ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1342.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1342/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 43/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.3.2002, č.j. 21 Co 1/2002-233, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31.1.2000, č.j. 40 C 43/98-79, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklé rozvodem jejich manželství tak, že pozemek č. kat. 876/2 (zastavěná plocha) o výměře 170 m2 s domem čp. 1015
a pozemek č. kat. 876/1 o výměře 511 m2 – díl 1 o výměře 500 m2 (zahrada) a díl 2
o výměře 11 m2 ( ostatní plocha, staveniště) zapsaný na LV č. 1300 pro kat. úz. L. v P. přikázal žalovanému a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 3,562.500,- Kč. Žalobkyně původně požadovala vypořádání označených nemovitostí a podniku žalovaného, jehož předmětem bylo provozování hracích automatů, s odůvodněním, že o těchto majetkových hodnotách se účastníci nedohodli. V průběhu řízení ustoupila od požadavku vypořádání podniku provozovaného žalovaným, dodatečně však navrhla vypořádání chaty v obci P. s tím, že jejich existenci jako předmětu bezpodílového spoluvlastnictví účastníků žalovaný zatajil.
Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 16.6.1972, bylo rozvedeno ku dni 15.2.1997 a že se účastníci o vypořádání označených nemovitostí nedohodli. V průběhu řízení vyšlo najevo, že účastníci nejprve v roce 1983 koupili ze společných prostředků dům na B., posléze jej prodali, v roce 1986 koupili parcelu na L. v P. a z prostředků takto získaných financovali stavbu domu. K tomu si vzali půjčky v zaměstnání, u spořitelny, peníze půjčila i matka žalovaného. Od února 1992 do ledna 1994 žalovaný pronajímal dům holandské firmě, která namísto nájmu postavila oplocení. Žalovaný a posléze
i žalobkyně si ještě před rozvodem našli jiného partnera, v domě na L. bydlel žalovaný se synem a s přítelkyní. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalovanému, že dům čp. 1015 pořídil ze svých výlučných prostředků, neboť v tomto smyslu nebylo provedenými důkazy nic prokázáno. Finanční prostředky na stavbu domu poskytla matka žalovaného oběma účastníkům. Soud prvního stupně provedl vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle zásad ust. §143, §150 obč. zák. Skutečnost, že účastníci od roku 1988 společně nehospodařili, shledal pro stanovení podílů účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví nerozhodnou. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu polovinu odhadní ceny nemovitostí stanovené znalcem částkou 7,125.000,- Kč. Návrh žalobkyně učiněný v průběhu řízení, aby byla vypořádána ještě chata v obci P., posoudil jako změnu žaloby; s odkazem na ust. §95 odst. 2 o.s.ř. ji nepřipustil s tím, že dosavadní dokazování by nemohlo být podkladem pro řízení o tomto návrhu. Žalobkyně má ostatně podle názoru soudu prvního stupně možnost podat ohledně chaty samostatný návrh.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.11.2000, č.j. 11 Co 293/2000-100, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že pro rozhodnutí podle ust. §149 odst. 3 obč. zák. soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav. Na základě přednesů obou účastníků sice lze usoudit, že účastníci se o vypořádání movitých věcí dohodli, nicméně chybí podklady
pro spolehlivý závěr, co má být předmětem rozhodování ve smyslu ust. §149 odst. 3 obč. zák. Požadavek žalobkyně na vypořádání chaty v P., jak jej učinila v průběhu řízení, soud prvního stupně nesprávně posoudil s odkazem na ust. §95 odst. 2 o.s.ř., ačkoli o případ, na který toto ustanovení dopadá, se nejedná; předmětem řízení je stále vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jako další nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl opomenutí pohledávek a dluhů účastníků, pokud se o nich účastníci nedohodli a jejich vypořádání ve smyslu ust. §150 obč. zák. požadovali. Soudu prvního stupně uložil, aby provedl potřebné dokazování ve vztahu k mase bezpodílového spoluvlastnictví a zjistil rozsah aktiv a pasiv ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, které účastníci požadují vypořádat.
V dalším řízení soud prvního stupně postupoval ve smyslu závěrů usnesení odvolacího soudu a po doplnění dokazování ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 22.10.2001, č.j. 40 C 43/98-218 (Obvodního soudu pro Prahu 4). Žalobkyni přikázal vklad na označené vkladní knížce vedené u banky a. s. a zůstatek na účtu
u banky a. s. a 219 DM, vše v úhrnné výši 179.262,- Kč, k vypořádání dluh vůči matce 300.000,- Kč, žalovanému pozemek č. kat. 876/2 (zast. plocha) o výměře 170 m2 s domem čp. 1015 kat. úz. L. v P. a další označené pozemky zapsané na LV 1300 kat. úz. L., vše v ceně 7,125.000,- Kč, částku 705.630,- Kč jako cenu prodané chaty v P., zůstatek na účtech u spořitelny ve výši 6.658,- Kč
a 493,- Kč; k vypořádání dluh 250.000,- Kč u matky a 52.673,- Kč u
spořitelny z účtu č. 67-4921460. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni
na vyrovnání částku 3,827.923,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl
o nákladech řízení a povinnosti účastníků zaplatit soudní poplatek. Ve vztahu k nemovitosti ve L. a jejímu zařazení k vypořádání odkázal na důvody uvedené již v prvním rozsudku. Závěr o výši částky, kterou má žalovaný za povinnost žalobkyni zaplatit z důvodu vyrovnání podílu účastníků rovným dílem, podložil podrobnou
a přehlednou početní úvahou. Podle zjištění soudu prvního stupně si účastníci rozdělili movité věci dohodou, žalobkyně však trvala na vypořádání nemovitostí ve L. v P. a společných dluhů, žalovaný na vypořádání peněžních částek podle stavu účtu účastníků u peněžních ústavů.
V odvolání proti označenému rozsudku soudu prvního stupně žalovaný zejména namítal, že soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nevzal náležitě v úvahu, že účastníci spolu od roku 1988 nevedli společnou domácnost
a chovali se tak, jako by jejich bezpodílové spoluvlastnictví neexistovalo. V průběhu manželství žalobkyně půjčila žalovanému 800.000,- Kč z účtu, na němž měla asi 2,000.000,- Kč, což vyvrací tvrzení o půjčce 300.000,- Kč od matky žalobkyně, k níž účastníci neměli důvod. Dům ve L. byl podle žalovaného nabyt prakticky jen z výlučných prostředků žalovaného a jeho mimořádným fyzickým úsilím, žalobkyně se na stavbě fyzicky ani finančně nepodílela. Chatu musel žalovaný prodat, aby měl prostředky na zaplacení půjček, částka, kterou žalovaný prodejem chaty získal byla k vypořádání zařazena neprávem. Nesouhlasil ani se lhůtou 3 dnů k zaplacení stanovené částky, neboť ji soud určil bez posouzení solventnosti žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2002, č.j. 21 Co 1/2002-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z odvolání dovodil, že žalovaný nezpochybňuje rozsah masy bezpodílového spoluvlastnictví, nesouhlasí však s vypořádáním majetku mezi účastníky rovným dílem. Oddělené finanční hospodaření manželů nemá podle závěrů odvolacího soudu na bezpodílové spoluvlastnictví žádný vliv. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů tvoří jejich příjmy i majetek získaný
za trvání manželství, s výjimkou darů, dědictví a případně majetku získaného v restituci, bez ohledu na individuální způsob ekonomického života manželů. Zákon sice připouští stanovení podílů na bezpodílovém spoluvlastnictví manželů v jiném než rovném poměru, ovšem ve výjimečných případech, mezi něž posuzovaná věc nespadá. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně poučen ve smyslu ust. §119a o.s.ř., proto odvolací soud již nepřihlížel k tvrzení žalovaného, že se o větší část majetku zasloužil výlučně sám. Účastníci měli možnost upravit rozsah bezpodílového spoluvlastnictví a pokud této zákonné možnosti nevyužili, nelze vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví provést jiným způsobem, než v souladu s ust. §150 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně ohledně chaty, jíž žalovaný
bez vědomí žalobkyně prodal. Pochybení neshledal ani ve stanovení lhůty k plnění; získá-li žalovaný okamžikem právní moci rozsudku do vlastnictví přidělený majetek, musí mít i žalobkyně zajištěno právo získat majetek prakticky ve stejné době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost odvodil z ust. §237 ost. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Opakoval, že manželství účastníků bylo atypické, netradiční, jelikož účastníci spolu nežili od roku 1988
a hospodařili naprosto odděleně. Do doby rozhodnutí soudu měl žalovaný zato, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků je zcela vypořádáno a rozhodnutí soudu je třeba jen k zápisu vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí. Neměl proto potřebu rozhodování o dalších položkách, včetně chaty v P., na jejíž koupi si půjčil finanční prostředky a po prodeji chaty je vrátil. V době, kdy žalobkyně opustila společnou domácnost, činil odhad nemovitosti 530.900,- Kč. Zatímco žalovaný byl v průběhu odděleného soužití silně zadlužen, disponovala žalobkyně úsporami v částce kolem 2,000.000,- Kč, z níž žalovanému půjčila 800.000,- Kč. Tato finanční situace sama o sobě vyvrací potřebu půjčky od matky žalobkyně. Žalovaný vytýkal, že odvolací soud nepřihlédl k prokázaným tvrzením žalovaného o nabytí majetku výlučným přičiněním žalovaného a nepřihlédl ani k jiným kriteriím pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví obsaženým v ust. §149 obč. zák., ačkoli žalovaný po celou dobu řízení namítal nesprávnost použití principu parity podílů účastníků. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen; napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze má
po právní stránce zásadní význam, spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§237 odst. 1 písm. c/, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř. účastníkem řízení, že splňuje požadavek povinného zastoupení advokátem a vykazuje náležitosti uvedené v ust. 241a o.s.ř., se zabýval předně přípustností podaného dovolání (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je tedy stav, že v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem potvrzeno, se liší
od jeho předchozího rozhodnutí proto, že při rozhodování byl soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným v usnesení odvolacího soudu, kterým byl první rozsudek tohoto soudu zrušen. V posuzované věci je odlišnost rozsudků soudu prvního stupně zřejmá co do rozsahu vypořádávané masy bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, i výše částky, jíž má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu. Odvolací soud ve zrušovacím usnesení uvedl, že nemá podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku, neboť soud prvního stupně pro rozhodnutí ve smyslu ust. §149 odst. 3 obč. zák. nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně pohledávek
a dluhů účastníků, na jejichž vypořádání se účastníci nedohodli a nepostupoval procesně správně ve vztahu k návrhu žalobkyně učiněnému v průběhu řízení k zařazení chaty k vypořádání. Závěry o potřebném dokazování obsažené ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu byly pro další postup soudu prvního stupně v řízení závazné. Směřovaly k zajištění podkladů pro úplné zjištění skutkového stavu významného
pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, aniž by však soud prvního stupně omezovaly v právu nezávislého posouzení věci a rozhodnutí ve vztahu k právům a povinnostem účastníků.
Přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. proto nelze dovodit.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud neshledal dovolání žalovaného přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, jak bylo již výše uvedeno. Pro závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. předpokládá, však dovolací soud neshledal právně významné důvody.
Podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný v dovolání vytýkal., že odvolací soud napadeným rozsudkem, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, náležitě nepřihlédl k atypickému průběhu manželství účastníků, nepřihlédl k tvrzení žalovaného, že o nabytí majetku a prostředků k jeho získání se zasloužil výlučně sám a nepřihlédl ani k jiným kriteriím
pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví obsaženým v ust. §149 obč. zák., ale zdůraznil, že účastníci za trvání manželství nevyužili již tehdy platné právní úpravy
a rozsah svého bezpodílového spoluvlastnictví nestanovili jinak. Uvedené výtky žalovaného směřují převážně proti skutkovým závěrům, na jejichž podkladě odvolací soud učinil závěry právní. Soud prvního stupně po zrušení prvého rozsudku ve věci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15.11.2000 č.j. 11 Co 293/2000-100, které nabylo právní moci dne 2.1.2001, ve věci dále jednal podle občanského soudního řádu ve znění zák. č. 30/2000 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 (část dvanáctá hlava I bod 1). Při jednání poskytl účastníkům poučení ve smyslu ust. §119a odst 1 o.s.ř.; žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně neuplatnil jako odvolací důvod některý z důvodů uvedených v ust. §205 odst. 1 písm. a) – e) o.s.ř. Dovolací soud nad rámec otázek vymezených ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. konstatuje, že odvolací soud při rozhodování o podaném odvolání právem vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Z rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by odvolací soud v napadeném rozsudku řešil ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví a jeho vypořádání právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena jak ve vztahu k právnímu posouzení ve smyslu ust. §143 obč. zák. o předmětu bezpodílového spoluvlastnictví
a o možnosti dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví (§143a obč. zák.), tak o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
po stránce kvalitativní i kvantitativní. Rovněž obecně přijaté rozhodovací praxi soudů odpovídá názor odvolacího soudu, vyjádřený ve vztahu k podílům manželů
na společném majetku při jeho vypořádání ve smyslu ust. §150 obč. zák. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že podíly obou manželů jsou zásadně stejné; podíly může soud stanovit jinak s přihlédnutím k zásadám uvedeným v tomto ustanovení. Samotná okolnost odděleného hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nemusí vést k závěru
o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které jsou předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků oproti druhému. Poznámka odvolacího soudu o tom, že účastníci nevyužili v dané situaci možnosti dohody ve smyslu ust. §143a obč. zák. a nerozšířili ani nezúžili zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, ač tak mohli učinit, má povahu toliko podpůrného argumentu ve prospěch závěru odvolacího soudu
o rovném poměru podílů účastníků na bezpodílovém spoluvlastnictví, aniž by jí odvolací soud řešil některou právní otázku příkladmo uvedenou v ust. §237 odst. 3 o.s.ř.
Předpoklad, pro který by bylo možno usoudit na přípustnost dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§237 odst. 3 o.s.ř.), a to ani z jiných, než příkladmo uvedených důvodů, nebyl naplněn.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věta první o.s.ř. a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšné žalobkyni, která by měla právo na náhradu nákladů tohoto řízení, v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo (§142 odst. 1, §151 odst. 1, §243b odst. 5 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu