ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.111.2004.1
sp. zn. 30 CDO 111/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. arch. R. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované Ing. arch. D. R., zastoupené JUDr. M. Z., o zrušení výživného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 191/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003 č.j. 38 Co 21/2003-27, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2003 č.j. 38 Co 27/2003-27 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2002 č.j. 32 C 191/2001-11, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal u Městského soudu v Brně zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované, k níž se smluvně zavázal v souvislosti s rozvodovým řízením účastníků vedeným u soudu v Rakouské republice. Městský soud v Brně usnesením ze dne
15. srpna 2002 č.j. 32 C 191/2001-11, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodnutí ve vztahu k zastavení řízení odůvodnil tím, že podle údajů obsažených v žalobě a v připojených listinách žalovaná bydlí v Rakousku, kde podniká a má pravidelný příjem; na území České republiky nemá trvalé ani přechodné bydliště. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi Českou republikou a Rakouskou republikou nebyla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva, která by vylučovala aplikaci ustanovení zák. č. 97/1963 Sb., podle nějž je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána v případě, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost, a poukázal na ust. §84,
§85 o.s.ř. o obecném soudu fyzické osoby a ust. §103, §104 o.s.ř. o podmínkách řízení a důsledku nedostatku pravomoci českých soudů k projednání věci jako nedostatku podmínky řízení.
Krajský soud v Brně usnesením v záhlaví označeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S ohledem na odvolací námitky žalobce, směřující proti závěrům soudu prvního stupně o bydlišti žalované v Rakouské republice, provedl šetření dotazem na Městskou evidenci obyvatel v B., která v odpovědi uvedla, že žalovaná je hlášena k trvalému pobytu v B. na adrese K. 51. Podle vyjádření žalované se však žalovaná na uvedené adrese nezdržuje více než 21 let. V bytě v K. ul. 51 bydlí rodiče žalované, které žalovaná navštěvuje. Od roku 1987 bydlí trvale v Rakouské republice na adrese uvedené v žalobě, nadále má v úmyslu zdržovat se v Rakousku, kde je zaměstnána a kde dcera účastníků studuje. Skutečnost, že žalovaná je hlášena na území České republiky k trvalému pobytu nevyvrací správnost závěrů soudu prvního stupně. Obsah pojmu „trvalý pobyt“ užívaný v předpisech správního práva, není obsahově shodný s pojmem „bydliště“ fyzické osoby, užívaným občanským soudním řádem. Odvolací soud zdůraznil, že okolnosti, které by zakládaly příslušnost soudu podle ust. §86 odst. 2 a §87 o.s.ř. nebyly zjištěny. S odkazem na ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. uznal usnesení soudu prvního stupně správným.
V dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu, podaném z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., žalobce namítal, že odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaná je držitelkou platného občanského průkazu osvědčujícího její české státní občanství. Tvrzení žalované, že se na území České republiky nezdržuje trvale, ale pouze navštěvuje rodiče v České republice, je podle žalobce účelové, neboť již od roku 1996 se žalovaná i s dcerou trvale zdržuje u rodičů v B. Žalobce zpochybnil i správnost závěru soudů, že jde o řízení s cizím prvkem. Žalovaná je občankou České republiky i občankou Rakouské republiky. Řízení o žalobě o zrušení vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované se podle názoru žalobce řídí ust. §24 zák. č. 97/1963 Sb., na věc je třeba aplikovat zásadu vyjádřenou v ust. §33 uvedeného zákona. Dovodil, že pravomoc českého soudu k projednání věci je dána a na podporu tohoto názoru poukázal i na ust. §66, §67 zákona. Navrhl, aby dovolací soud rozhodl, že dovolání žalobce je přípustné, usnesení soudů obou stupňů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že dovolatel má právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaná v obsáhlém vyjádření navrhla, aby soud rozhodl, že dovolání je nepřípustné a usnesení soudů obou stupňů potvrdil. Tvrzení žalobce zpochybňující závěry soudu prvního stupně o bydlišti žalované v Rakousku jsou nepravdivá, účelová. Poukázala na své dlouhodobé poměry v Rakousku nejen co do pobytu, bydlení, ale
i zaměstnání a v neposlední řadě i léčení po autonehodě z března 2003. Právní argumentaci za použití ust. §24 zák. č. 97/1963 Sb. považuje za nesprávnou, odkaz na ust. §66, §67 zákona za právně nerozhodný.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání podala osoba k tomu oprávněná, v zákonné lhůtě a že dovolání je přípustné [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], přezkoumal napadené usnesení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Účelem zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. ve znění pozdějších zákonů je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich, a tím napomáhat mezinárodní spolupráci (§1 zák. č. 97/1963 Sb.). O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.
Závěr odvolacího soudu, shodný se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci jde o věc s mezinárodním prvkem, je správný již se zřetelem k okolnostem vzniku právního vztahu účastníků, jehož zrušení se žalobce domáhal. Ani v zařazení sporu účastníků do skupiny sporů majetkových podle ust. §37 odst. 1 zák.
č. 97/1963 Sb. odvolací soud nepochybil. Odkaz žalobce na ust. §24 zák.
č. 97/1963 Sb. upravující právní režim, jímž se řídí vztahy mezi rodiči a dětmi není případný, rovněž tak poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.5.1999 sp. zn. Ncu 125/99, jímž Nejvyšší soud rozhodnutí Okresního soudu Linec – venkov (Bezirksgericht Linz – Land), Rakousko ze dne 5.5.19997 sp. zn. 1 C 67/97-3
o rozvodu manželství účastníků, uznal pokud jde o vyslovení rozvodu manželství na území České republiky.
Pravomoc českých soudů ve sporech o majetkovém právu (§37 odst. 1 zák.
č. 97/1963 Sb.) je dána, jestliže je dána podle českých předpisů jejich příslušnost. Podle ust. §84 o.s.ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, není-li stanoveno jinak. Obecným soudem fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má tato osoba své bydliště a nemá-li bydliště, ten okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje v době zahájení řízení (§11 odst. 1, §79 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu o bydlišti žalované v T. 102, A., Rakouská republika za odpovídající zjištěným okolnostem, v souladu s ust. §85 odst. 1 o.s.ř. a ustáleným výkladem pojmu bydliště v judikatuře českých soudů. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu o obsahové rozdílnosti pojmu „trvalý pobyt“ užívaný v oblasti správního práva a pojmu „bydliště“ podle ustanovení občanského soudního řádu jako místa, kde má fyzická osoba byt, rodinu a tam také bydlí. Zpráva Magistrátu města B., odboru správních činností, již byl potvrzen trvalý pobyt žalované na adrese B., K. 51, není pro závěry
o bydlišti žalované ve smyslu ust. §85 odst. 1 o.s.ř. rozhodná, a to zejména s přihlédnutím k původním údajům žalobce o bydlišti žalované a vysvětlení, které v tomto směru poskytla žalovaná.
Občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb., jak vyplývá ze změn a doplnění provedených zákony a nálezy Ústavního soudu) stanoví v §86 odst. 1, že nemá-li žalovaný, který je občanem České republiky, obecný soud anebo nemá obecný soud v České republice, je příslušný soud, v jehož obvodu měl v České republice poslední známé bydliště.
Odvolací soud v napadeném usnesení odkázal na ust. §86 odst. 2, §87 o.s.ř., nevypořádal se však s úpravou příslušnosti soudu podle ust. §86 odst. 1 o.s.ř., ač to je pro závěry ve smyslu ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/63 Sb. právně významné. K údaji žalované, že je občankou České republiky, nepřihlédl.
Žalobce uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů, včetně procesních předpisů, pokud se týkají rozhodnutí o věci, se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Jestliže odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, řešící příslušnost soudu pro závěr ve smyslu ust. §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., aniž se vypořádal s ust. §86 o.s.ř. v plném rozsahu jeho znění, jde o případ nesprávného právního posouzení
ve smyslu ust. §241a odst. 2 pism. b) o.s.ř.
Dovolací soud proto napadené usnesení podle ust. §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zrušil, včetně vedlejšího výroku o nákladech řízení a zrušil i usnesení soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu je přípustné ze zákona
[§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], proto dovolací soud o návrhu dovolatele, aby rozhodl
o přípustnosti dovolání, nerozhodoval.
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu