ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1775.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1775/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. Z., proti žalovanému L. B., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 14/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. června 2003, č.j. 1 Co 61/2003-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. června 2003, č.j. 1 Co 61/2003-77 potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2003, č.j. 24 C 14/2002-63, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2003, č.j. 24 C 14/2002-64 v jeho výroku o zastavení řízení podle §96 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\")
v důsledku zpětvzetí žaloby v označené věci. Dále změnil zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené usnesení odvolacího soudu žalobce dne 27. ledna 2004 napadl podáním označeným sice jako odvolání, které však s ohledem na jeho obsah a s přihlédnutím
k ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. je třeba posuzovat jako dovolání žalobce. Dovolatel především navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby věc byla znovu projednána.
K tomuto dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. S ohledem na zjištění obsahu spisu je však třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena podle zmíněného ustanovení, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, nelze kvalifikovat jako rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání v této věci však není založena ani podle ustanovení §238,
§238a a §239 o.s.ř., neboť není takto naplněn žádný z předpokladů, které tato ustanovení obsahují (lze podotknout, že např. přípustnost dovolání podle ustanovení
§239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř., avšak v daném případě odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §96 odst. 2 o.s.ř., apod.).
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. l věta první o.s.ř.). Nadto je třeba pro úplnost připomenout, že podané dovolání vykazuje známky opožděnosti, když napadené usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci již dne 23. července 2003 (§240 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo sice odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu