ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1465.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1465/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně PhDr. M. N., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 11/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 378/2003-71, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 378/2003-71, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č.j. 34 C 11/2003-48,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 34 C 11/2003-48, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna dále nenakládat s údaji žalobkyně, obsažené
v evidenci ze zachovaných nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů, dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci Státní bezpečnosti nebo spolupracovníci Hlavní správy vojenské kontrarozvědky Sboru národní bezpečnosti. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2004 pod č.j. 1 Co 378/2003-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že další prostředek obrany (první prostředek byl požadavek určení neoprávněnosti evidence žalované v materiálech bývalé Státní bezpečnosti) proti neoprávněnému zásahu zvolený žalobkyní poté, co nabyl účinnosti zákon č. 107/2002 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, který v §7 odst. 1 uložil ministerstvům obrany a vnitra, aby tiskem
a na elektronických médiích vydali evidenční záznamy ze složek bývalé Státní bezpečnosti, není přiměřený z hlediska ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Žalobkyně se žalobou domáhá, aby žalované bylo uloženo nenakládat
s údaji bývalé Státní bezpečnosti týkajících se její osoby. Obsah pojmu \"nenakládat
(s údaji)\" je však značně široký a zahrnuje i takové dispozice činěné žalovanou,
ke kterým má zákonné oprávnění. Především je to její činnost podle zákona č. 97/1974 Sb., o archivnictví, ve znění pozdějších předpisů, dále je povinna postupovat podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích, ve znění pozdějších předpisů,
a dále není vyloučeno použití předmětných evidencí pro účely soudního řízení, popřípadě i pro vědecké či historické využití. Jestliže proto není žalobkyní zvolený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu z hlediska §13 odst. 1 o.z. přiměřený, vedla tato skutečnost odvolací soud k potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. března 2004, přičemž zástupci dovolatelky byl doručen téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 28. května 2004 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř.
s tím, že toto rozhodnutí ve věci samé je napadáno z důvodů obsažených v ustanovení
§241 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za zásadní má dovolatelka řešení otázky přiměřenosti požadovaného prostředku ochrany osobnosti. Žalobkyně se současně domnívá, že měla být srozumitelně poučena o nutnosti odstranit vady žalobního žádání za situace, kdy soudu byl zřejmý jeho účel. Dovolatelka proto navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází
z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalovaná jím napadla rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud však dospěl
k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu posuzující přiléhavost žalobního petitu, jímž se žalobkyně domáhá ochrany osobnosti v souvislosti s úpravou obsaženou
v ustanovení §7 zákona č. 140/1996 Sb., ve znění zákona č. 107/2002 Sb., je důvodné kvalifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.), proti němuž je tak dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek ve výroku ve věci samé
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno za daného stavu řízení z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobkyně považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř. (tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona.
První z dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám řízení je dovolací soud povinen přihlížet (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), i když by nebyly uplatněny jako jeden z důvodů přípustného dovolání. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo takovou vadou, dovolací soud je zruší, aniž by se vždy musel zabývat dalšími výslovně uplatněnými důvody.
Podle ustanovení §79 odst. 1 věty první o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh.
Ze zmíněného ustanovení vyplývá, že žalobní petit takovéhoto návrhu (žaloby) pak musí být úplný, určitý a srozumitelný, kdy vymezení práv a jim odpovídajících povinností
v něm obsažených musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (navrhovaný výrok požadovaného rozhodnutí tak musí být po materiální stránce vykonatelný). Údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá (tedy žalobní petit), je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností
v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde, a je zřejmé, že převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo
za následek jeho materiální nevykonatelnost. Podání je neurčité také tehdy, jestliže sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor (např. nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto).
V případě, že žaloba trpí těmito vadami, je povinností soudu (předsedy senátu) vyzvat účastníka, aby byla opravena, resp. doplněna.
V souzeném případě z žaloby vyplývá, že byla podána v souvislosti s faktem tehdy se blížící účinnosti zákona č. 107/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků bývalé Státní bezpečnosti, a zejména pak
z povinnosti žalované vyplývající z §7 takto novelizovaného zákona. Přes tuto skutečnost však žalobní petit vlastní žaloby (zde v zásadě na rozdíl od současně připojeného návrhu na vydání předběžného opatření) zcela zřejmě nekoresponduje
s tímto faktem, kdy je formulován naprosto obecně a neurčitě (tato skutečnost je zejména markantní v blíže nespecifikovaném požadavku nenakládání s údaji týkajícími se žalobkyně).
Přes popsanou skutečnost však již soud prvního stupně žalobkyni nevedl
ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. k opravě naznačených vad dané žaloby a tato situace nedoznala změny ani v řízení před odvolacím soudem. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí (včetně předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu