ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1946.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 1946/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení neplatnosti závěti, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 130/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2003, č. j. 15 Co 452/2002-283, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6.5.2002, č.j. 6 C 130/97-250, Obvodní soud pro Prahu 3 určil, že „darovací smlouva uzavřená dne 7.4.1997 mezi zemřelou A. V., jako dárcem a Z. P., jako obdarovaným, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. 18 ve IV. podlaží domu čp. 1972 na pozemku č. parcely 3001 v k.ú. V. o jednom pokoji, kuchyni
a příslušenství o celkové výměře 52,23 m2 a ideálních 187/10 tisícin společných částí
a zařízení domu, nebytových prostor a ideál. 187/10 tisícin stavebního pozemku č. parcely 3001 o výměře 581 m2, zapsané v LV č. 2319 vedené Katastrálním úřadem P., je neplatná“; určil, že „závěť A. V., sepsaná dne 12.12.1996, ve které odkazuje bytovou jednotku č. 18 ve IV. podlaží domu čp. 1972 na pozemku č. parcely 3001 v k.ú. V. o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství o celkové výměře 52,23 m2
a ideálních 187/10 tisícin společných částí a zařízení domu, nebytových prostor a ideál. 187/10 tisícin stavebního pozemku č. parcely 3001 o výměře 581 m2, zapsané v LV č. 2319 vedené Katastrálním úřadem P., žalovanému je neplatná“; zastavil řízení „o určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 18 ve IV. podlaží domu čp. 1972
na pozemku č. parcely 3001 v k.ú. V. o jednom pokoji, kuchyni a příslušenství
o celkové výměře 52,23 m2 a podílovým spoluvlastníkem ideálních 187/10 tisícin společných částí a zařízení domu, nebytových prostor a ideál. 187/10 tisícin stavebního pozemku č. parcely 3001 o výměře 581 m2, zapsané na LV č. 2319 vedeném Katastrálním úřadem Praha-město, je J. V.“; uložil žalovanému povinnost „nahradit státu
do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 3 náklady znalečného v celkové výši 10.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“; rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů soudního řízení mezi sebou, pokud předmětem sporu byl nárok
na určení, že vlastníkem bytové jednotky č. 18 ve IV. podlaží domu čp. 1972
na pozemku čp. 3001 v k.ú. V. je žalobkyně, ohledně něhož bylo soudní řízení zastaveno“; rozhodl, že „žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení za účast při jednání dne 17.2.2000 v celkové výši 6.367,- Kč na účet práv. zást. žalobkyně JUDr. J. V., advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku“; rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu „ostatních nákladů soudního řízení“. Při rozhodnutí o neplatnosti výše popsané darovací smlouvy a závěti vycházel soud prvního stupně ze závěru, že A. V. v době, kdy tyto právní úkony učinila, „byla nezpůsobilá k právním úkonům v celém rozsahu“, neboť „nejméně od května 1996 trpěla duševní poruchou“.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2003, č.j. 15 Co 452/2002-283, změnil rozsudek soudu prvního stupně
„ve vyhovujícím výroku ohledně určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 7.4.1997“ tak, že žalobu zamítl; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku ohledně určení, že závěť ze dne 12.12.1996 je neplatná“ a zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu“ a věc „v tomto rozsahu“ vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Měnící výrok svého rozsudku odvolací soud zdůvodnil závěrem
o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, vyplývajícím z toho, že „určení neplatnosti sporné darovací smlouvy nemůže být podkladem zápisu záznamu do katastru nemovitostí“.
Proti potvrzujícímu a měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a vycházel z neúplného dokazování ... když ze strany žalobkyně bylo vyhověno všem návrhům na provedení důkazů, avšak na straně žalovaného bylo právo na provedení důkazů zkráceno“; že „v žádném případě nebyly zjištěny objektivním způsobem a nade vší pochybnost skutečnosti, že zemřelá trpěla Alzheimrovou chorobou“; že se odvolací soud nezabýval „otázkou hospitalizace zemřelé A. V.“; že se odvolací soud „v rámci odůvodnění svého rozsudku nezaobíral otázkou, že svědci, kteří vypovídali ve prospěch žalované mohou být jakýmkoliv způsobem ovlivněni a zainteresováni na výsledku tohoto sporu“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, i tímto rozsudkem změněný, resp. potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkami přípustnosti dovolání a oprávněnosti k dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku,
v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Tím, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti shora uvedené darovací smlouvy a žalobu v tomto rozsahu zamítl, žalovanému nemohla být způsobena žádná újma na jeho právech, a žalovaný proto nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v uvedeném rozsahu zrušeno. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zamítnuta, tedy žalovaný není oprávněn (subjektivně legitimován).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena
na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
V projednávané věci soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků, o něž
v řízení šlo, posoudily rozdílně v rozsahu vymezeném měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu (tj. o určení neplatnosti sporné darovací smlouvy) a shodně v rozsahu vymezeném potvrzujícím výrokem tohoto rozsudku (tj. o určení neplatnosti sporné závěti).
Protože dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Žalovaný namítá, že „soud rozhodoval na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci a vycházel z neúplného dokazování ... když ze strany žalobkyně bylo vyhověno všem návrhům na provedení důkazů, avšak na straně žalovaného bylo právo na provedení důkazů zkráceno“; že „v žádném případě nebyly zjištěny objektivním způsobem a nade vší pochybnost skutečnosti, že zemřelá trpěla Alzheimrovou chorobou“; že se odvolací soud nezabýval „otázkou hospitalizace zemřelé A. V.“; že se odvolací soud „v rámci odůvodnění svého rozsudku nezaobíral otázkou, že svědci, kteří vypovídali ve prospěch žalované mohou být jakýmkoliv způsobem ovlivněni a zainteresováni na výsledku tohoto sporu“.
Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.
Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 1 písm. b/ a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 3.100,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.175,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu