ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1534.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1534/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců A) J. Š., a B) K. Š., proti žalovaným 1) V. N., 2) J. H., 3) J. N., a 4) B. H., o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 18 C 29/2001, dovolání žalovaných Jany Hajné a Boženy Holzeplové proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. dubna 2002 č.j. 6 Co 2650/2001-95, takto:
I. Dovolání žalovaných J. H. a B. H. se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci J. Š. a K. Š. se domáhali určení, že vůči nim jsou právně neúčinné právní úkony, a to darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž J. H. darovala V. N. pozemek par. č. 757/5 o výměře 1957 m2 v obci a katastrálním území S., a dále notářský zápis – prohlášení o právně významné skutečnosti ze dne 19.2.1999, kde jsou konstatovány v odst. 3 spoluvlastnické podíly k rozestavěné stavbě rodinného domu na parcele č. 757/5 kat. úz. S., v rozsahu ½ na B. H., v rozsahu ¼ na J. H. a v rozsahu ¼ na manžele V. a J. N.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.10.2001 č.j.
18 C 29/2001-75 určil, že darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž žalovaná J. H. darovala žalovanému V. N. pozemek par. č. 757/5 o výměře 1957 m2 v obci a katastrálním území S., je vůči žalobcům J. Š. a K. Š. právně neúčinná (výrok I.). Na podkladě zjištěného skutkového stavu učinil v této souvislosti závěr, že se žalobcům podařilo prokázat, že vůči žalované J. H. mají vymahatelnou pohledávku ve výši 1.590.000,- Kč a že v době, kdy tato žalovaná měla vědomost o tom, že pro výše uvedený dluh je proti ní vedeno řízení o zaplacení, uzavřela jako dárkyně se žalovaným V. N., který byl vůči ní v postavení zetě, smlouvu o darování označeného pozemku. Soud dovodil, že k odporovanému úkonu vedla žalovanou J. H. snaha zkrátit žalobce jako věřitele a že tímto úkonem byl její majetek zkrácen tak, že nestačí k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců. Žalovaný jako zeť žalované H., tedy jako osoba jí blízká ve smyslu ust.
§116 obč. zák. musel mít podle závěrů okresního soudu vědomost o dluzích druhé žalované a manželky, a při vynaložení jen obvyklé pečlivosti musel předpokládat, že tímto úkonem žalované J. H. může dojít ke zkrácení žalobců. Žalobě ve smyslu ust. §42a obč. zák. v této části vyhověl. Výrokem II. zamítl žalobu směřující proti žalovaným V. N., J. H., J. N. a B. H. s požadavkem na určení neúčinnosti vůči žalobcům prohlášení ze dne 19.2.1999
o právně významné skutečnosti, kde jsou konstatovány v odst. 3 spoluvlastnické podíly žalovaných k rozestavěné stavbě na parc. č. 757/5 kat. úz. S. Předpoklad pro rozhodnutí o právní neúčinnosti tohoto prohlášení žalovaných neshledal, neboť rozestavěná stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí a označený notářský zápis s odporovaným prohlášením nebyl předložen ke vkladu do katastru nemovitostí. Výrokem III. soud s odkazem na ust. §142 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení a žalovaného a žalovanou J. H. zavázal povinností hradit žalobcům náklady řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a III. podali odvolání žalovaný V. N. a žalovaná J. H. Z odvolatelů převážně jen žalovaný V. N. snášel důvody proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně o vědomosti žalovaného o zadluženosti Jany H. vůči žalobcům a o tom, že při náležité pečlivosti mohl tvrzený úmysl této žalované zkrátit žalobce jako věřitele. Uvedl, že v právním úkonu, jímž mu žalovaná J. H. darovala označený pozemek, viděl ocenění své práce, neboť jako zedník zajišťoval celou stavbu prováděním stavebních prací.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. ve vztahu k žalovanému (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); odvolání žalované Jany Hajné odmítl (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Při rozhodování o odvolání žalovaného V. N. odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; právní závěry ve věci učiněné soudem prvního stupně podle ust. §42a obč. zák. a jeho aplikaci na posuzovanou věc
ve vztahu k žalovanému uznal správnými. I podle odvolacího soudu mohl žalovaný jako osoba blízká dlužnici žalobců J. H. poznat při náležité pečlivosti její úmysl zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce v uspokojení jejich vymahatelné pohledávky. Uvedl dále, že odporovaná darovací smlouva byla uzavřena ve prospěch žalovaného, toliko žalovaný je ve sporu vedeném podle ust. §42a obč. zák. věcně pasivně legitimován. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému jako správný potvrdil. Odvolání žalované J. H. podle ust. §218 písm. b) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že tato žalovaná není v části řízení o žalobě podle ust. §42a odst. 3 obč. zák. účastníkem a nebyla proto oprávněna odvolání podat. Rozsudečným výrokem IV. v podstatě konstatoval právní stav ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž nebylo odvolání podáno.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni žalovaní.
Žalovaný V. N. odvodil přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vznášel především námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu a na něj navazujících chybných právních závěrů soudů obou stupňů, podle nichž si žalovaný měl ověřit úmysl dárkyně v souvislosti s darováním nemovitosti a v tomto směru sám vyvinout aktivitu. Opakoval, že v době uzavření darovací smlouvy neměl vědomost o dluzích J. H. (tchýně) ani J. N. (manželky) vůči žalobcům. Jako zedník pracoval na stavbě budované na pozemku, o zdroje, z nichž byla stavba financována se nezajímal, byl i v zaměstnání mimořádně pracovně vytížen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná J. H. v dovolání navrhla, aby dovolací soud proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. a „do výroku I., III. a chybějícího výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení žalované J. N. a B. H.“ připustil dovolání. Co do důvodů odkázala na ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v jeho rámci vznesla námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Vytkla, že soud prvního stupně měl žalobu i ve vztahu k uvedeným žalovaným zamítnout, neboť nebyly účastnicemi odporované darovací smlouvy a měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení těchto žalovaných. Odvolací soud se uvedenými vadami nezabýval, řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rovněž žalované J. N. a B. H. v dovolání odkázaly na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., co do důvodů na ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obě vytkly, že soud prvního stupně výrokem I. nerozhodl vůči ním jako žalovaným „o této části žaloby“, ani se ve vztahu k nim touto otázkou nezabýval a nevypořádal se s ní ani v odůvodnění rozsudku. Odkázaly na důvody dovolání žalovaného a zdůraznily, že soud prvního stupně nerozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k nim.
Všechny žalované navrhly, aby dovolací soud připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích, rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích a v rámci těchto výroků i rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovoláním nevyjádřili.
Dovolací soud konstatoval, že všechna dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., dovolatelé byli v souvislosti s podáním dovolání zastoupeni advokátem, jak ukládá ust. §241 odst. 1 o.s.ř., když původní nedostatek povinného zastoupení advokátem J. H. byl následně odstraněn. Vedle obecných náležitostí podání ve smyslu ust. §42 odst. 4 o.s.ř. obsahovala dovolání i údaje požadované v ust.
§241a odst. 1 o.s.ř.
Přes splnění všech požadavků na dovolání stanovených procesními předpisy se dovolací soud dovoláními V. N. a J. N. dále nezabýval.
Podáním dovolání vznikla žalovaným poplatková povinnost ve smyslu ust. §4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ze dne 5.12.1991
ve znění pozdějších předpisů. Žalovaní V. N. a J. N., kterým soud nepřiznal osvobození od poplatkové povinnosti (§138 odst. 1 o.s.ř.), určený soudní poplatek nezaplatili, a to ani dodatečně. Okresní soud v Českých Budějovicích usneseními ze dne 23. května 2003 č.j. 18 C 29/2001-196 a č.j. 18 C 29/2001-198 dovolací řízení ve vztahu k oběma žalovaným podle ust. §9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích zastavil. Tato pravomocná rozhodnutí věcně a místně příslušného soudu dovolacímu soudu nedovolují, aby se zabýval mimořádnými opravnými prostředky V. N. a J. N. jak z hlediska jejich přípustnosti, tak důvodnosti, a to ve vztahu ke všem rozsudečným výrokům dotčeným podanými dovoláními.
Žalobci J. Š. a K. Š. se domáhali určení, že vůči nim jsou právně neúčinné právní úkony, a to darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž J. H. darovala V. N. pozemek ve smlouvě přesně označený a notářský zápis – prohlášení ze dne 19.2.1999 o právně významné skutečnosti, a to, že B. H., J. H. a manželé V. a J. N. jsou stavebníky a spoluvlastníky rozestavěného rodiného domu na pozemku par. č. 757/5 v obci a kat. úz. S.,
ve stanovených podílech celku. V žalobě podané s odkazem na ust. §42a obč. zák. tak kumulovali dva nároky z rozdílných právních úkonů vůči více žalovaným jako jejich subjektům. Občanský soudní řád připouští jak objektivní kumulaci nároku, tj. uplatnění více nároků v jedné žalobě, tak kumulaci subjektivní, procesní společenství, kdy na straně žalobce nebo žalovaného vystupuje více účastníků. Podle ust. §91 odst. 1 o.s.ř., je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý sám za sebe. Avšak jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní, přičemž ke změně návrhu, k jeho zpětvzetí, k uznání nároku a k uzavření smíru je třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně (§91 odst. 2 o.s.ř.). Posouzení, zda jde o procesní společenství samostatné nebo nerozlučné odvisí od povahy předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.
Podle žaloby vystupují u obou uplatněných nároků jako žalobci J. a K. Š., z účastníků označených jako žalovaní ve vztahu k oběma uplatněným nárokům se však žaloba o určení právní neúčinnosti označené darovací smlouvy ze dne 6.12.1998 ve smyslu ust. §42a obč. zák. dotýká jen žalovaného V. N., v jehož prospěch J. H. smlouvu uzavřela (§42a odst. 3 obč. zák.). Vztah nerozlučného společenství na straně žalovaných nebyl v řízení založen ať ve vztahu k určení právní neúčinnosti uvedené již darovací smlouvy nebo k označenému prohlášení žalovaných ze dne 19.2.1999. Každý ze žalovaných jednal sám za sebe, proto žádný ze žalovaných nemohl pro sebe cokoli odvozovat z procesních úkonů dalších žalovaných. K podání dovolání byl věcně legitimován toliko žalovaný V. N., vůči němu však bylo dovolací řízení zastaveno.
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. K podání dovolání je oprávněn subjekt, který byl účastníkem řízení, které ve vztahu k němu pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu ve věci a jemuž byla výrokem odvolacího soudu způsobena újma v jeho právech. Žalovaná J. H., jejíž odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto podle ust. §218 písm. b) o.s.ř. ani B. H., která odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala, účastníky odvolacího řízení nebyly. V rozsudku odvolacího soudu obsažený výrok o odmítnutí odvolání žalované J. H. není rozhodnutím ve věci samé. Má povahu procesního rozhodnutí, jímž odvolací soud reagoval na procesní situaci vzniklou podáním odvolání subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. O výroku o odmítnutí odvolání žalované J. H., pojatém do rozsudečného výroku, by jinak příslušelo rozhodnout formou usnesení, proti němuž však dovolání není přípustné ze žádných důvodů taxativně uvedených v ust. §237
odst. 1, §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b),
odst. 3 o.s.ř.
Nad rámec posuzované problematiky považuje dovolací soud za vhodné dodat, že pokud žalované postrádaly ve vztahu k nim v rozsudku soudu prvního stupně výslovný výrok o náhradě nákladů řízení, mohly výtku v tomto směru uplatnit v návrhu na doplnění rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ust. §166 odst. 1 o.s.ř. Podle obsahu spisu tak ale neučinily.
Žalované J. H. a B. H. nebyly účastníky odvolacího řízení, nejsou proto k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu oprávněny (ust. §236 odst. 1, §240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání obou jmenovaných žalovaných podle ust. §218 písm. b) o.s.ř. odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř.).
V dovolacím řízení úspěšným žalobcům, kteří by měli ve smyslu ust. §142
odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§224 odst. 1, §243b odst. 5 o.s.ř.), náklady nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu