle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vadu v právním posouzení spatřuje v tom, že dle jeho názoru bylo nesprávně použito hmotně právní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., neboť v případě (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu), že cyklista odbočoval vpravo z hlavní silnice a obviněný vlevo z vedlejší silnice na hlavní, nebyl povinen dát přednost, když dráhy vozidel by se vůbec neprotínaly.
Dále soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s otázkou příčinné souvislosti mezi způsobem jízdy účastníků dopravní nehody a vzniklým následkem a otázkou zavinění, jakožto se základními předpoklady trestní odpovědnosti. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že jízdní kolo poškozeného nebylo osvětleno, tedy nebylo na patřičnou vzdálenost viditelné a že tato skutečnost rozhodujícím způsobem ovlivnila způsob jízdy dovolatele. Připouští, že sice svým jednáním (jízdou v protisměrném jízdním pruhu) porušil pravidla silničního provozu, toto porušení však přes určitý kauzální vztah nebylo pokryto zaviněním následku. Je toho názoru, že nebylo v jeho povinnostech ani možnostech předpokládat na místě dopravní nehody existenci neosvětleného cyklisty a že pokud by byl správný názor soudu o zavinění ve formě vědomé nedbalosti, musel by si být vědom toho, že se může střetnout s cyklistou, ale bez přiměřených důvodů spoléhat, že se tak nestane. Protože taková konstrukce neodpovídá skutkovým zjištěním soudu, má za to, že soud měl zřejmě na mysli nedbalost nevědomou, která zřejmě měla spočívat v tom, že obviněný nepředpokládal výskyt neosvětleného cyklisty, ač tento výskyt předpokládat měl (zřejmě vzhledem k tomu, že je řidičem s dlouholetou praxí). I v tomto případě je přesvědčen, že ani tato forma zavinění skutkovým zjištěním soudu neodpovídá, neboť obviněný skutečně nemohl výskyt neosvětleného cyklisty na silnici předpokládat. Dále vyslovuje názor, že soud nesprávně použil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. (a ve výroku rozsudku ve skutkovém popisu je neuvedl vůbec), přičemž se vůbec nezabýval tím, proč takové ustanovení považuje za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, resp. neuvádí, v čem spatřuje závažnost tohoto porušení.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně žádá o odklad výkonu trestu odnětí svobody s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu. Příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně právě ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu nebyl Nejvyššímu soudu České republiky spolu s dovoláním podán.
Nejvyšší státní zástupkyně do doby rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku nevyužila svého práva se k věci písemně vyjádřit.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě je zřejmé, že dovolatel sice vyslovuje mimo jiné i nespokojenost se skutkovými zjištěními soudu, která v řízení o dovolání přezkoumávat nelze, dovolání však ve své podstatě je s použitým dovolacím důvodem v souladu, neboť obviněný vznáší především námitky proti právnímu posouzení skutku.
Na základě posouzení námitek obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
V prvé řadě se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se základní námitkou obviněného, že ze skutkových zjištění soudu nelze dovodit jeho trestní odpovědnost s ohledem na zavinění, resp. že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho protiprávním jednáním a následkem dopravní nehody. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, oba soudy vzaly za dostatečně prokázané, že sice ke vzniku nehody mohla přispěla i okolnost, že se jednalo o střet s neosvětleným cyklistou, nicméně tuto okolnost nelze označit za podstatnou a rozhodující z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Z výsledků provedeného prokazování (které je v řízení o dovolání nutno respektovat) je patrné, že primární příčinou střetu obviněným T. H. řízeného motorového vozidla s cyklistou byl způsob jízdy obviněného. Bez ohledu na skutečnost, že v rámci provádění důkazů nebyl proveden vyšetřovací pokus, provedené další důkazy je nutno považovat za dostatečné a v rámci rozhodnutí soudů obou stupňů za správně posouzené.
Jako zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud též námitku dovolatele vůči popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, týkající se nedání přednosti v jízdě. To, že za normálních okolností by se motorové vozidlo s cyklistou odbočujícím vpravo nemohlo střetnout, je sice pravdou, nicméně popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku nevysvětluje situaci, která by měla za normálních okolností nastat, nýbrž situaci, která skutečně nastala. Ze skutkových zjištění soudu je zcela zřejmé, že obviněný jel skutečně v levém jízdním pruhu vedlejší silnice a nedal přednost cyklistovi přijíždějícímu do křižovatky zleva. Je zřejmé, že povinnost dát přednost cyklistovi přijíždějícímu po hlavní silnici zleva by měl obviněný i v případě, že by jel v souladu s pravidly provozu na pozemních komunikacích ve správném jízdním pruhu (což se ovšem nestalo), a tato povinnost trvala do chvíle, než by si byl ze skutečného chování cyklisty zcela jist, že tento odbočuje. Výklad obviněného o neexistující povinnosti dát přednost v jízdě nelze akceptovat.
Konečně za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud i výtku dovolatele týkající se údajně nedostatečného zdůvodnění, proč porušení ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. považoval soud za porušení důležité povinnosti uložené dle zákona. Z odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá zjištění soudu, že obviněný porušil důležitou povinnost jednak vyplývající z jeho postavení a jednak uloženou mu podle zákona. Oběma těmto podmínkám pro použití právní kvalifikace dle §224 odst. 2 tr. zákona věnoval soud dostatečnou pozornost s tím, že obě podmínky jsou v dané věci jednoznačně naplněny. Soud neponechal bez povšimnutí ani postavení obviněného jako řidiče z povolání, ani skutečnost, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu jako řidiči motorového vozidla zákonem č. 361/2000 Sb. Je sice pravdou, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zákona není možno mechanicky považovat jakékoli porušení předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost. Z učiněných skutkových zjištění dospěl Nejvyšší soud k jednoznačnému závěru, že tyto podmínky použití právní kvalifikace dle §224 odst. 2 tr. zákona byly naplněny, popis skutku ve výroku o vině podrobněji vysvětlený v odůvodnění rozhodnutí obou soudů je s touto právní kvalifikací v souladu a námitka dovolatele v tomto směru je zjevně nedůvodná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného T. H. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Jak již bylo výše uvedeno, ve věci nebyl podán příslušný návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody, jak se obviněný domáhal. Naopak ze spisového materiálu vyplývá, že o obdobném návrhu již rozhodoval soud prvního stupně, který usnesením ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 1 T 78/2001-263 návrh obviněného o povolení odkladu výkonu trestu odnětí svobody nepravomocně zamítl. Nejvyšší soud proto o tomto návrhu obviněného nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. září 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h