ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.157.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 157/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalované o. s. I., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 23/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002 č.j. 1 Co 172/2002-133, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2000 č.j. 1 Co 49/2000-86 změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 1999 č.j. 37 C 23/99-68 tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná obchodní společnost zaplatila žalobkyni částku 40.000,- Kč. Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, č.j, 30 Cdo 2971/2000-104 a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí především vyšel z právního názoru, podle něhož je-li účelem zadostiučinění podle §13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") reparace následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, pak předpoklad poskytnutí takovéhoto zadostiučinění může modifikovat skutečnost případného zhojení následku zásahu v té či oné míře tím, že jistou formu zadostiučinění si fakticky poskytne sám poškozený, a to na úkor zájmů škůdce, např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku, apod. V takovýchto případech je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a tomu odpovídající předpoklad přiměřenosti satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou \"svémocí\" poškozeného. Toto posouzení vychází z předpokladů obsažených v ustanovení §13 o.z., takže případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. v této souvislosti postrádá opodstatnění.
Vrchní soud v Praze pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 7. srpna 2001, č.j. 1 Co 113/2001-113, kterým - stejně jako v prvém případě - změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 1999 č.j. 37 C 23/99 - 68 tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná obchodní společnost zaplatila žalobkyni částku 40.000,- Kč. Rozhodl dále
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tento rozsudek odvolacího soudu byl však k dovolání žalobkyně opět zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 11. června 2002 pod č.j. 28 Cdo 895/2002-126 a věc byla i v tomto případě vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto případě se dále zabýval otázkou možnosti (resp. nemožnosti) aplikace ustanovení §3 o.z. na daný případ - opět s negativním závěrem.
Konečně pak ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. prosince 2002, kterým znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění výroku ve věci samé odvolací soud s odkazem na ustanovení §13 o.z. a současně též na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, č.j. 30 Cdo 2971/2000-104 konstatoval, že žalobkyně si zajistila zadostiučinění \"svémocí\", jestliže na neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spočívající v několikahodinové nemožnosti užívat WC, reagovala hrubým napadením statutárního zástupce žalovaného a jeho politím kyblíkem vody se saponátem. Satisfakce, kterou si žalobkyně \"svémocí\" učinila, je podle názoru odvolacího soudu více, než postačující prokázanému neoprávněnému zásahu (ze strany žalovaného).
Posledně jmenovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 16. ledna 2003.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 4. února 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když ovšem nepřípadně odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.(nepochybně ve znění po novele o.s.ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Odvolacímu soudu fakticky (byť opět odkazem na nepřiléhavé ustanovení procesního předpisu) vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí je strohé a podle jejího názoru nedostatečné. Zejména odvolací soud nesrovnává a ani neodůvodňuje, proč onu svémocnou satisfakci považuje za dostatečnou. Odvolací soud takto staví do roviny věci naprosto nesrovnatelné. Odvolací soud pominul, že žalobkyni byla za její jednání uložena pokuta, když bylo posouzeno jako přestupek.
Žalovaná obchodní společnost se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl v tomto případě k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné
(§243b odst. 1 o.s.ř.). Podané dovolání žalobkyně bylo tedy posouzeno jako nedůvodné.
S ohledem na znění ustanovení §242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení §237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to
i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelka však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neuvádí a ani
z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka fakticky uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Je proto nutno uvážit, že tento dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Již ve svém původním rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že s odvolacím soudem je nezbytné souhlasit, pokud ve věci s odkazem na ustanovení §11 a §13 o.z. deklaroval nezbytnost zabývat se tím, zda zásah do osobnostní sféry žalobkyně měl skutečně povahu zásahu neoprávněného s tím, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence neoprávněného zásahu a jeho objektivní způsobilost narušit, případně ohrozit práva chráněná ustanovením §11 násl. o.z. Dovoláním napadený rozsudek se pak současně přidržuje již zmíněného právního názoru Nejvyššího soudu ČR, který byl citován výše, přičemž z něj, podle názoru dovolacího soudu vyvodil i pro daný případ odpovídající závěry v souvislosti se zjištěním, že na neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívající v několikahodinové nemožnosti užívat WC reagovala hrubým napadením statutárního zástupce žalovaného. Je třeba tak zejména souhlasit se závěrem, že si takto žalobkyně „svémocí „ zajistila více než postačující satisfakci.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu dovolání je třeba dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky
z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, avšak v dovolacím řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu