ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1077.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1077/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) L. D., B/ F. Š., zastoupeného advokátem, C) P. Š., D) J. Š., zastoupené advokátem, E) M. Š., F) nezletilého J. Š., zastoupeného matkou J. Š., proti žalovaným 1) České republice, zastoupené Ministerstvem vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 2) České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 110/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2002, č.j. 1 Co 110/2002-157, takto:
I. Dovolání žalobců F. Š., J. Š., M. Š.
a nezletilého J. Š. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2002, č.j. 32 C 110/99-136,
v plném rozsahu zamítl v označené věci žalobu na ochranu osobnosti žalobců L. D. (výrok I.), F. Š. (výrok II.), P. Š. (výrok III.), J. Š. (výrok IV.) a M. Š. (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání D. Č. a dále žalobců F. Š., J. Š.
a M. Š. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2002 pod č.j.
1 Co 110/2002-157 odvolání D. Č. odmítl, zatímco ve vztahu k nyní uvedeným žalobcům rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se v tomto případě zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel tak ze skutečnosti, že žalobci zásah
do osobnostních práv spatřují v uvalení vazby na základě nepodloženého trestního obvinění a současně odkazují na řadu (jimi tvrzených) pochybení orgánů činných
v trestním řízení. Odvolací soud zde především připomněl, že základním předpokladem odpovědnosti podle §13 občanského zákona (dále jen „o.z.“) je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit, osobnostní práva chráněná §11 a násl. o.z. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby ale nejde tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. tam, kde jiný subjekt plnil povinnost uloženou mu zákonem. V daném případě se jednalo právě o výkon jiného subjektivního práva (resp. povinnosti) stanoveného zákonem, a to o výkon práva a povinností orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud pak neseznal ani to, že by se v této souvislosti orgány činné v trestním řízení dopustily případných pochybení. Jestliže tedy nebyl shledán případný neoprávněný zásah do osobnostních práv druhého žalobce v důsledku zmíněné vazby, pak nebylo možno dovodit ani neoprávněný zásah do osobnostních práv jeho rodinných příslušníků žalobci vyvozovaný právě z této vazby.
Tento rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. září 2002, přičemž dovolatelům byl doručen dne 17., resp. 27. září 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci F. Š., J. Š., M. Š. a nezletilý J. Š. dne 15. listopadu 2002 včasné dovolání, v němž s tímto rozhodnutím vyslovují nesouhlas a žádají, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen. Mají zato, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\"). Především zdůrazňují, že odvolací soud nevzal v úvahu, že podle předpisů platných
v roce 1996 byla stanovena lhůta pro zadržení v trvání 24 hodin. Soud se pak nezabýval (ani) mírou a rozsahem morální újmy a zásahem do osobnostních práv. Důkazy předkládané žalujícími byly soudy uváděny tak, aby přímo neprokazovaly porušení zákonů ve znění z roku 1996.
K uvedenému dovolání se vyjádřil první žalovaný, který se plně ztotožnil
s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu (č.l. 190).
Dovolání žalobců F. Š. a J. Š. není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterému nepředcházel jiný prvostupňový rozsudek.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by
při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však
v posuzované věci ve skutečnosti není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se v souzené věci nejedná.
Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž ani samotní dovolatelé ve svém dovolání ve skutečnosti neuvádí nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky neoprávněnosti, resp. oprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv, je třeba pokládat za souladné s právní úpravou vyplývající z ustanovení §11 násl. občanského zákoníku, stejně tak i s judikaturou soudů vyšších stupňů, která se k ní váže. Skutkově pak soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že návrh na vzetí do vazby byl podán
ve lhůtě do 24 hodin po zadržení obviněných.
Již tedy především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobců F. Š. a J. Š. v této věci tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř. resp. ani
na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání uvedených žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení
s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Pokud se týče dovolání žalobců M. Š. a nezletilého J. Š., nejsou tito dovolatelé v dovolacím řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. zastoupeni advokátem, a to přes skutečnost, že byli usnesením soudu prvního stupně (č.l. 173), doručeným dne 15. ledna 2003, vyzváni k odstranění tohoto nedostatku povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Protože však důvody, pro něž bylo dovolání žalobců F. Š. a J. Š. posouzeno jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné a bylo proto odmítnuto, platí
i pro tyto dovolatele, bylo i jejich dovolání odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona (též s přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2, věta za středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu