ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.1955.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 1955/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Z. H., 2) J. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp.zn. 12 C 140/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2004, č.j. 56 Co 283/2004-1014, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24.1.2003, č.j. 12 C 140/2002-984, Okresní soud Plzeň – město určil, že „V. D., byla ke dni své smrti dne 4.11.1994 podílovou spoluvlastnicí s podílem
o velikosti ¾ pozemků nyní označených č. parc. 2217 o výměře 3269 m2, č. parc. 2237
o výměře 4014 m2, č. parc. 2243/1 o výměře 1560 m2, č. parc. 2243/2 o výměře 77 m2, č. parc. 2244/1 o výměře 1522 m2, č. parc. 2244/2 o výměře 826 m2, č. parc. 2247
o výměře 1463 m2, č. parc. 2197/1 o výměře 807 m2, č. parc. 2197/2 o výměře 80 m2,
č. parc. 2197/3 o výměře 1669 m2, č. parc. 1690 o výměře 5497 m2, č. parc. 1747/1
o výměře 15445 m2 vše v katastrálním území B. a výlučnou vlastnicí pozemku
č. parc. 2230 o výměře 2325 m2 v katastrálním území B. (výrok I.); zamítl žalobu na určení, že „V. D., byla ke dni své smrti dne 4.11.1994 podílovou spoluvlastnicí s podílem
o velikosti ¾ pozemků nyní označených jako č. parc. 1719 o výměře 28423 m2, č. parc. 1748/1 o výměře 7146 m2 v katastrálním území B. (výrok II.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.3.2004, č.j.
56 Co 283/2003-1014, rozsudek soudu prvního stupně „v části odvoláním dotčené, tj.
ve výrocích I. a III.“ jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 6.350,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Vycházel především ze závěru, že kupní smlouva ze dne 7.6.1993, „ze které žalovaní své vlastnické právo k pozemkům uvedeným ve výroku I. napadeného rozsudku odvozují“, je neplatným právním úkonem, protože JUDr. F., který tuto smlouvu uzavřel jako „zmocněnec prodávající“, tj. právní předchůdkyně žalobce V. D., nebyl předmětnou kupní smlouvu oprávněn uzavřít, neboť jeho zájmy „byly v kolizi“ se zájmy osoby, kterou zastupoval. Odvolací soud „se ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně, že „JUDr. F. nebyl dne 7.6.1993 oprávněn za V. D. uzavřít kupní smlouvu se žalovanými, neboť mu bylo známo, že V. D. odmítla se žalovanými kupní smlouvu uzavřít (jak vyplývá z listiny „pokus o smír“)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolaní. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že „otázku, která má v daném případě zásadní význam pro rozhodnutí ve věci samé“, spatřují v tom, zda „může reálně existovat rozpor mezi zájmem zmocnitele a zájmem zmocněnce tam, kde zmocněnec jedná za zmocnitele plně v souladu s udělenou mu plnou mocí, která nebyla odvolána ani omezena, když navíc se tu mezi zmocnitelem a zmocněncem žádný vztah, který by mohl k rozporu jejich vlastních zájmů vést, nevyskytoval“. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud ČR zodpověděl tuto otázku tak, že „tam, kde zmocněnec uskutečňuje v zastoupení zmocnitele právní úkon, řídí se přitom důsledně obsahem plné moci, která mu nebyla odvolána, nemůže jít o rozpor mezi zájmem zmocnitele a zájmem zmocněnce“ a že „pouhá možnost existence rozporu mezi zájmem zástupce a zastoupeného (zmocnitele) nestačí k závěru, že úkon učiněný zástupcem je neplatný“. Namítají, že z provedeného dokazování „je zcela zřejmý záměr obou smluvních stran, tj. jak V. D., tak i Z. H. a J. K., uzavřít kupní smlouvu a vlastnické právo k předmětným nemovitostem převést za dohodnutou cenu“; že „V. D. s plným vědomím možných právních následků udělila svému právnímu zástupci JUDr. S. F., kterého si svobodně zvolila, plnou moc k prodeji předmětných nemovitostí … za dohodnutou kupní cenu, a ten také kupní smlouvu .. platně uzavřel“; že „odvolacím soudem byly nesprávně zhodnoceny provedené důkazy a nesprávně posouzen zejména obsah a význam listiny ze dne
27. května 1993 označené jako Žádost o uzavření kupní smlouvy, pokus o smír“; že se „nelze ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, že z obsahu této listiny je nepochybné, že JUDr. S. F. neměl v úmyslu V. D. při uzavírání kupní smlouvy zastupovat a listina proto představuje výpověď plné moci zástupcem“; že během řízení nebyla prokázána sebemenší skutečnost, která by prokazovala …existenci rozporu zájmů zástupce JUDr. S. F. a zastoupené V. D.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože – jak vyplývá z uvedeného – dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaní namítají, že „otázku, která má v daném případě zásadní význam
pro rozhodnutí ve věci samé“, spatřují v tom, zda „může reálně existovat rozpor mezi zájmem zmocnitele a zájmem zmocněnce tam, kde zmocněnec jedná za zmocnitele plně v souladu s udělenou mu plnou mocí, která nebyla odvolána ani omezena, když navíc
se tu mezi zmocnitelem a zmocněncem žádný vztah, který by mohl k rozporu jejich vlastních zájmů vést, nevyskytoval“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR zodpověděl tuto otázku tak, že „tam, kde zmocněnec uskutečňuje v zastoupení zmocnitele právní úkon, řídí se přitom důsledně obsahem plné moci, která mu nebyla odvolána, nemůže jít
o rozpor mezi zájmem zmocnitele a zájmem zmocněnce“ a že „pouhá možnost existence rozporu mezi zájmem zástupce a zastoupeného (zmocnitele) nestačí k závěru, že úkon učiněný zástupcem je neplatný“.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 5.10.1965, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1966, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11 Co 21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1975).
Žalovaní dále namítají, že z provedeného dokazování „je zcela zřejmý záměr obou smluvních stran, tj. jak V. D., tak i Z. H. a J. K., uzavřít kupní smlouvu a vlastnické právo k předmětným nemovitostem převést za dohodnutou cenu“; že „V. D. s plným vědomím možných právních následků udělila svému právnímu zástupci JUDr. S. F., kterého si svobodně zvolila, plnou moc k prodeji předmětných nemovitostí … za dohodnutou kupní cenu a ten také kupní smlouvu … platně uzavřel“; že „odvolacím soudem byly nesprávně zhodnoceny provedené důkazy a nesprávně posouzen zejména obsah a význam listiny ze dne 27. května 1993 označené jako Žádost o uzavření kupní smlouvy, pokus o smír“; že se „nelze ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, že z obsahu této listiny je nepochybné, že JUDr. S. F. neměl v úmyslu V. D. při uzavírání kupní smlouvy zastupovat a listina proto představuje výpověď plné moci zástupcem“; že během řízení nebyla prokázána sebemenší skutečnost, která by prokazovala … existenci rozporu zájmů zástupce JUDr. S. F. a zastoupené V. D.“.
I když žalovaní v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení výše uvedených důvodů dovolání) vyplývá, že těmito námitkami nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaných pro posouzení věci významné. Žalovaní tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, jsou žalovaní povinni ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 2.500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalobce v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2004
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu