ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.193.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 193/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně W. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. M. Ch. zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 34/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2003, č.j. 1 Co 18/2003-157, takto:
I. Dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku se zamítá.
II. Dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 6.325,- Kč její zástupkyni advokátce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. září 2003 č.j. 1 Co 18/2003-157 změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2001, č.j. 24 C 34/95-118, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. srpna 2002, č.j. 24 C 34/95-142,
ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku na své náklady uveřejnit v městském zpravodaji – T. noviny - omluvu ve znění: \"Omlouvám se paní W. S., bývalé ředitelce Mateřské školy v T. na K. ulici, za obsah článku, který jsem jako vydavatel regionálního tisku V. uveřejnil dne 16. září 1993 v čísle 2, ročník I, listu V. pod názvem \"Přilepšení
k důchodu?\", přičemž údaje \"říká se, že paní ředitelka S. v Mateřské škole na K. ulici vybírá kromě stanoveného příspěvku ještě 100,- Kč. Těžko říct, jestli si tím chce přilepšit tři roky před důchodem nebo neví, kolik se vybírá. Možná se jenom chová tržně. Každopádně některé děti už dávají rodiče do jiné mateřské školy\", jsou nepravdivé.\" Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně v další napadené části, t.j. ve výroku III., kterým bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 10.000,- Kč a ve výroku V., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") poskytuje ochranu proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na integritě osobnosti, přičemž musí jít o neoprávněný, protiprávní zásah. Důkazní břemeno prokázat, že k takovému protiprávnímu jednání do osobnostních práv fyzické osoby došlo, zatěžuje žalobce. Pokud toto žalobce prokáže, přenáší se důkazní povinnost na žalovaného, který musí prokázat, že z jeho strany jednání, kterým se žalobce cítí být dotčen, bylo oprávněné.
V daném případě žalobkyně prokázala, že ze strany žalovaného k zásahu do jejich osobnostních práv došlo článkem s názvem \"Přilepšení k důchodu?\", který byl uveřejněn dne 16. září 1993 v regionálním tisku V., jehož vydavatelem je žalovaný. Žalovanému se naopak nepodařilo prokázat, že tvrzení uvedená v článku, že žalobkyně kromě stanoveného příspěvku vybírá jako ředitelka Mateřské školy v T. na K. ulici ještě 100,- Kč navíc, je pravdivé. Odvolací soud zde souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že takovéto údaje jsou charakteru způsobilého porušit osobnostní práva žalobkyně na zachování její občanské cti a důstojnosti. Odvolací soud nesouhlasil s námitkami žalovaného, že nemůže být dána jeho odpovědnost, když článek měl být informací o aktuálním problému a podmětem pro veřejnou diskusi, neboť nepravdivými údaji zasáhl nebo ohrozil osobnostní práva fyzické osoby, takže nese občanskoprávní odpovědnost ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. Odvolací soud pak připomněl, že nemělo významu provádět důkazy k okolnostem zveřejnění článku, když případný výslech dalších svědků nemohl nic změnit na obsahu dotčeného článku. Podstatným podle odvolacího soudu byl fakt, že článek byl uveřejněn prostřednictvím pravidelně vydávaných novin.
Odvolací soud pak uvážil, který z prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby uvedených v ustanovení §13 o.z. by poskytl žalobkyni přiměřené zadostiučinění.
V daném případě se ztotožnil s tím, že žalobkyni náleží nejen morální satisfakce, ale
i náhrada nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 1 a 2 o.z.). Odvolací soud zde vycházel mimo jiné z celkové povahy, i z jednotlivých okolností daného případu a přihlédl k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, charakteru zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby. V tomto případě odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží vedle morální satisfakce i náhrada nemajetkové újmy v penězích s tím, že pokud soud prvého stupně přiznal žalobkyni z tohoto titulu částku ve výši 10.000,- Kč, šlo ve své podstatě o soudem prvého stupně podhodnocenou výši nemajetkové náhrady.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. října 2003, přičemž zástupci žalovaného byl doručen dne 27. října téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný dne 23. prosince 2003 včasné dovolání. Odvolacímu soudu vytýká především to, že žalovanému ukládá povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni v městském zpravodaji T. noviny, a to přes tu skutečnost, že podle žalobkyně nepravdivé údaje, týkající se její osoby, resp. její činnosti, byly uveřejněny v regionálním tisku V. Odvolací soud nevzal v úvahu námitku žalovaného , že je mu ukládána povinnost uveřejnit omluvu v jiném periodiku, než ve kterém byl sporný článek uveřejněn, a to přesto, že žalovaný dokládal, že regionální tisk V. vycházel v době, kdy odvolací soud ve věci meritorně rozhodoval.
Dovolatel dále poukázal nato, že žalobkyně v průběhu řízení měnila, resp. upřesňovala žalobní návrh, a to vždy poté, kdy byla, ať již soudem prvního stupně či soudem druhého stupně, právně poučena. Dovolatel tak vyslovuje pochybnost o rovném postavení účastníků v daném řízení před odvolacím soudem. Dovolatel uzavírá, že podle jeho mínění napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení. Současně se domnívá, že toto rozhodnutí má zásadní význam
z hlediska otázky zavázání třetích subjektů povinnostmi, ač nejsou účastníky soudního řízení. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila žalobkyně, která v celém rozsahu vyjadřuje nesouhlas s argumentací dovolatele. Zejména uvádí důvody, které ji vedly
k požadavku, aby omluva nebyla uveřejňována v regionálním tisku V., který náleží žalovanému. Připomíná pak, že rozsudek neukládá povinnosti třetím osobám, ale ukládá povinnost pouze žalovanému. Nesouhlasí též s namítaným porušením zásady rovnosti účastníků řízení, když žalobkyně na výzvu soudu pouze upřesnila žalobní petit.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak žalovaný jím napadl jak výrok I., kterým odvolací soud vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně mění (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), tak potvrzující výrok II. uvedeného rozsudku (kde se dovolatel dovolává přípustnosti tohoto dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval prvním z napadených výroků, a ten přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalovaného považovat v této části za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové eventuální skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku v této části zpochybňovaly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dovolání žalovaného však ve skutečnosti neobsahuje nic, co by zpochybňovalo vlastní výklad ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak §13 odst. 1 o.z.) vztahujících se k institutu ochrany osobnosti, přičemž ze spisu není zřejmé, že by se odvolací soud skutečně dostal do eventuálních interpretačních obtíží, případně, že by se odchýlil od ustálené judikatury vztahující se k této právní problematice.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel především zpochybňuje skutečnost, že mu byla uložena povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni v městském zpravodaji T. noviny, a to přesto, že údaje, jež jsou předmětem tohoto sporu, byly uveřejněny
v regionálním tisku V. Je zřejmé, že dovolatel v tomto případě dovozuje, že výrokem ve věci samé bylo rozsudkem odvolacího soudu zasaženo do práv a povinností třetího subjektu. Tak tomu ovšem ve skutečnosti není.
Podle ustanovení §155 odst. 1 věta první o.s.ř. soud obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví ve výroku rozsudku. Z výrokové části napadeného rozsudku nevyplývá, že by byla v souvislosti s přisouzenou omluvou ve vztahu k žalobkyni uložena povinnost třetímu subjektu, když tato povinnost je uložena výslovně žalovanému. Je pouze věcí žalovaného, aby na své náklady zajistil (např. formou placené inzerce) uveřejnění této omluvy v již zmíněném městském zpravodaji – T. noviny, a to na vlastní náklady. Skutečnost, že žalovanému byla uložena povinnost zajistit uveřejnění této omluvy ve zmíněných novinách, pak odvolací soud náležitě a přiléhavě vysvětluje a dovolací soud ani v tomto smyslu zde neshledává případné pochybení.
Jestliže dovolatel v rámci dovolání poukázal na to, že žalobkyně v průběhu řízení měnila, resp. upřesňovala žalobní návrh poté, kdy byla, ať již soudem prvního stupně, či soudem druhého stupně, právně poučena, takže vyslovil pochybnost o rovném postavení účastníků v daném řízení před odvolacím soudem, pak ani této námitce není možno přisvědčit. Ze znění ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. totiž vyplývá, že žalobní návrh musí být jasný a určitý a musí z něho vyplývat, čeho se navrhovatel domáhá. Tento požadavek je významný především proto, aby příslušné (požadované) soudní rozhodnutí bylo vůbec možno vykonat. Pokud proto bylo v průběhu řízení na tuto skutečnost soudy reagováno (§5 o.s.ř.), nelze dovodit, že by tak došlo k narušení rovného postavení účastníků v daném řízení.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele, obsažených v jeho dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval zmiňovaný výrok rozsudku odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto dovolání žalovaného v této části zamítl.
Bylo již uvedeno, že žalovaný svým dovoláním napadl též i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobkyni přisouzeno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
(§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání proti dotčenému výroku založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v tomto případě by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). O zákonných předpokladech tohoto dovolacího důvodu byl podán výklad výše. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z možných eventualit naplnění uvedeného ustanovení se v souzené věci nejedná. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky neoprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, jeho rozsahu i určení míry přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, je třeba pokládat za souladné z právní úpravou vyplývající z ustanovení §11 a §13 odst. 2 a 3 o.z., stejně tak i s judikaturou dovolacího soudu.
Již tedy především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí v uvedeném výroku za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalovaného proti tomuto výroku tedy není založena na základě ustanovení §237 o.s.ř., resp. ani na podkladě ustanovení
§238, §238a a §239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalovaného jako nepřípustné v této části odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.325,- Kč.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu