ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.878.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 878/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2004 dovolání obviněného R. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 7 To 505/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 2 T 43/99, a rozhodl takto:
Dovolání R. Š. se podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 2 T 43/99, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Podle §37 tr. zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zákona, a to k trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 8. 1998 čj. 3 T 35/98-161. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla stanovena povinnost uhradit poškozenému M. R. E., škodu ve výši Kč 1 760,00. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na občanskoprávní řízení.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 24. 4. 1998 kolem 24,00 hodiny na cele č., oddělení výkonu vazby ve Věznici H. S., společně s V. Š., za použití násilí a pohrůžky násilí sejmuli z ruky občana SRN M. R. E., pánské náramkové hodiny zn. Clyda v ceně Kč 1 760,00 a tyto následně propašovali a prodali mimo celu.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal okresní státní zástupce v Sokolově v neprospěch obviněného odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2003 Krajský soud v Plzni. Ten svým rozsudkem sp. zn. 7 To 505/2003 zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu a s použitím §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že R. Š. uložil podle §234 odst. 1 tr. zákona s použitím §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 6. 8. 1998 č.j. 3 T 35/98-161, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu odsuzujícího rozsudku, přičemž se ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání vyslovuje názor, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže odst. 1 tr. zákona. Tento názor odůvodňuje tvrzením, že z celého provedeného dokazování nevyplynulo, že by se měl na poškozeném dopustit násilí nebo pohrůžky násilí. Oběma soudům vytýká, že nesprávně hodnotily skutková zjištění učiněná v přípravném řízení, dále vznáší námitku vůči postupu soudu prvního stupně, který vycházel pouze z listinných důkazů pořízených v přípravném řízení, v čemž spatřuje porušení zásady bezprostřednosti trestního řízení. Obviněný namítá, že soud při hodnocení důkazů došel k nesprávným skutkovým zjištěním a z toho vyplývající nesprávné právní kvalifikaci žalovaného skutku. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nevytýká – mimo tvrzení o své nevině – meritornímu rozhodnutí žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný R. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání rovněž splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení §265d odst. 2 věta první a §265f odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku podle §265a odst. 1 tr. řádu je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. řádu. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v tomto ustanovení zákona, lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. řádu). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. To tedy znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
Ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 2 T 43/99 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný R. Š. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 11. 2002 č.j. 2 T 43/99-227 řádný opravný prostředek nepodal. Odvoláním v neprospěch obviněného napadl rozsudek ihned po jeho vyhlášení do protokolu státní zástupce, který jej zaměřil výlučně proti výroku, jímž soud rozhodl o upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zákona. Argumentaci svého odvolání pak opřel o názor, že v projednávané věci nejsou dány podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zákona, neboť u obviněného nelze dovozovat, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.
Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího přezkumu soudem druhého stupně. Podle §254 odst. 1 tr. řádu odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je např. i výrok, jímž podle §37 tr. zákona bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nemůže (s výjimkami podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, event. změnit rozsudek soudu prvního stupně.
V posuzované věci bylo odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného R. Š. jen proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Tím tak byla omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Proto také obviněný mohl uplatnit své dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu nahradil), případně proti průběhu řízení, které tomuto výroku předcházelo.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, obviněný v něm neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Dovolatel opřel své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž jeho konkrétní námitky navíc směřují výlučně do provádění a hodnocení důkazů, skutkových zjištění, tedy do výroku o vině. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti rozhodnutí o vině a rozsudek soudu prvního stupně odvoláním (řádným opravným prostředkem) proti tomuto výroku nenapadl (a neučinil tak ani státní zástupce), dospěl Nejvyšší soud vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem k závěru, že podané dovolání obviněného není přípustné.
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve věci obviněného R. Š. shledal, že dovolání přípustné není, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. září 2004
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h