ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1334.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1334/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. B., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 72/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 145/2003-204, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2003, č.j. 1 Co 145/2003-204, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2002, č.j. 16 C 72/2000-135, kterým byla zamítnuta žaloba, podle níž měl být žalované uložen zákaz žalobce vyhledávat a pronásledovat, zákaz telefonovat do bytu paní H. V., zákaz telefonovat P. P., proč neposílá peníze
na výživné a dále měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci 50.000,- Kč. Rozhodl současně o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se při svém rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými
i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Odlišný skutkový stav zjistil pouze z dopisu žalované ze dne 11.4.1994, v němž žalovaná uvedla o žalobci \"promiň, ale jsi hulvát\". Tato okolnost však podle odvolacího soudu nemění nic na závěrech soudu prvního stupně, neboť šlo o osobní dopis určený výlučně žalobci. Ani ostatní tvrzení uváděná žalobcem nebyla objektivně způsobilá snížit vážnost a důstojnost žalobce ve společnosti takovým způsobem, že by bylo nutné jemu vzniklou újmu vyvážit výlučně finanční satisfakcí. Nadto odvolací soud přihlédl i k tomu, že účastníci jsou bývalí manželé a jejich vzájemné vztahy jsou narušené. Soud prvního stupně pak rovněž správně poukázal i na nepřiměřenost žalobcem zvolených prostředků obrany proti tvrzenému neoprávněnému zásahu, když uložení zákazu \"vyhledávání a pronásledování\", jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyloženo, uložit nelze a když žalobce již u paní V. nebydlí a výkon rozhodnutí byl převeden
na jiného plátce mzdy žalobce.
Základním předpokladem odpovědnosti podle §13 občanského zákona (dále jen \"o.z.\") je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit osobnostní práva chráněná §11 a násl. o.z. Podle názoru odvolacího soudu však žalobce neprokázal neoprávněný zásah do svých osobnostních práv chráněných §11 a násl. o.z. a nelze tak dovodit odpovědnost žalované podle §13 o.z.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 28. července 2003, přičemž dovolateli bylo doručeno téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 26. září 2003 včasné dovolání, doplněné podáním jeho ustanoveného zástupce ze dne 11. března 2004. Dovolatel s napadeným rozsudkem nesouhlasí. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř\"). Přípustnost dovolání je podle dovolatele založena na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobce je přesvědčen, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů jednoznačně nevyplynuly a naopak neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz. Dovolatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém se ztotožnila
s napadeným rozsudkem.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později odvolacím soudem zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem. Z výše uvedeného vyplývá, že přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen
z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tak tomu však v konkrétním případě není.
Z obsahu dovolání žalobce (i z doplněného podání jeho zástupce) je zřejmé, že jeho námitky se ve své podstatě váží ke konkrétním skutkovým okolnostem, vytýkají soudu, že neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz a že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů jednoznačně nevyplynuly. Formuluje tak ve skutečnosti námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.).
Protože tedy dovolatel fakticky nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jak výše uvedeno), a není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, nejsou tedy dány podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci není dále založena ani na podkladě ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný
z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
(§10a o.s.ř.) proto toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř.
ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovení §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu