ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1343.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1343/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. f. Č. r., zastoup. advokátem, proti žalovanému P. Z., zastoup. advokátem, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 180/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.4.2003, č.j. 56 Co 444/2002-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.325,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce po částečném zpětvzetí žaloby se domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 5.11.1999 uzavřená mezi žalovaným a F. Z., jíž byly do vlastnictví žalovaného převedeny v žalobní žádosti označené nemovitosti v kat. úz. D., obec Š., zapsané u Kat. úřadu v O. na LV č. 215, s účinky vkladu k 1.12.1999, zkracuje uspokojení žalobcových pohledávek ve výši 3,468.722,40 Kč, 7.949,- Kč, 1,186.000,- Kč a 2,736.000,- Kč, s příslušnými úroky z prodlení a částky 3.953,30 Kč spolu s náklady řízení ve výši 16.600,- Kč a je vůči žalobci právně neúčinná. Uvedl, že F. Z. dluží žalobci částky výše uvedené, převodem označených nemovitostí do vlastnictví žalovaného, syna dlužníka, byl žalobce v uspokojení vymahatelných pohledávek zkrácen. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 26.4.2002 č.j. 10 C 180/2000-73, řízení o žalobě v části, kterou žalobce vzal zpět, zastavil (výrok I.), žalobu o určení, že označená darovací smlouva ze dne 5.11.1999, uzavřená mezi žalovaným a F. Z., zkracuje uspokojení konkrétních žalobcových pohledávek za dlužníkem a že tato darovací smlouva je vůči žalobci právně neúčinná, zamítl (výrok II), výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil věc ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Uvedl zejména, že byl-li věřitel zkrácen právním úkonem dlužníka, k němuž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, zákon předpokládá úmysl dlužníka zkrátit věřitele a rovněž předpokládá vědomost osoby blízké o tomto úmyslu, ledaže tato osoba nemohla poznat úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ani při náležité pečlivosti. Výsledky provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný jako syn dlužníka vycházel v době přijetí daru ze skutečnosti, že otec žalovaného podniká v zemědělství, jakož i z přesvědčení, že se mu daří v podnikání, když zamýšlí získat do vlastnictví farmu, na níž hospodařil. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně a závěrů z nich učiněných dlužník nikoho z rodiny, včetně žalovaného jinak o podnikatelských aktivitách a jejich výsledcích neinformoval. Žalovaný proto neměl důvod nevěřit, že otec mu nemovitosti daroval jako vklad do budoucího podnikání žalovaného v zemědělství, na které se připravoval studiem na zemědělské škole. Otec žalovaného daroval nemovitosti i dalším svým dětem. Podle závěrů soudu prvního stupně tak žalovaný prokázal, že přes náležitou pečlivost, kterou vyvinul, nemohl rozpoznat úmyslu otce jako dlužníka zkrátit věřitele v uspokojení vymahatelné pohledávky; neměl důvod nevěřit otci a tomu, co bylo i obsahem darovací smlouvy. Zákonné předpoklady pro vyhovění žalobě a určení právní neúčinnosti odporované darovací smlouvy ve vztahu k žalobci ve smyslu ust. §42a odst. 2 obč. zák. soud neshledal, žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání žalobce přezkoumal výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta (odst. II.)
a výroku o nákladech řízení (odst. III.). Rozsudkem ze dne 22.4.2003, č.j. 56 Co 444/2002-103, jej změnil v odst. II. výroku tak, že se určuje, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovaným a F. Z. dne 5. 11. 1999, kterou byly do vlastnictví žalovaného bezúplatně převedeny jednotlivě označené nemovitosti v kat. území D., obec Š., zapsané ve prospěch žalovaného u katastrální úřadu v O. na LV č. 215, je vůči žalobci právně neúčinná (odst. I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (odst. II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení stanovenou částku (odst. III.). S ohledem na obsah odvolacích námitek žalobce, směřujících proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud zopakoval důkazy, na jejichž podkladě učinil soud prvního stupně skutkové závěry a zbudoval závěry právní. Navíc provedl důkazy obsahem listin ze soudních spisů ke zjištění existence pohledávek žalobce
za dlužníkem. Po jejich zhodnocení konstatoval, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že žalovaný jako osoba blízká dlužníku (dárci) vyvinul vlastní aktivitu k možnému rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky a že si v této souvislosti počínal s náležitou pečlivostí. Žalovaný to ostatně ani netvrdil a nijak neprokazoval. Procesní obranu proti žalobě postavil na tvrzení, že o dluzích dlužníka neměl vědomost a že ty nejsou patrné ani z obsahu darovací smlouvy. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na jednání dlužníka, který s darovanými nemovitostmi i nadále hospodařil, zatímco žalovaný s nimi, ač vlastník, nikdy nenakládal, nehospodařil na nich a jako vlastník se nechoval. Odvolací soud neuvěřil dlužníku, že jeho úmyslem bylo nemovitý majetek rozdělit mezi všechny své potomky. Pozemky a hospodářské budovy v kat. úz. V. sice daroval dceři V., v době darování ve věku třinácti let, ale syna Františka a případně další potomky nemovitostmi neobdaroval. Zatímco žalobce prokázal existenci vymahatelné pohledávky vůči dlužníku rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 1998 č.j. 15 Cm 66/98- ve výši 1,186.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení
a pohledávky další, přičemž včasnost odpůrčí žaloby je zřejmá (§42a obč. zák.), žalovanému se nepodařilo prokázat, že jako osoba blízká dlužníku nemohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit věřitele ani při náležitě vyvinuté pečlivosti (§42a odst, 2, §116, §117 obč. zák). Odvolací soud vázán žalobní žádostí co do požadavku vyplývajícího z hmotného práva, avšak nikoli co do formulace petitu, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci, jak je z rozsudku patrno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovodil ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když směřuje proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Nesouhlasí s pojetím požadavku náležité pečlivosti žalovaného jako osoby blízké dlužníku při rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele (§42a odst. 2 v závěru obč. zák.) odvolacím soudem. Žalovaný byl jediným synem dlužníka, který si zvolil podobnou dráhu jako dlužník. Neměl důvod k podezření, že otec má nějaké dluhy a že jeho záměr obdarovat žalovaného může „narazit na nezaplacené pohledávky věřitelů“. Otec jej ubezpečoval, že jeho hospodaření se zdárně vyvíjí, sama darovací smlouva obsahuje pasáž, podle níž nejsou darované nemovitosti ničím zatíženy. Poukaz odvolacího soudu na okolnost, že žalovaný po převodu nemovitostí do vlastnictví žalovaného na nich nehospodařil, neobstojí, neboť žalovaný byl a je až dosud vysokoškolským studentem. Výtka dovolatele směřuje i proti argumentu odvolacího soudu, že k datu rozhodování soudu ve věci byla žalobci vůči dlužníku pravomocně přisouzena další pohledávka, o níž však žalovaný v době uzavření darovací smlouvy neměl vědomost. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že se mu podařilo prokázat, že přes náležitou pečlivost, kterou vyvinul, nemohl úmysl otce jako dlužníka zkrátit věřitele poznat, zejména, když se otci dařilo dobře a zabezpečoval sám celou mnohočetnou rodinu. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.4.2003 č.j. 56 Co 444/2002-103 v plném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaného žalobce zdůraznil toliko pasivní přístup žalovaného k rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele. V průběhu řízení žalovaný ani netvrdil, že vyvinul konkrétní iniciativu, aby se přesvědčil, že odporovaný právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka. Spokojil se s celkovou nevědomostí o stavu hospodaření svého otce, která ovšem nesplňuje požadavek vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu ust. §42a odst. 2 v závěru obč. zák. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 1312/2000 a sp. zn. 31 Cdo 1806/99 ve vztahu k námitce dovolatele, že v době uzavření darovací smlouvy (zřejmě omylem uvedené jako kupní smlouva) o této pohledávce nevěděl. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného zamítl jako neopodstatněné.
Dovolací soud vzal v úvahu, že včasné dovolání žalovaného, řádně zastoupeného advokátem, vykazuje obsahové i formální náležitosti požadovaném ust. §241a odst. l o.s.ř. Směřuje proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé a je proto přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolací soud je vázán rozsahem dovolacího návrhu a uplatněným dovolacím důvodem. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k jiným vadám, než uvedeným v ust. §229 odst. 1, 2 písm. a, b, odst. 3 o.s.ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 1, 3 o.s.ř.). Žádnou takovou vadu žalovaný v dovolání nevytkl, obsah spisu neopravňuje dovolací soud k závěru, že řízení bylo takovou vadou postiženo.
Žalovaný uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), k jehož naplnění dochází tehdy, dopustil-li se soud omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav tím, že buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval právní předpis správný, ale nesprávně jej vyložil.
Vznesená výtka nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem
se vztahuje k výkladu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. v požadavku náležité pečlivosti vynaložené osobou blízkou dlužníku k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Smyslem žaloby podle ust. §42a obč. zák. pro žalobce je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný právní úkon dlužníka. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit věřitele, musel-li být tento úmyslu druhé straně znám. Odporovat je možné právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k němuž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, §117, obč. zák) nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat (§42a odst. 2 obč.zák.). Úmysl dlužníka zkrátit věřitele v takovém případě zákon předpokládá a je na osobách blízkých dlužníkovi, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního úkonu nemohly rozpoznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana osoby blízké dlužníku tedy spočívá nejen v tvrzení, že
o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také, a to zejména, v tvrzení a prokazování, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla
a ani nemohla vědět, přestože vyvinula pečlivost k poznání tohoto úmyslu a šlo
o pečlivost náležitou. Zákon na osobě blízké dlužníka požaduje, aby se přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, což předpokládá aktivní činnost této osoby k rozpoznání úmyslu dlužníka věřitele. Pokud se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může uspokojení své pohledávky požadovat také z majetku, který na základě odporovaného právního úkonu od dlužníka nabyla. V uvedeném smyslu rozhodl Nejvyšší soud ČR např. ve věci sp. zn. 21 Cdo 864/2000, ale i v dalších a lze konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu ČR k této otázce je ustálená, neměnná a byla přijata i rozhodovací praxí soudů.
Právní posouzení spočívá v posouzení právních důsledků skutkových zjištění
(§153 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud učinil právní závěry ve věci samé na základě nezpochybňovaného skutkového stavu, podle nějž žalovaný jen pasivně přijímal poznatky o jednání dlužníka, ač vysokoškolák se zaměřením studia na obor zemědělství nevěnoval pozornost hospodaření dlužníka a jeho výsledkům, spokojil se s poznatkem, že dlužník zajišťuje potřeby své mnohočetné rodiny, a bez dalšího ověření usoudil, že se dlužníku v podnikání daří, jak dlužník žalovaného informoval. Jestliže odvolací soud rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu, na posuzovanou věc aplikoval ust. §42 obč.zák., upravujícího odporovatelnost právních úkonů a v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení v jeho právních závěrech, které uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 o.s.ř. předpokládá.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle ust. §243 odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení úspěšný žalobce má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které žalobci v řízení vznikly (§142 odst. 1, §224 odst. 1, §243b
odst. 5 o.s.ř.). Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb ., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8 písm. a/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.325,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu