ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.132.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 132/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Mgr. D. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 118/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č.j. 1 Co 52/2003-168, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2003, č.j. 1 Co 52/2003-168 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2002, č.j. 16 C 118/98-126 v jeho napadených vyhovujících výrocích ve věci samé a ve výroku
o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedený výrok odvolací soud odůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), přičemž konstatoval, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud připomněl k námitce žalovaného o jím tvrzeném nedostatku jeho pasívní věcné legitimace, že tato legitimace žalovaného vyplývá v této věci (bez ohledu na úvahy soudu prvního stupně týkající se převodů vydavatelských práv a povinností) z jeho autorství k článkům, jejichž obsah zahrnoval útok proti osobnostní sféře žalobkyně. Soud poukázal na to, že žalovaný pro svá tvrzení (zaměřená vůči žalobkyni) podklady neměl, přičemž žalovaný jejich pravdivost v řízení neprokázal. Nadto užité výrazové prostředky nesvědčily ani o věcné a přiměřené kritice. Tyto výroky pro svůj difamační obsah jsou objektivně způsobilé narušit osobnostní práva každé fyzické osoby - tedy i žalobkyně. Odpovědnost žalovaného proto v této souvislosti vyplývá z ustanovení §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl v uvedeném výroku právní moci dne
5. května 2003, přičemž zástupci žalovaného (dovolatele) byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne
3. července 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod pak spatřuje v tom, že podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel především nesouhlasí s právními závěry učiněnými soudy obou stupňů při provedeném dokazování, přičemž napadá též vyhodnocení důkazů těmito soudy. Žalovaný má zato, že v průběhu řízení prokázal pravdivost výroku, které učinil vůči žalobkyni. Dovolatel se v dovolání především zabývá tím, co bylo podkladem ke sporem dotčeným tvrzením. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že soudy obou stupňů nerozhodly na základě objektivně zjištěného skutkového stavu. Došlo tak
k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Navazujícím podáním ze dne 6. ledna 2004 požádal o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
K tomuto dovolání se žalobkyně nevyjádřila.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž samotný dovolatel ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se
v této věci nejedná.
V souzeném případě výtky obsažené v dovolání se ve své podstatě váží toliko
ke konkrétním skutkovým zjištěním, s nimiž dovolatel nesouhlasí. V tomto smyslu proto dovolání nenaplňuje předpoklady obsažené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nelze přitom současně přehlédnout, že odvolacím soudem byla věc přiléhavě řešena s přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu věci, stejně tak jako k příslušné zákonné úpravě vyplývající především z ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku.
Na základě uvedených skutečností není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., takže nelze považovat napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když odvolací soud se současně nedostal ani do případných interpretačních obtíží při užití výše zmíněných na věc dopadajících ustanovení. Již z tohoto důvodu, při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o.s.ř.), tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu