ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2299.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2299/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po A. K., za účasti: 1) M. K., 2) R. K., zastoupeného advokátem, 3) J. K., zastoupeného kolizní opatrovnicí J. Ch., 4) M. K., zastoupeného kolizním opatrovníkem Ing. F. Ch., 5) M. K., zastoupeného M. K., 6) I. D., 7) K. D., zastoupené kolizní opatrovnicí B. T., 8) J. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 611/2000, o dovolání R. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2003, č. j. 24 Co 40/2003-215, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3.8.1984, č. j. 4 D 186/84-16, bývalé Státní notářství
pro P. určilo obecnou cenu majetku A. K., zemřelé dne 31.12.1983 (dále též jen „zůstavitelka), výši dluhů a čistou hodnotu dědictví
po zůstavitelce a schválilo ve výroku rozhodnutí citovanou dohodu dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce. Při posouzení dědického práva vycházelo ze závěru, že dědici po zůstavitelce jsou manžel zůstavitelky V. K. a synové zůstavitelky PhDr. V. K. a M. K.
Podáním ze dne 15.2.1999 syn zůstavitelky M. K. navrhl dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce ohledně „pozemku parc. č. 653/78, role, katastrální území K., obec P. (nyní přečíslováno na 2011/2 a 2011/1) katastrální území K., obec P.“ s tím, že nemovitost byla v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a jejího manžela V. K.
Usnesením ze dne 17.10.2002, č.j. 34 D 611/2000-194, Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že „pozemek parc. číslo 653/78 role v katastrálním území K. (nyní přečíslována 2011/2 a 2011/1) byl v bezpodílovém spoluvlastnictví zůstavitelky a jejího manžela V. K.
K odvolání R. K. (jednoho z právních nástupců manžela zůstavitelky V. K., zemřelého dne 19.4.1999, a syna zůstavitelky PhDr. V. K., zemřelého dne 17.5.1996) Městský soud v Praze usnesením
ze dne 28.2.2003, č j. 24 Co 40/2003-215, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4
jako věcně správné potvrdil. Vycházel ze závěru, že „za důvod k dodatečnému zahájení dědického řízení … je nutno považovat každý podnět (a tím spíše návrh), podle něhož měl být zůstavitel vlastníkem majetku, který dosud nebyl projednán“ a že „stejně jako v dědickém řízení vůbec, může být i v dodatečném dědickém řízení vlastnické právo zůstavitele k dosud neprojednanému majetku ověřováno, prováděna v této věci šetření
a dokazování, řešen spor účastníků o rozsah aktiv či pasiv apod. … a teprve na základě takového řízení může soud dojít k závěru, že zde skutečně je majetek, který nebyl dosud projednán a který náležel v době smrti zůstaviteli … nebo naopak k závěru, že údaje
o dalším majetku zůstavitele byly nesprávné a že zůstavitel žádný dosud neprojednaný majetek nevlastnil“; že, „zemřela-li zůstavitelka 31.12.1983, vztahuje se nabytí dědictví i výsledky projednání k tomuto dni … a veškeré další skutečnosti, ke kterým došlo
po tomto datu, je nutno řešit nezávisle na dědickém řízení“; že „zásada, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, je zásadou v zákoně jasně formulovanou již od 1.1.1951, tj.
od účinnosti obč. zákoníku z r. 1950 a je v soudní praxi aplikována zcela běžně, nejde proto ani o řešení právní otázky zásadního významu, která by odůvodňovala přípustnost dovolání“; že „manželství zůstavitelky a V. K. bylo uzavřeno v roce 1937 … a trvalo až do úmrtí zůstavitelky“, přičemž „kupní smlouva týkající se předmětného pozemku byla uzavřena 26.4.1960, tj. za trvání manželství“, čímž „vzniklo ze zákona zákonné majetkové společenství, ať již byl jako nabyvatel uveden ve smlouvě a v pozemkové knize zapsán kterýkoli z manželů“; že „ve smyslu ustanovení §856 odst. 1 o.z. vzniklo k tomuto pozemku dnem 1. dubna 1964 bezpodílové spoluvlastnictví obou manželů“.
Proti tomuto usnesení podal R. K. dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000, s tím, že „již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání“. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., v uvedeném znění, vytýká odvolacímu soudu, že jeho usnesení „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Namítá, že „argumentace odvolacího soudu odůvodňující zahájení řízení ve věci dodatečného projednáním dědictví po zůstavitelce A. K. zcela odporuje smyslu ustanovení §175x o.s.ř,“, neboť se nejedná
o „nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek“, ale „je nesporné, že předmětný majetek byl všem tehdejším účastníkům řízení o dědictví dobře znám“; že předmětný majetek byl darovací smlouvou ze dne 7. prosince 1997 převeden na pozůstalého vnuka a jeho manželku“; že odvolací soud nevycházel z ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení“ a že proto pominul okolnost, že „pozůstalý manžel V. K., pozůstalý vnuk a jeho manželka
po celou dobu, tj. ode dne smrti zůstavitelky dne 31. prosince 1983 dodnes, nakládali s předmětnou nemovitostí jako s vlastní v dobré víře, že jim patří … a pozůstalý manžel se tak dne 1. ledna stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“ jejich vydržením; že napadené usnesení „svévolně zpochybňuje rozhodnutí čtyř zcela na sobě nezávislých státních orgánů“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i tímto usnesením potvrzené usnesení soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
J. K. a M. K. se ve vyjádření k dovolání R. K. k tomuto dovolání „připojili“.
J. Š. ve vyjádření k dovolání R. K. uvedla, že „si nepřeje být s celou záležitostí spojována“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitelka A. K. zemřela dne 31.12.1983, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě,
o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků,
o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,
o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,
o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč
a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejen tehdy, jestliže ve výroku svého potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, návrh zamítne, ale
i v případě, že o návrhu účastníka - v rozporu se zákonem - vůbec nerozhodne.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má
z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy
při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě R. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu R. K. v dané věci vyplývat již pouze
z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
R. K. v dovolání namítá, že „argumentace odvolacího soudu odůvodňující zahájení řízení ve věci dodatečného projednáním dědictví po zůstavitelce A. K. zcela odporuje smyslu ustanovení §175x o.s.ř,“, neboť se nejedná o „nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek“, ale „je nesporné, že předmětný majetek byl všem tehdejším účastníkům řízení o dědictví dobře znám“;
že předmětný majetek byl darovací smlouvou ze dne 7. prosince 1997 převeden
na pozůstalého vnuka a jeho manželku“; že odvolací soud nevycházel z ustanovení
§154 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení a že proto pominul okolnost, že „pozůstalý manžel V. K., pozůstalý vnuk a jeho manželka po celou dobu, tj. ode dne smrti zůstavitelky dne 31. prosince 1983 dodnes, nakládali s předmětnou nemovitostí jako s vlastní v dobré víře, že jim patří … a pozůstalý manžel se tak dne 1. ledna stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“ jejich vydržením; že napadené usnesení „svévolně zpochybňuje rozhodnutí čtyř zcela na sobě nezávislých státních orgánů“.
Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska takto vymezených dovolacích důvodů nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tyto důvody nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V případě žádného z těchto dovolacích důvodů totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam; odvolací soud v posuzované věci postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou soudu. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 17.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 486/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 34, ročník 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003 uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 130, ročník 2004).
Protože R. K. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání R. K. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu