ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1190.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1190/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobce Dr. Ing. M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Dr. G. K., zastoupené advokátem, o výživné rozvedené manželky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 61/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č.j. 20 Co 727/2002-32, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2003, č.j. 20 Co 727/2002-32, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2002, č.j. 30 C 61/2002-10, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by byla schválena jeho „dohoda o poskytnutí jednorázového výživného“ pro žalovanou, s tím, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.9.2001, sp.zn. 15 C 140/99 (právní moc 11.5.2002).
Usnesením ze dne 3. června 2002, č.j. 30 C 61/2002-10, Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „účastníci již nejsou manželé, žalovaná nemá v ČR ani bydliště ani pracoviště“, a proto „nemůže být žádný český soud ve věci místně příslušný“,
a z tohoto důvodu „nemůže být dána ani pravomoc tuzemských soudů“; nedostatek pravomoci je „neodstranitelnou podmínkou řízení“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.1.2003, č.j.
20 Co 727/2002-32, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil
a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 450,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta. Vycházel
ze závěru, že pro určení místní příslušnosti je v dané věci rozhodné bydliště účastníka, proti němuž návrh směřuje. Protože žalovaná „má bydliště na území SRN“, není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, když odvolací soud nepřihlédl k tomu, že poslední společné bydliště účastníků, jako manželů, bylo v ČR v bydlišti žalobce a že dosud nedošlo k vypořádání jejich rozvodem zaniklého společného jmění manželů (spor o vypořádání tohoto jmění je veden u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 61/2002). Žalovaná tak má v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1 majetek, a proto je ve smyslu ustanovení §86 odst. 2 o.s.ř. dána místní příslušnost tohoto soudu k projednání předmětné věci a tedy i pravomoc českých soudů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o.s.ř).
Pravomocí obecně rozumíme oprávnění toho kterého státního orgánu řešit otázky, které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci vypočtené v §7 o.s.ř. a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů.
Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí, kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v §2, §37 až 47 zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“).
Účelem zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich, a tím napomáhat mezinárodní spolupráci (§1 zák. č. 97/1963 Sb.). O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc
v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.
Pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.).
K řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak (§84 o.s.ř.).
Nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud,
v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale (§85 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek (§86 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání dané věci vycházeje ze zjištění, že žalovaná „má bydliště
na území SRN“.
Dovolatel v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí „spočívá
na nesprávném právním posouzení věci“, když příslušnost soudu k projednání předmětné věci neposoudil také z hlediska ustanovení §86 odst. 2 o.s.ř.. Tato námitka je opodstatněná.
Z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je patrno, že odvolací soud zkoumal podmínky místní příslušnosti soudu k projednání dané věci pouze z hledisek ustanovení §84 a 85 o.s.ř. Posouzením příslušnosti soudu k projednání věci z hlediska ustanovení §86 odst. 2 o.s.ř. se odvolací soud nezabýval,
a to i přes to, že z obsahu spisu vyplývá, že již soudu prvního stupně bylo známo, že
u něj probíhá řízení vedené pod sp.zn. 22 C 61/2002, jehož účastníky jsou žalobce
a žalovaná, a jehož předmětem je, jak vyplývá z dovolání, vypořádání společného jmění účastníků. Za těchto okolností je právní posouzení příslušnosti (a pravomoci) soudu k projednání dané věci v dovoláním napadeném usnesení neúplné, a tedy i nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu