ECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.925.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 925/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2004 o dovolání podaném obviněným L. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 6 To 9/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 12/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 33 T 12/2002, byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V předmětné věci podali odvolání obviněný L. D. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě. O nich rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 6 To 9/2004 ze dne 29. 3. 2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obžalovaný L. D. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou; zároveň obžalovanému uložil trest zákazu činnosti, jak je podrobně specifikováno ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. V ostatních částech ponechal odvolací soud napadené rozhodnutí soudu nalézacího nedotčeno. Odvolání obžalovaného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a s ním spojenému již citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. D. dovolání (dále jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.
Za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. l tr. ř., neboť bylo zamítnuto jeho odvolání z věcných důvodů, podle §256 tr. ř., přestože řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to konkrétně dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel má za to, že soudem zjištěné skutky nevykazují zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy znaky subjektivní stránky, alespoň eventuální úmysl, což opírá o existenci dostatečných aktiv obchodní společnosti, jejímž jednatelem byl v době uzavírání smluv s poškozenými obchodními subjekty. Popírá též naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, tj. protiprávního jednání a s ním v příčinné souvislosti vzniklé škody.
Rozhodnutím soudů obou stupňů lze navíc podle jeho názoru vytknout i razantní redukci popisu skutku proti relevantnímu ději, zjevně s cílem zdůraznit okolnosti svědčící pro deliktní povahu jeho jednání, se snahou eliminovat další součásti děje, které zavinění oslabují.
Na řadě míst odůvodnění svého dovolání napadá nedostatečné dokazování skutkového stavu věci, resp. vůbec nedostatečná skutková zjištění. Jmenovitě vytýká soudu nalézacímu, že se nepokusil provést důkaz listinou v souvislosti s tvrzenou existencí smlouvy o půjčce finančních prostředků za účelem podnikání firmy dovolatele, kteroužto půjčku mu oba soudy přičítají jako smluvní straně, nikoliv tedy obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem. Též vytýká soudům obou stupňů, že převod svého obchodního podílu na jiný subjekt považují za účelový právní úkon, jímž sledoval vyhnutí se trestní odpovědnosti, aniž by soud nalézací tento závěr vyčerpávajícím způsobem odůvodnil poukazem na občanský zákoník, jakož i na odpovídající skutková zjištění.
Dále vyslovuje nesouhlas s provedeným dokazováním kvality a objemu aktiv této společnosti. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně dokazovaly výši škody způsobené trestným činem dovolatele, když ji odvozovaly ze součtu neuhrazených faktur k určitému datu. Správně se měly opírat o potvrzené dodací listy nebo jiné důkazy o dodaném zboží či službách. Při dokumentování platební neschopnosti firmy dovolatele soudy nevzaly v úvahu, že jí poskytnutá dotace Ministerstvem pro místní rozvoj ve výši 2 500 000,- Kč se nemusela vracet, takže ji nijak nezatěžovala. Učiněná skutková zjištění soudy obou stupňů nejsou podle dovolatele takového rozsahu a kvality, aby soudům umožnila v dané věci přijmout odpovídající závěry. Provedené dokazování je podle jeho názoru v zásadním rozporu s právními závěry soudů, které jsou takto provedenému dokazování vztaženy a navíc některé právní závěry jsou soudy dovozeny v případech, kdy neúplně zjištěný skutkový stav přijetí jakýchkoliv právních závěrů neumožňuje. Tuto část své argumentace uzavírá konstatováním, že zásada volného hodnocení důkazů rozhodně neznamená absolutní libovůli při posuzování důkazů, naopak závěry, které soud na základě provedených důkazů učiní, by měly minimálně odpovídat pravidlům formální logiky.
Rozhodování soudu v adhezním řízení pak vytýká nezohlednění překážky litispendence. Tu spatřuje dovolatel v tom, že se všichni poškození přihlásili jako věřitelé se svými pohledávkami do konkursního řízení prohlášeného na společnost D. S. spol. s r. o., a to předtím, než se připojili jako poškození k trestnímu řízení. Požadovali tedy úhradu ze stejného titulu dvakrát.
Speciální námitku činí dovolatel ohledně materiální podmínky trestnosti činu, tedy stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Konstatuje, že nedostatečný stupeň společenské nebezpečnosti vyplývá z těch skutkových okolností, které soud zjistil a chybně hodnotil po právní stránce. Zejména zdůrazňuje moment podnikatelského rizika, které soudy obou stupňů nezohlednily, naopak je svými rozhodnutími sankcionovaly.
S odkazem na uvedenou argumentaci dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Jelikož z důvodu, pro který má být zrušeno toto rozhodnutí, nemůže obstát ani rozsudek Krajského soudu v Ostravě jako prvostupňového, navrhuje též Nejvyššímu soudu zrušit i naposledy uvedené rozhodnutí, a sice tak, jak byla obě rozhodnutí specifikována v úvodní části tohoto usnesení, s poukazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Dále navrhuje, aby dovolací soud postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem o jeho zproštění, nebo aby postupem podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 nebo §265o odst. 1 tr. ř. požádal též o odklad výkonu rozhodnutí napadaného dovoláním.
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně).
Ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel při uplatňování důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), v návaznosti na písm. g) tr. ř., namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené v pravomocném výroku o vině nalézacího soudu. Jejich podobu však nemůže dovolací soud měnit, neboť není soudem třetí instance. V posuzovaném dovolání jsou ve skutečnosti napadána skutková zjištění a nikoliv vadné právní hodnocení již ustáleného skutku. Dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je tedy zřejmě spatřován zejména v porušení procesních zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci, resp. v nesprávně hodnocených důkazech o něm, s nímž dovolatel následně spojuje vadné právní posouzení věci.
Zbývající podstatná část dovolací argumentace je podle vyjádření příslušné státní zástupkyně způsobilá k věcnému přezkoumání, avšak z hlediska jejího požadavku zpochybňujícího právní kvalifikaci dovolatelova jednání jí přisvědčit nelze.
Předně není akceptovatelné přílišné zdůraznění civilně právních aspektů dovolateli přisouzeného činu, potlačujících jeho danou trestněprávní povahu. Dovolatelův způsob zásahu do majetkových zájmů jeho smluvních partnerů nemůže být považován za obchodně rizikové jednání, neboť připuštění možnosti finanční ztráty v důsledku případných změn tržních ekonomických ukazatelů nelze srovnávat s trvale debetním a tedy v rozhodném směru neměnným stavem hospodaření ekonomického subjektu, což na jeho straně vylučuje přijímání finančních závazků, k jejichž uspokojení chybí dostatečná majetková aktiva. Pokud dovolatel jednal přisouzeným způsobem za podmínek charakterizujících jeho majetkovou situaci, je společenská nebezpečnost jeho jednání nepochybná, což soudy správně vyjádřily v příslušné právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Z toho důvodu také dovolatelova námitka porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rozhodnutími obou soudů není namístě. Stejně tak jeho výtka překážky litispendence, bránící adheznímu řízení, je nepřijatelná. V daném případě aktivity věřitelů v konkursním řízení byly reakcí na aktuální vlastnické poměry v obchodní společnosti v době vyhlášení konkursu, přičemž osoba úpadce byla odlišná od osoby dovolatele, proti němuž se naopak vedlo následně trestní řízení. Šlo tudíž o dva různé právní režimy, uzavírá státní zástupkyně. Z hlediska naplnění subjektivní stránky jednání dovolatelem považuje vyjádření za podstatné, že i přes narůstající jeho dluhy neustále pokračoval v četných podnikatelských aktivitách, tedy přebíral na sebe další finanční závazky, kterým v důsledku aktuální finanční situace jeho obchodní společnosti nemohl dostát. Bez významu pro napadanou právní kvalifikaci je též fakt, že k prohlášení konkursu na tuto společnost došlo za jiného jednatele. Naopak, převod dovolatelova obchodního podílu na jeho právního nástupce hodnotí státní zástupkyně jako obcházení zákona ve smyslu §39 občanského zákoníku, sledující vyloučení jeho trestní odpovědnosti. Jde o to, že způsobená škoda na majetku poškozených nebyla způsobena jednáním dovolatelova právního nástupce, nýbrž v době předcházející, v příčinné souvislosti s jednáním přisouzeným dovolateli.
Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhuje dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to v neveřejném zasedání, s ohledem na splnění podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná povahu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, vyplývající mimo jiné z toho, že jej lze podat výlučně z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Proto je nezbytné vždy posuzovat, zda dovolatelem uplatněný důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném zákonném ustanovení, neboť bez toho, že by byl dán, nelze přezkum napadeného rozhodnutí provést.
Podstata dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá předně v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v dané věci odvolání) odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však ve věci dovolatele nedošlo, protože odvolací soud po projednání odvolání dovolatele užil §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř. Uvedený dovolací důvod může však spočívat i v tom, že řádný opravný prostředek byl zamítnut (§256 tr. ř.) nebo odmítnut z určitých důvodů, přičemž řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které představují ostatní dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání dovolatele vyplývá, že důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tomto směru opírá o výtku odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí nereagoval na výše popsaná procesní pochybení stran vytváření skutkového základu pro rozhodnutí, na která podle názoru dovolatele navazovalo nesprávné hmotně právní posouzení. To potom znamenalo, že v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí o takovém opravném prostředku existovaly podmínky, jejichž porušení založilo dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.].
Dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S oporou o tento důvod se nelze v zásadě domáhat přezkumu skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě je možné přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tedy při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek sám nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny v návaznosti na dostatečně provedené dokazování a jako takové právně kvalifikovány v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními hmotného práva.
Z tohoto hlediska dovolatel namítal nedostatečné dokazování skutkového stavu věci. Vytýkal např. soudu nalézacímu, jak již uvedeno, že se nepokusil provést důkaz listinou v souvislosti s tvrzenou existencí smlouvy o půjčce. Také nesouhlasí s dokazováním kvality a objemu aktiv společnosti, za niž obviněný jednal. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně dokazovaly výši škody způsobené trestným činem dovolatele, když ji odvozovaly ze součtu neuhrazených faktur k určitému datu. Učiněná skutková zjištění soudy obou stupňů nejsou podle dovolatele takového rozsahu a kvality, aby soudům umožnila v dané věci přijmout odpovídající právní závěry.
Oba soudy ovšem, jak zjišťuje dovolací soud, v odůvodněních svých rozhodnutí, korespondujících s obsahem přiloženého trestního spisu, přesvědčivě zdokumentovaly, z jakých důkazů vycházely; např. není pravdou, že by se opíraly jen o nezaplacené faktury, vycházely i z dalších důkazů (dodací listy, svědecké výpovědi). Zabývaly se i dalšími námitkami dovolatele, zejména stran subjektivní stránky jím spáchaného činu. Podvodný úmysl, minimálně ve formě eventuální [§4 písm. b) tr. zák.], z hlediska své složky volní vyžaduje srozumění pachatele s možnými následky jeho jednání. Na takovouto kvalitu jeho vůle lze a je třeba usuzovat mimo jiného i z toho, že pachatel v době činu nemá reálnou možnost spoléhat na nějaké důvody, pro které by případný následek nenastal. Pokud by tomu tak bylo, a šlo-li by o důvody nepřiměřené, zavinění by se projevilo jako vědomá nedbalost. Není-li takovýchto důvodů vůbec, nezbývá, než takovýto případ posoudit jako zmíněný úmysl eventuální. To byla také situace dovolatele v době kritické (2000 – 2001), zahrnující jím spáchané skutky (1 – 6): uzavírání smluv a odběr zboží a služeb za situace, že tyto nebude moci uhradit. Dovolatelem v té souvislosti tvrzená nenávratnost dotace poskytnuté jeho firmě Ministerstvem pro místní rozvoj (rozhodnutí z 6. 12. 2000) byla jen podmíněná, tedy jako taková vázaná na splnění dvanácti podmínek jejího čerpání (viz příloha č. 3, čl. 0064 až 0067).
Zároveň je potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (5 Tdo 775/2002).
Nejvyšší soud i v případě dovolatele proto vycházel ze skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, k němuž tento dospěl bez toho, že by bylo možné mu vytýkat neúplnost provedeného dokazování.
V jeho skutkové větě popsaná jednání dovolatele ve všech bodech poskytují podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný základ pro užitou právní kvalifikaci.
Samostatnou pozornost je však třeba věnovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] námitce dovolatele, že jednal v rámci obvyklého podnikatelského rizika, které by materiální stránku jeho jednání mohlo vylučovat. V tomto ohledu považuje dovolací soud za přiléhavý názor, obsažený ve vyjádření státní zástupkyně. K tomu dodává, že za podnikatelské riziko jakožto v prvé řadě objektivní situaci podnikatele nemůže být vydáváno ryze subjektivní hodnocení této situace podnikatelským subjektem samotným. Objektivní základ takovéhoto rizika by měl vycházet srovnatelným způsobem i ze stavu trestněprávní krajní nouze, vyžadující proporcionalitu následků odvracených nouzovým jednáním a následků hrozících, jakož i subsidiaritu samotného krajně nouzového jednání. Nic z toho v jednáních přisouzených dovolateli nelze spatřovat. Materiální stránka tedy dotčena nebyla.
Hovoří-li dovolatel o nedostatečné materiální stránce skutku, který soud zjistil, a který svým dovoláním jako takový napadá z výše uvedeného dovolacího důvodu co do jeho neúplnosti, jakož i chybného hodnocení důkazů o něm, potom opět nejde z jeho strany o námitky primárně právně kvalifikační, nýbrž jen o námitky primárně skutkové.
Mimořádný opravný prostředek, jak patrno, byl dovolatelem podán z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo které jsou zakotveny v některém ze zbývajících ustanovení §265b tr. ř., takže formálně dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v souladu s obsahem jeho odůvodnění.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S přihlédnutím k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podmíněn existencí některého z dovolacích důvodů uvedených v písm. a) až k) citovaného zákonného ustanovení, se závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí mimořádného opravného prostředku dovolatele proto, že byl podán z jiného důvodu, než je uveden v trestním řádu, vztahuje na jeho mimořádný opravný prostředek i co do důvodu, jejž uvádí §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na shora uvedené potom dovolací soud o žádosti dovolatele o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, již nerozhodoval.
Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud své rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr.ř.).
V Brně dne 15. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka