ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2428.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2428/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. L., za účasti: 1) J. Z., 2) J. L., obou zastoupených advokátkou, 3) J. L., 4) J. L., obou zastoupených notářem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 509/2000, o dovolání J. Z. a J. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. 24 Co 144/2003-191, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. 24 Co 144/2003-191, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. května 2002, č. j. D 509/2000-137, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 3. 2000, č. j. D 509/2000-3, zahájil řízení o dědictví po J. L., zemřelém 12. 2. 2000 (dále též jen „zůstavitel“). Provedením úkonů v řízení o dědictví pověřil podle ustanovení §38 o. s. ř. notářku JUDr. J. F.
Usnesením ze dne 15. 5. 2002, č. j. D 509/2000-137, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že „závěť zůstavitele ze dne 20. dubna 1991 není neplatná pro nesrozumitelnost a v řízení bude jednáno jako s účastníky řízení s: matkou zůstavitele J. L., sestrou zůstavitele J. Z., bratrem zůstavitele J. L., synem zůstavitele J. L., synem zůstavitele J. L.“.
K odvolání J. L. a J. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2003, č. j. 24 Co 144/2003-191, usnesení soudu prvního stupně změnil „jen v tom, že v řízení bude jednáno s J. Z. a J. L. jen jako s procesními nástupci zemřelé závětní dědičky – matky zůstavitele J. L., se syny zůstavitele J. L. a J. L. bude jednáno jako s dědici
a zároveň právními nástupci J. L., s J. L. vzhledem k jejímu úmrtí jednáno nebude“ a dále rozhodl, že „jinak se napadené usnesení potvrzuje“. Vycházel ze závěru, že ze závěti pořízené zůstavitelem dne 20. 4. 1991 je „zcela zřejmé, že zůstavitel povolal závětí za své dědice v prvé řadě své rodiče a náhradními dědici (pro případ úmrtí rodičů) ustanovil své sourozence“; „ve vztahu ke grafickému členění závěti do odstavců (v prvním odstavci rodiče, až ve druhém sourozenci) a se zřetelem na zřejmý úmysl zůstavitele (v prvé řadě dědí rodiče, až ve druhé sourozenci) dědí rodiče společně celé dědictví (tzn. že v případě úmrtí jednoho z nich dědí druhý z rodičů, v tomto případě matka, celé dědictví) a pouze tehdy, kdyby zůstavitele nepřežil ani jeden z rodičů, uplatní se náhradní dědění sourozenců“; „pokud v závěti zůstavitel uvedl, že jeho děti obdrží pouze dědické podíly plynoucí ze zákona, pak ze souvislosti s jeho jasně formulovanou vůlí v předcházejícím textu závěti vyplývá jediný výklad: zůstavitel si byl vědom toho, že děti mají podle zákona nárok na určité podíly, i když je zde závěť ve prospěch někoho jiného; pro tento případ (možná v obavě, aby závěť nebyla neplatná) připojil v závěru závěti ustanovení o tom, že jeho děti obdrží pouze dědické podíly plynoucí ze zákona, za které lze považovat pouze neopomenutelné podíly podle §479 o. z.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali J. Z. a J. L. dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu „chybný výklad zůstavitelovy závěti“, který „je zcela nahodilý a neodpovídá skutečné vůli zůstavitele“. Podle dovolatelů je proto třeba „zkoumat rodinné zázemí zůstavitele“, vyslechnout přátele zůstavitele a vůli zůstavitele „útržkovitě složit“ i z korespondence, kterou vedl s rodiči a sourozenci.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitel J. L. zemřel dne 12. 2. 2000, tedy před 31. 12. 2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - vznikl v průběhu řízení mezi účastníky spor o dědické právo (mezi účastníky je sporný výklad obsahu závěti pořízené zůstavitelem vlastnoručně dne 20. 4. 1991). Soud prvního stupně i odvolací soud za těchto okolností – jak vyplývá z obsahu jejich rozhodnutí – přistoupily k vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. Tento postup nebyl správný.
Podle ustanovení §175b věty první o. s. ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát.
Účastníky řízení o dědictví jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§94 odst. 2 o. s. ř.). Zákon účastníky řízení o dědictví označuje v ustanovení §175b o. s. ř. Účastenství v dědickém řízení v tomto případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv
a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu §462 obč. zák. připadnout státu.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Podle ustanovení §175k odst. 2 věty první o. s. ř., závisí-li však rozhodnutí
o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Z ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení
§175b, věty první o. s. ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o. s. ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí
o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou
i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě je mezi účastníky – jak výše uvedeno - spor o výklad obsahu právního úkonu závěti (srov. §35 odst. 2 obč. zák.), tedy spor o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, je na místě, aby soud postupoval způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř.
Protože – jak z výše uvedeného vyplývá - napadené usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je ve smyslu ustanovení §243b odst. l, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu