ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1670.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1670/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci péče o nezletilého R. S. K., zastoupeného Městským úřadem Č. jako opatrovníkem, dítěte matky J. K., zastoupené advokátkou, a otce C. S. W. K., zastoupeného advokátkou, o navrácení dítěte, vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp.zn. Nc 786/2002, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2004, č.j. 30 Co 25/2004-358, č.j. 30 Co 26/2004-358, takto:
I. Dovolání otce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8.9.2003, č.j. Nc 786/2002-271, doplněným usnesením
ze dne 10.10.2003, č.j. Nc 786/2002-293, Okresní soud Praha – západ zamítl návrh otce na navrácení nezletilého R. S. K., narozeného 8.11.1999 (výrok I.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); rozhodl, že „státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení za vyplacené tlumočné“ (výrok III.) a že „otec je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 13.500,- Kč za vyplacené znalečné“ na účet Okresního soudu Praha – západ do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí (výrok IV.).
K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2004, č.j. 30 Co 25/2004-358, č.j. 30 Co 26/2004-358, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se
„ve výroku IV. o nákladech státu mění tak, že výše částky, kterou je otec povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení, činí 6.750,- Kč s tím, že ohledně další částky 6.750,- Kč se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává; jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“ (výrok I.); že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a že České republice se náhrada nákladů vzniklých v odvolacím řízení nepřiznává (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že „v daném případě hrozí vážné nebezpečí, že by návrat
do Velké Británie vystavil nezletilého R. S. duševní újmě“ a že proto soud „není povinen nařídit navrácení dítěte ve smyslu článku 13 písmeno b/ Úmluvy
o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukázáním na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení“, protože „z provedených důkazů a zejména
ze znaleckého posudku PhDr. F. v žádném případě neplyne, že by jeho synovi R. v důsledku navrácení do jejich bydliště v jejich vlasti hrozila závažná újma
ve smyslu článku 13 písm. b/ Haagské úmluvy“ a také proto, že „pokud bychom připustili, že potencionální běžná újma, kterou dítě může vždy utrpět v důsledku odloučení od druhého rodiče, muže vyloučit realizaci povinností dle Haagské úmluvy, pak by tato úmluva zcela pozbyla smyslu, protože takováto situace nastává téměř vždy“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otec napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Otec v dovolání namítá, že „z provedených důkazů a zejména ze znaleckého posudku PhDr. F. v žádném případě neplyne, že by jeho synovi R. v důsledku navrácení do jejich bydliště v jejich vlasti hrozila závažná újma ve smyslu článku 13 písm. b/ Haagské úmluvy“.
Otec tak ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení článku 13 písm. b/ Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen „Úmluva“, na soudem zjištěný skutkový stav a interpretaci tohoto ustanovení] nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu
(i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl
od skutkového zjištění soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uvedená námitka otce tedy nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
.
Otec v dovolání dále namítá, že „pokud bychom připustili, že potencionální běžná újma, kterou dítě může vždy utrpět v důsledku odloučení od druhého rodiče, může vyloučit realizaci povinností dle Haagské úmluvy, pak by tato úmluva zcela pozbyla smyslu, protože takováto situace nastává téměř vždy“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam; dovolatel podrobuje kritice závěr, který odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, neučinil.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání otce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu